Společenství čistých srdcí

Smysl života

Kategorie: Články

Příběh dospívajícího chlapce od zkušené a všeobecně oblíbené autorky Marie Holkové.

Podzimní slunce zahřívalo cesty v parku, ale lavičky byly prázdné. To polední zvon z nedalekého kostela připomenul penzistům, že je čas k obědu. V korunách stromů, které se pokoušely zpestřit pěšiny barevnými listy, hvízdal zvesela kos. Radek ptačí píseň nevnímal. Šel pomalu se svěšenou hlavou a temnou tíhou v duši. Odkopnul kámen, jako by kopal do něčeho uvnitř srdce. To se mu vzpomínkou ozval otčímův hlas: „Je ti šestnáct, jsi už chlap, něco vydržíš.“ Jenže Radek chlap není. Vydržel trpět s matkou v její přetěžké nemoci, překousal se truchlivými hodinami po jejich odchodu tam, odkud není příchodu, a půl roku žili s Martinem, jak nevlastnímu otci říkal, jakž takž pokojně. Jenže teď, když Radek zůstal v bytě sám, není to k vydržení. Samota, která křičí, vysmívá se nebo jen šeptá: „Jaký smysl má život, když stejně jednou musím umřít? Jaký smysl má dospívat jako budoucí oběť rakoviny? Jaký smysl …“ Ale všechno je nesmysl. Martinovi nezazlívám, že se znovu oženil, ale to, že mě nechal v bytě samotného jako kus odloženého nábytku. „Přijdu se denně na tebe mrknout, ty můžeš kdykoli k nám,“ říká Martinův hlas. Radek opět kopl do kamene. Už týden Martina neviděl, marně zvonil u jejich dveří. Už ho vidět nechce. Nebude mu na obtíž. Rázem to skončí.







„Kampak, mladý pane?“

Jako by narazil hlavou na zeď, tak ho nenadálá otázka probudila ze zamyšlení. Zastavil se. Teprve nyní si uvědomil, že už z parku vyšel a stojí před otevřeným oknem nějaké vilky. V okně se na něho usmívá bělovlasá paní. Pozdravil a nohy se nehýbají. Stará paní má pomněnkové oči, jako měla moje máma. Tak by asi vypadala moje babička, kdybych nějakou měl. „Nu, kampak, ptám se,“ stále se mile usmívala.

„Jdu se utopit,“ řekl zvolna a smutek v chlapeckých očích prozrazoval, že to není žert. Stará paní předstírala, že jeho slova nebere vážně: „To počká. Právě jsem dopekla buchtičky a koukám z okna, koho bych na ně pozvala. Pán Bůh mi poslal tebe. Tak pojď dovnitř, chlapče, domovní dveře jsou otevřeny.“

Z okna se linula vůně, která Radkovi připomněla, že dnes ještě nejedl. Proč by se nemohl nejdříve najíst? Vešel a usedl k míse voňavého pečiva, ke kterému hostitelka přidala hrnek bílé kávy. „Pekla jsem ta buchty především pro kluky – vnuky, ale je jich dost i pro tebe. Víš, bydlím tu s rodinou svého syna. Naši čtyři mušketýři mají ještě houf dalších kamarádů, takže si myslím, že by ses k nim do party hodil, nejsi – li buchta, která si hoví jen v domácím pekáči.“

„To nejsem. Doposud jsem kamarády moc nesháněl, stačil mi Martin. Dobře jsme si rozuměli. Jenže on se teď oženil.“

Stará paní spráskla ruce: „Tak starý jako ty?“

„Ale ne. Martin je můj nevlastní otec a nyní poručník po dobu mé nezletilosti.“ Odmlčel se a pak dodal hořce: „Já jsem se neměl narodit.“

„Kdyby Bůh nechtěl, tak by ses nenarodil.“

„To chtěla máma.“ Pojednou Radek shazuje ze sebe neviditelné břemeno a čím déle mluví, tím je mu lehčeji. „Ona měla velkou lásku, ale když mu řekla, že bude mít dítě, posílal ji na zákrok.“

„Jak to všechno víš?“

„Když mi bylo patnáct, matka onemocněla na rakovinu. Měla čas mi vše o sobě vyprávět. Prosila mě, abych po svém otci nepátral. Alimenty platí, ale nikdy se na mě nepřišel podívat. Prý jsem zdědil po něm nadání ke studiu, jinak nic. Nechápu, proč si mě nechala, když on ji proto opustil.“







