Společenství čistých srdcí

Ze života pro život

Kategorie: Duchovní život

obrázek, zdroj: www.pixabay.com, CC0 Public Domain Nabízíme jeden ze skutečných příběhů skutečných lidí, který byl otištěný v časopise Milujte se!...a je i sepsán v brožurce Ze života pro život...





Za povolání ke kněžství vděčím i kontrarozvědce


"Kostel" nebyl moje hobby

Jsem napůl z katolické, napůl z nevěřící rodiny. Tatínek, který byl nevěřící, byl jako spousta lidí u nás pokřtěný, ale nepraktikující. Stejně tak i jeho rodiče. Z maminčiny strany jsou příbuzní věřící, zvlášť babička a dědeček. Vyrůstal jsem jako jihlavské městské "panelákové" dítě, ale prakticky každý víkend jsem jezdil na vesnici k rodičům z maminčiny, nebo z otcovy strany. Mohl jsem tak porovnávat život ve věřící a v ateistické rodině. Jako dítě jsem samozřejmě velice rád jezdil k tatínkovým rodičům, kde jsem nemusel chodit do kostela. Avšak u rodičů z maminčiny strany se šlo v neděli v sedm hodin do kostela bez odmlouvání a každý večer jsme se před spaním modlili růženec.

Romane, nahlas!

Pocházím z pěti dětí- mám dvě sestry, s nimiž jsem společeně vyrůstal a také trávil víkendy u prarodičů. Vzpomínám si, jak jsme jednou večer před spaním společně všichni sourozenci leželi v posteli u nohou prarodičů a babička, když jsem se nepředmodlíval dost hlasitě, na mě křikla: "Romane, neslyším tě, nahlas!" Byl jsem takové spíš vzdorovité dítě, dost jsem trucoval a takové nucení na mě mělo spíš opačný účinek, takže jsemměl ke kostelu tak trochu averzi.

Do náboženství jsme chodili jen dva ze třídy, a tak se nám děti ve školy posmívaly. I paní ředitelka, tkerá byla komunistka, si z nás vždycky dělala srandu- a oslovovala nás "pánbíčkáři." Jako dítě jsem samozřejmě nedokázal oponovat učitelce, a tak jsem se spíš styděl za to, že jsem katolík a že musím chodit do náboženství. Mrzelo mě, že ostatní tam chodit nemusí, a já ano. Pamatuji si, že kdy se mi kvůli tomu posmívaly, někdy jsem i brečel, a říkal jsem : "Mami, proč?" A děda, který byl opravdu silně věřící katolík, se nekompromisně snažil hájit a držet víru v naší rodině, mě vždycky okřikl a řekl: "Prosím tě, teď tomu ještě nerozumíš, pochopíš to, až budeš starší. Prostě budeš chodit do náboženství a dál u o tom nebudeme diskutovat."

Vojna

Jako dítě jsem dědovi samozřejmě nevěřil, za pravdu jsem mu dal až později na vojně. Na různých přednáškách dostávám často dotaz, komu vděčím za své misijní povolání. Bez váhání odpovídám: "Základní vojenské službě," což může znít úplně neuvěřitelně, poněvadž jsem základní vojenskou službu vykonával za socialismu- jsem ročník sedmdesát. Rád jsem pracoval se psy, a tak jsem si přál sloužit u pohraniční stráže, což ale nebylo vůbec jednoduché. Pohraničníci totiž nespadali pod ministerstvo obrany, ale pod ministerstvo vnitra a tam se nedostal nikdo, kdo nebyl dobře dákrově prověřený.

Vzpomínám si, že jsem musel vyplňovat obsáhlý dotazník, který se snažil odhalit, zda nemám příbuzné ani známé v zahraničí. Z toho jsem vycítil obavu tehdejších soudruhů, aby někdo náhodou neutekl za hranice. Dále se mě ptali na to, zda mám vyřešenou náboženskou otázku. Já jsem s čistým svědomím odpověděl, že ji vyřešenou mám. Ve víře jsem sice nebyl nijak horlivý, ale v Boha jsem věřil, do kostela chodil, měl jsem v tom tedy jasno. Netušil jsem však, že v jejich pojetí je náboženská otázka vyřešená tehdy, když je člověk ateista. To jsem se ale dozvěděl, až když jsem se k pohraničníkům tátovým přičiněním dostal. Po převelení ze Znojma z tzv. přijímače na poddůstojnickou školu do Západního Chodova (to je až za Mariánskými Lázněmi na hranicích s tehdejším západním Německem) politruk se mnou ještě jednou procházel dotazník, a když jsme znova přešli k otázce víry, pousmál se a řekl: "Tak náboženskou toázku máte vyřešenou...." Já jsem odpověděl: "jó, v neděli někdy chodívám do kostela." Načež vytřeštil oči a začal na mě řvát: "Vždyť jste tady napsal, že to máte vyřešený!" A já na to: Ale já to vyřešené mám." Tím jsem si to ovšem dost zavařil. Jakmile zjistili, že jsem katolík, musel jsem každý měsíc docházet k výslechu ke kontrarozvědce.

Proč jim to vadí?

Jak jsem už naznačil, k chození do kostela jsem byl spíše tlačen, což u mě vyvolávalo o to větší nechuť, navíc jako dítě jsem některé otázky víry nechápal, a jelikož jsem se styděl, o víře jsem ani nechtěl mluvit. A teď, právě když jsem chodil na ty výslechy k těm "kontrášům", jak se jim tehdy říkalo, často jsem si říkal: "Domaroma, já se za víru v Boha stydím a ani tomu moc nepřikládám, tak proč jim to tak hrozně vadí?" říkal jsem si: "Co je jim do toho, jestli já věřím v Boha?" Stále na mě křičeli a opakovali: "Prosím vás, ve dvacátým století věřit v Boha, taková blbost, kde jste na tom byl, jak jste na to přišel....?" Pamatuji si, že si ten pohlavár vždycky hrál s revolverem, aby mě zastrašil a křičel: "Proč věříte v Boha?" Přestože jsem měl strach, tak jsem se dopálil a vzpurně odsekl: "A řekněte mi, proč ne?"

Myslím, že tato událost mě tehdy dost ovlivnila, sá jsem se musel zamýšlet nad tím, proč vlastně věřím. Doposud jsem se nad vírou v Boha nijak vážně nezamýšlel, mysl jsem si, že chodit do kostela je jenom pro staré babičky a že na to mám dost času. Vnutila se mi myšlenka, že když to těm politikům tolik vadí a je to pro ně tak zásadní věc, navíc kvůli tomu musím chodit stále na výslechy, tak na tom musí něco být!

Tehdy jsem se začal nad vírou v Boha vážněji a opravdověji zamýšlet a zdůvodňova si ji sám před sebou. Mohu tedy s čistým svědomím říci, že to byl takový vážnější začátek mého duchovního povolání. Takže vždycky s humorem říkám, že vděčím vlastně za své povolání ke kněžství a potažmo i k misiím základní vojenské službě, a speciálně kontrarozvědce, která se mě snažila víru "vytlouct z hlavy."

otec Roman

kříž, zdroj: www.pixabay.com, CC0 Public Domain Zadarmo pre



Sdílet

[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Autor: Anička Balintová | Vydáno dne 01. 11. 2016 | 1014 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

Vyhledávání
Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře