Společenství čistých srdcí

Zkřísnutá

Kategorie: Svědectví

Jak obdivuhodně dokážou mnozí tělesně postižení zvládat své omezení a ještě povzbudit druhé! Zvláště když je jejich silou víra.





Snad každý má v životě chvíli, kdy se mu zdá, že už nedokáže dál žít. Na mne taková chvíle přišla poprvé v osmnácti letech. Kdybych byla věřící, asi bych šla za knězem a vyzpovídala se. Jenže takhle...
Moje kamarádka Ilona poznala, že se se mnou něco děje, a nabídla mi, že mě seznámí s jednou moc fajn holkou.
"Co je to za holku?" ptala jsem se Ilony cestou.
"Uvidíš."
"Já se ale nechci nikomu svěřovat."
"Nemusíš."
"A myslíš, že se mi tím uleví?"
"Rozhodně."
Chvíli jsme šly mlčky a mně to připadalo moc divné. Takhle asi vodili pomatené lidi ve staré Indii k Buddhovi a ve staré Palestině za Ježíšem... Jenže my procházely sídlištěm.







"Kolik jí je?"
"Devětadvacet."
"Jak vypadá?"
"Uvidíš."
A tak jsem zase mlčela, až jsme došly k paneláku, kde Ilona zazvonila. Ozval se drnčák. Už tenhle vstup do domu byl tak obyčejný, ža se mi zdálo nemožné, aby mi tady někdo dodal sílu k životu. Obvyklý špinavý dům s rozbitými skly ve dveřích, se spoustou hlasů a pachů, které prosakovaly z jednotlivých bytů... Ilona došla k jedněm dveřím a zase zazvonila, znovu se ozval bzučák a my vešly dovnitř.
V pokojíku maličké garsonky leželo na posteli děvče. Bylo tak zkroucené, že jsem nejprve myslela, že dělá nějaký jogínský cvik, teprve pak jsem pochopila, že je postižená.
Postižená? To jsem si myslela tehdy... Když jsem od ní odcházela, připadalo mi, že ona je jediná zdravá mezi statisíci zmrzačených, kteří žijí kolem mne.
Její tvář byla překrásná. Jednak měla hezké rysy, ovšem to,co jí dodávalo krásu, byl pohled.
Podobný pohled mívají hodně krátkozrací lidé, jenže tahle dívka nebyla krátkozraká, naopak - ti, co vidí moc, a ti, co vidí málo, mají něco společného.
Oči anděla.







Tak bych to řekla. Tohle byl pohled, který vám odpouštěl všechno, co jste kdy udělali, a odpouštěl vám jaksi ještě kupředu, co teprve uděláte. Protože je přesvědčen, že neuděláte nic špatného. Pohled, který vám rozuměl tak dokonale, že jste z něj nemohli mít strach, protože ten pohled vás zároveň miloval. Jakou ty oči měly barvu, nevím. To nebylo důležité.
Ilona odběhla nakoupit a nechala mě s dívkou o samotě. Jen jí položila vedle lůžka malou kytičku chudobek, které trhala cestou. Všimla jsem si, že hlavní součástí pokojíku byly květiny, zřejmě téhle dívce každý nějaké přinesl, a podle květin k ní musela chodit spousta lidí.
Daly jsme se do řeči.
Jestli si představujete, že jí nemoc propůjčila nějakou kazatelskou povznesenost nebo vemlouvavost, kdepak - mluvila, jako by byla mojí kamarádkou z diskotéky, smála se každou chvíli, to bylo zvláštní, vyhledávala nějaký veselý rys na tom, o čem jsme mluvily, i když to zdánlivě veselé vůbec nebylo. Tím smíchem ale dodávala každému jevu nějaký snesitelnější smysl. "Kdo se směje, ten se nezabije," řekla mi na jedné z mých posledních návštěv u ní, a tuhle větu si dobře pamatuji.
Požádala mě, abych si připravila čaj a pro ni také, nemohla pohnout rukama, uvařila jsem čaj a pak jí dala do pusy brčko, aby mohla čaj vypít.
Za půl hodiny se ozval zvonek, dívka zmáčkla palcem nohy tlačítko u postele a dveře se otevřely. Ilona přišla s další návštěvou, která mě vystřídala.
Šla jsem dolů po schodech a bylo mi, jako bych létala.
"Ještě je ti zle?" zeptala se Ilona.
"Mlč," poprosila jsem. Chtěla jsem být sama a vychutnávat tu zvláštní náladu, která mě prostupovala.
Poprvé po kolika týdnech se mi ulevilo.







Ne že by ta dívka hlásala nějaké nové učení, kdepak. To, že byla křesťanka a nad postelí jí visel kříž, nemělo vlastně - v mých očích - nic společného s tím, jak na mě působila při tom prvním setkání. Tehdy ještě vůbec nemluvila o náboženství.
Vydechovala ze sebe nějakou zázračnou lahodnou sílu, jistotu, že život je dobrý a že má smysl. Nepochopitelné na tom bylo, že to působila právě ona - ta, které by se nikdo nedivil, kdyby byla skálopevně přesvědčená, že život žádný smysl nemá, když člověk může z celého těla hýbat jen hlavou a trochu nohama. Ale ona, která měla všechny důvody k zoufalství, dokázala už při prvním setkání ze mě sloupnout to, co mi bránilo vidět, že každý, třeba sebedelší tunel, má na konci světlo.
Od té doby jsem si navykla za ní chodit.
Zkřísnutá, tak to o ní jednou Ilona řekla, že je pěkně životem zkřísnutá. Jenže ona z toho zkřísnutí dokázala vykřesat jas pro ostatní.
Někdo je zkřísnutý jen a jen proto, aby mohl vykřesat světlo.
Chodilo za ní tolik lidí, různého věku a vzdělání, někdy se nás tam sešlo víc a zpívali jsme, povídali při svíčkách, rozmlouvali o tom, co nás bolí.
Stačí, abych zavřela oči, a vidím její tvář. Tvář plnou světla.







Ne ze svíčky, z její tváře vycházelo to světlo, které nás, nás silné a plné života, přivádělo zas a zas k tomuhle ranečku bolesti.
Když jsem se vdávala, přivedla jsem k ní manžela, a když se mi narodilo dítě, nazvala jsem ho po ní a přinesla jsem jí ho ukázat.
"Škoda, že ho nemůžu pohladit," řekla.
A to byla jediná stížnost, kterou jsem od ní za celé ty roky slyšela. Stížnost, že nemůže pohladit.
Kolik stížností musela vyslechnout za svůj život od toho zástupu lidí, který se za ní docházel zpovídat... A ona měla jen tento povzdech.
"Pán Bůh věděl, proč mi nedal, abych mohla jezdit na kolečkovém křesle," řekla jednou s úsměvem, jako by ježdění na invalidním vozíku bylo nějaký velký dar. Víte, takovéhle věty mi dávaly schopnost vidět svět, své problémy, z nějakého jiného, snesitelnějšího úhlu.
Zní to možná hloupě, nebo aspoň paradoxně, když řeknu, že jsem mívala chvíle, kdy jsem jí záviděla její "zdraví".Byla bych si přála být zdravější, tak zdravá jako ona, v té vyšší formě zdraví, jaké z ní vycházelo a jaké jsem já postrádala.
"Pokud neděláme jiné nešťastnými, není proč být nešťastný," řekla mi jednou. Dlouho a často jsem o téhle větě uvažovala a snažila jsem se jí osvítit situace v životě svých blízkých, a opravdu, jak často jsem nalezla bod, od něhož se odvíjelo jejich trápení - a tento bod byl okamžikem, ve kterém oni způsobili trápení někomu ze svých bližních. Ve chvíli, kdy ublížili, ublížili vlastně i sobě, své budoucnosti, a i když si to neuvědomovali, jejich trápení mělo svůj pevný počátek v trápení, které oni způsobili jinému člověku. Konečně, tohle platilo, když jsem si poctivě prošla svůj život, i na dobré tři čtvrtiny mých trápení. A ta zbývající čtvrtina byla způsobena něčím, co bylo mimo mne a co jsem nemohla ovlivnit. A na tuhle zbývající část platila jiná slova oné dívky: "Víš, ona i bolest má smysl."
Kdyby mi to řekl nějaký zdravý filosof, tak mu nebudu věřit. Ale od téhle dívky to znělo jinak. Od ní to byla pravda.