Stará paní shrnula Radkovi vlasy z čela, jako by ho chtěla pohladit. „Tvoje maminka jednala správně. Měla tě ráda od první chvíle, kdy ses ozval v jejím těle. Vždyť jsi byl kousek jejího já. A hlavně, byl jsi už člověk. Tvá matka byla zřejmě inteligentní, citlivá, nedokázala by zabít vlastní dítě.“ Radek naslouchal staré paní s celou duší. Pojednou pochopil, co dříve nechápal. „Neřekl jsem vám své jméno. Jmenuji se Radek Novák.“

„Já jsem Marie Melková. Můžeš mi říkat babičko.“

„Vždyť se už neuvidíme.“

„Neříkej. A kamže to máš namířeno?“

„Znám v řece hlubokou tůň. Nikdo mě nepotřebuje, nikdo mě nemá rád.“

„Pán Bůh tě má rád.“

„Toho pána neznám.“ V jeho slovech byl vzdor. „Kdyby mě měl rád, nenechal by mě tak opuštěného.“

„On tě nikdy neopustil. Přivedl tě ke mně. Uvidíš, že se s mými kluky – vnuky skamarádíš. A vezmi si ještě buchtu.“

Něco se v Radkovi prolomilo, tíha zmizela. Úsměv babičky Melkové ho připoutal k židli. Přihrnuli se čtyři mušketýři, pátý jejich kamarád byl Radkovi povědomý. Také se hned hlásil: „Ahoj Radku, co ty tady?“ Byl to kluk z jejich školy, jenže o třídu výš. „Jak to, že mě znáš?“ ptá se Radek.

„Jsi přece chlouba školy, vyhrál jsi okresní matematickou soutěž. Kluci, vážně, Radek je matematické eso.“

„To bys mi mohl píchnout s úkolem. Matematika se se mnou moc nekamarádí,“ ozval se Vašek s pusou, umazanou od povidlové buchty. Tak se Radek dostal do Melkovy rodiny o poschodí výš. Když se ukázalo, že mu kytara není cizí, byl přijat do party.







Za několik dní se mu Martin přišel omluvit. Byl s manželkou u příbuzných, ve spěchu se nepřišel rozloučit. „Nevadí,“ usmál se Radek. „Všechno zlé je k něčemu dobré,“ dodal záhadně. „Nezlob se, Martine, že k vám v neděli nepřijdu na oběd. Jdeme na výlet.“

Martin povytáhl obočí. „Smím vědět s kým?“

„Máme prima partu. Kluci Melkovi a další.“

„Z té vilky u parku? To je slušná rodina. Tak se měj!“

A Radek se měl. Volný čas trávil většinou u Melků, Vaškovi pomáhal s úkoly a cítil se dobře, že ho někdo potřebuje. Byl u nich i na Štědrý večer, učil se koledy a na půlnoční se octl v jiném světě. Vše bylo pro něho nové a krásné. Mrzelo ho jen, že tomu dění u oltáře nerozumí. Na Hod Boží obědval u Martina, ale brzy odpoledne omlouval svůj odchod. „Mám důležitou schůzku.“

„Že by rande s děvčetem?“ žertovala Martinova žena.

„Děvče je to poněkud letité,“ zubil se Radek. „Už mělo narozeniny nejmíň šedesátkrát.“

„Prosím tě, co ty si můžeš se starou Melkovou povídat?“ divil se Martin.

„A víš že jo? Já si ji adoptoval za babičku. Tak ahoj!“

Ano, měl smluveno, že přijde k babičce Melkové, jen k ní, protože mu slíbila vysvětlit vše to záhadné kolem Vánoc. Babička jako bývalá učitelka měla velkou knihovnu. Radek si chce od ní vypůjčovat knihy o náboženství. Dny ubíhaly bez stínů, tůň v řece byla zapomenuta. Minul rok, dva a Radek oslavil osmnácté narozeniny v rodině, která si ho takřka přivlastnila. Babička Melková mu věnovala knihu žalmů, kluci každý něco. Večer se u něho zastavil s dárkem Martin a zval Radka na nedělní oběd.

„To nepůjde,“ řekl Radek. V neděli bude slavnostní oběd na mou počest u Melků. Mám totiž v neděli jednu akci bez tvého svolení. Ptát se tě nemusím, jsem plnoletý.“

„O co jde?“

„Budu při nedělní bohoslužbě pokřtěn.“

„Ty ses zbláznil,“ vyjevil se Martin.

„Naopak. Zmoudřel jsem. Našel jsem smysl života.“

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 27. 09. 2009 | 5566 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1991

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře