Ze života pro život
Kategorie: Duchovní život
Nabízíme jeden ze skutečných příběhů skutečných lidí, který byl otištěný v časopise Milujte se!...a je i sepsán v brožurce Ze života pro život...
Jsme moc rádi, že ji máme
Jsem dvacet let šťastně vdaná. Za tu dobu se nám narodily čtyři zdravé děti (nyní mají 19, 16, 12, 10 let). I když mám už pokročilejší věk, nevzdávala jsem se myšlenky mít ještě miminko.
A tak, když jsem byla na poutním zájezdu v Rakousku, prosila jsem se slzami v očích Pannu Marii, ať se přimluví u svého Syna. Od zájezdu uběhlo pět let a já už pomalu přestávala věřit, že se stane ten úžasný zázrak. A lidé, věřte – stal se. Ono se říká: ,,Proste a bude vám dáno.“ Narodilo se nám naše páté a toužebně očekávané děťátko. Radost v rodině byla obrovská.
Druhý den po porodu mi lékař řekl, že mají u naší holčičky podezření na Downův syndrom. Vzali jí krev a odeslali na speciální vyšetření. Celé dva měsíce jsem ve skrytu duše doufala, že je to jen zlý sen. Bohužel – podezření se vyplnilo. Naše zlatíčko, i když má být postižená, je prostě naše a právě proto ji milujeme a snažíme se jí dávat maximum lásky. Našli se lidé, kteří nás v těžké chvíli podepřeli, ale i ti, kteří říkali, jestli nám toho bylo třeba. Já se jen usmála a s radostí v srdci odpověděla: ANO.
Pán Bůh nadělí každému takový kříž, který je schopný unést. Musela jsem přehodnotit své plány a smířit se s faktem postižení našeho zlatíčka. Nejhorší bylo, jak to oznámit dětem. Kluci jsou už velcí a vzali to dobře. Holkám jsme museli ukázat podobný případ, co se může dít s naším zlatíčkem. Nejkrásnější na tom bylo to, když ke mně přišla má tehdy devítiletá dcerka a řekla: ,,Neboj, mami, my budeme Verunku mít rádi, i když je postižená.“ V tu chvíli mi vyhrkly slzy a dál jsem nebyla schopná nic říci. Teď je zlatíčko miláčkem celé rodiny. Jsme moc rádi, že ji máme a já nepřestávám děkovat za ten zázrak, kterým nás Bůh obdaroval.
Martina
Sdílet
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 16. 03. 2017 | 1423 přečtení
Počet komentářů: 1 |
Přidat komentář |