"Proto jsi tak slabá, abys slyšela to, co ti silní neslyší," řekla mi jednou, když jsem si stěžovala, jak se mne všechno dotkne a jak ostatní spokojeně žijí jako pod pevným krunýřem. Zdálo se mi, že vidí za oponu, vidí do zákulisí života, a právě to ji plní oním jasným klidem. Ve chvílích, kdy jsem s ní byla, jako bych i já viděla do onoho zázračného a spravedlivého zákulisí, tehdy jsem byla šťastná, že žiju a že mohu odejít po svých nohou k někomu, kdo mě potřebuje, pohladit svou rukou toho, koho miluji, že můžu žít tak, jako žijí ostatní, a zároveň vidět svět jako tahle dívka, která nemůže odejít ze svého pokojíku jinak než v myšlenkách.
Jednou na jaře jsme se s přáteli, kteří ji navštěvovali, domluvili a nabídli jí, že ji vyneseme z bytu a odvezeme někam do přírody za město.
Odmítla. Prý by při tom měla takové bolesti, že by z toho přemístění nic neměla a nám by jen zkazila jarní den. Zkazila? Neuvědomovala si snad, co pro nás znamená...
Sama vím o hodně lidech, kterým změnila životy, které vytáhla z beznaděje, které doslova zachránila. A bylo jich jistě mnohem víc.
V jedenatřiceti letech zemřela. Nesla jsem jí zrovna kytici růží, když jsem na dveřích našla upozornění, že ta dívka už nežije, někdo z nás, kdo jsme k ní chodili, to napsal pro ostatní.







Dala jsem růže staré paní, která se šourala po chodníku. Věděla jsem, že ona by z toho měla radost. Dát něco někomu, kdo už nic nečeká. Podle její víry bych spíš měla říci, že MÁ radost. Protože ona věřila, že láska nikdy nekončí a láska je nejsilnější důkaz nesmrtelnosti duší.
Byla světice? Ona by se tomuhle označení jistě velmi bránila. Ale možná právě podle téhle pokory a skromnosti se světci poznávají.








Sdílet

Související články:
Děkovat i za to "málo" (10.09.2014)
Žárlivost je jako rakovina, co ničí vztahy (11.06.2014)
Kdo má žízeň... (10.05.2013)
Domácí násilí v křesťanských rodinách - svědectví z praxe (05.04.2013)
Čistá láska není břemeno, ale poklad (20.02.2013)
Kdo chce jít za mnou... (13.07.2012)
Nejsme Bohu lhostejní (03.05.2012)
Benedikt v mém životě (01.05.2012)
Vstoupila jsem do SČS (Společenství čistých srdcí) (23.03.2012)
Jak je v nebi a pekle aneb o čem někdy hovořím s kolegy v lékárně (16.01.2012)
O všem spolu hovořit! (11.01.2012)
Sex v naší rodině nebyl tabu (11.01.2012)
Láska je shovívavá (08.12.2011)
Zranění ze vztahů nejsou vždycky stejná, ale Bůh uzdravuje všechny (01.12.2011)
První den se stříbrným prstýnkem (26.11.2011)
Dostala jsem ještě víc (07.11.2011)
Až dovršíš lidskou pouť, předstoupíš před Boží soud... (07.11.2011)
Požehnaná nemoc? (06.11.2011)
I takto může Bůh promlouvat (25.10.2011)
Postřeh ze života (15.09.2011)
Francouzská bojová pilotka obětovala svůj život. (18.07.2011)
Drama se štastným koncem aneb Jak sv. Cyril a Metoděj zachovali Velehrad víry (04.07.2011)
Láska, která dává (28.06.2011)
Jak vybrat tu správnou životní cestu? (20.06.2011)
Sv. Felicita se přimluvila (29.05.2011)
Beseda o Společenství čistých srdcí v Odrách (05.05.2011)
Není věřit jako věřit…Nevěřící Tomáš…Ztracená Víra…20 let života…Víra je dar!…My testimony (25.04.2011)
Sama jsem prodělala potrat. (13.04.2011)
Patrik a Blanka (05.12.2010)
Šok z malého šoku (30.11.2010)
"Kolik sestřiček máš?" (16.11.2010)
Až po okraj (01.11.2010)
I Pán Ježíš prožíval samotu (17.10.2010)
Ježek (15.10.2010)
Díky za ně, Pane. (01.10.2010)
Jdi na Hradiště! (15.09.2010)
Adaptační kurs pro mladé apoštoly (13.09.2010)
Tři odpovědi Josepha kardinála Ratzingera (současného papeže Benedikta XVI. (22.07.2010)
Kdyby... (07.07.2010)
Má Bůh právo? (29.06.2010)
Potkala jsem muže z plátna (20.05.2010)
Můžu ke sv. Přijímání? (15.05.2010)
Vzpomínka na křtinskou pouť (24.04.2010)
Jak jsme jeli jeníkovskou škodovkou zvanou "Koudelníkův syn" na Pochod pro život do Prahy (07.04.2010)
Fotbal s Biblí (23.02.2010)
Radost nedělního odpoledne (18.02.2010)
Tehdy a dnes (25.01.2010)
Srdíčka ve sněhu (22.01.2010)
Poprask v autobuse (31.12.2009)
Budu to ukazovat svým dětem (07.12.2009)
„Kdyby byl Bůh, jak by se na to mohl dívat?“ (23.11.2009)
Až nás časem uvidí tlačit kočárek... (07.11.2009)
Když bolí duše... (03.11.2009)
Aby všichni jedno byli (29.09.2009)
Smysl života (27.09.2009)
Prosila jsem o nohy a dal mi křídla... (19.09.2009)
Pláč (12.09.2009)
Místo zrání (31.07.2009)
Návštěva u babičky a Ježíšův dar (12.07.2009)
Byly jsme vychované ve víře, ale Boha jsme odsunuly. (22.05.2009)
Postřeh z lidových misií (21.04.2009)
Plody lidových misií (15.04.2009)
Snad jste se Mu vysmívali (06.04.2009)
Míšina cesta do ČL (02.04.2009)
Sestři, vy jste věřící? (30.03.2009)
O kráse (26.03.2009)
Zážitky z klinické smrti (24.02.2009)
Zázraky se dějí - i velké (18.02.2009)
Když matka obětuje svou bolest pro dítě (zpráva o jednom porodu) (09.02.2009)
Nezabila jsem, ale stačilo málo (06.02.2009)
Byla jsem v pekle (19.01.2009)
O věčných Vánocích (04.01.2009)
Drogy mu málem zničily život, ale zasáhl Bůh (29.12.2008)
Měsíc po svatbě. (24.12.2008)
Soudek medu, kapka jedu, v tomhle s váma nepojedu. (03.11.2008)
O celibátu, Božím humoru - a prázdném místě vedle mne. (18.09.2008)
[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 28. 07. 2010 | 4939 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Karmelitánský kalendář 2002


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

Vyhledávání
Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře