Společenství čistých srdcí

Sama jsem prodělala potrat.

Kategorie: Svědectví


Bylo mi tehdy jednadvacet let a se svým přítelem jsem chodila dva roky. Pamatuji si to přesně, stalo se to na jaře 1984. Přestala jsem brát antikoncepční pilulky, protože jsem je špatně snášela. Často jsem měla bolesti hlavy, přibrala jsem a byla jsem oteklá.



Dřímala ve mně touha být matkou a mít vlastní domácnost, mít dítě. Kancelářská práce se mi již během učení moc nelíbila. V květnu jsem s přítelem jela do Rimini a Benátek. Když jsem tam dostala menstruaci, byla jsem jaksi zklamaná, ale také se mi ulevilo. Nedávali jsme si totiž po vysazení pilulek dobrý pozor – jen jsme to trochu přepočítávali. Na to zklamání spojené s úlevou si ještě dobře pamatuji. Asi po měsíci a půl se to ale stalo, byla jsem těhotná! Menstruace se opozdila, udělala jsem si testy, první negativní, druhý pozitivní. Potom jsem se jednou v pátek vydala ke gynekologovi. Když mi řekl, že jsem těhotná, má jediná odpověď byla: „Do prčic! Co mám teď dělat?“
Doma jsem zavolala matce, bydlela jsem sama, můj přítel bydlel u rodičů. Řekla jen, že se tedy máme vzít! Cítila jsem radost i strach. Zavolala jsem příteli a ten hned přišel. Když jsem otevřela dveře, objal mě a řekl: „Poslouchej, moc se těším!“



Ale během víkendu se naše pocity rozcházely. Najednou jsem uvažovala, jestli jsme na manželství dost zralí. Můj přítel ještě nikdy nestál na vlastních nohou a byl velmi závislý na rodičích. K tomu jsem měla „šílený“ strach z výchovy svého vlastního dítěte. Měla jsem sedm a půl letého bratra, jehož vychovávání bylo pro mé rodiče velmi obtížné, byl totiž mentálně postižený. To všechno mě tenkrát napadalo. S mateřskými pocity, něžností a láskou k mému vyvíjecímu se nenarozenému dítěti přišel strašný strach, zmítala jsem se sem a tam. Moje matka mi v této situaci poradila, abych šla na potrat. Řekla mi, že žádné dítě už nebude vychovávat! Musím si tuto záležitost „odpykat“ sama. Týden jsem čekala a potom jsem v sobotu večer zavolala svému gynekologovi a prosila jej o adresu v Curychu, kam bych šla na potrat! Bez jakýchkoliv námitek mi vysvětlil, že musím nejprve k lékaři na vyšetření, potom k psychologovi pro osvědčení a další lékař provede potrat.
Příští týden jsem jela s přítelem do Curychu. Jeden lékař mě vyšetřil také ultrazvukem. Řekl mi, že je všechno v pořádku, a dal mi adresu na MUDr. M., který provede zákrok. Psychiatr vše vyřídil rychle. V jednom pěkném, velkém domě bydlel mladý „muž“ v džínách, který mi položil několik otázek a pak mě poprosil, abych chvilku počkala. Rychle napsal několik řádek a předal mi tzv. „osvědčení“! Zdánlivě není ve Švýcarsku nic lehčího, než dobrozdání tzv. „psychiatra“.



Nato jsem šla k lékaři, který provedl potrat. Ordinace MUDr. M. vypadala jako bar, nebo v každém případě jako recepce. Přivítala mě hlasitá hudba, během níž mi vzali krev a vyšetřili mě. Objednali mě na středu! Měla jsem strach, cestou domů jsem zavolala do práce, že mám střevní potíže a že musím v Curychu na rentgenové vyšetření!
S pláčem a úplně zoufalá jsem jela ve středu s přítelem do Curychu. V ordinaci jsem viděla paní s dítětem. Zdravotní sestra běhala kolem s nádobou s plastické hmoty. Přemýšlela jsem: „Hází se tady potracené děti do této nádoby?“ Udělalo se mi opravdu špatně. Musela jsem si lehnout na lehátko a dostala jsem injekci. Když přišel lékař, zoufale jsem plakala, mému příteli, který byl také přítomen, se udělalo špatně. Musel si také lehnout na lehátko. Lékař mi řekl: „Nehrajte tady divadlo, můžete klidně přijít později.“ Odpověděla jsem: „Nevím, co chci. Dejte mi injekci.“ Ve skrytu duše jsem si říkala, že se již nikdy nechci probudit, chci zemřít! Lékař se mě zeptal, jestli kouřím, ani jsem mu nestačila odpovědět a už jsem spala. Když jsem se asi po hodině probrala, stál u mě přítel a jen se na mě díval. Hned jsem zase usnula, dokud mi zdravotní sestra, méně přátelská z těch dvou a hodně zmalovaná, neřekla: „Vstaňte, umyjte si obličej a jděte. Končím.“ I když jsem byla hodně slabá, šli jsme domů. Zapomněla jsem se zmínit, že psychiatr požadoval za svou „práci“ 400 franků na ruku a potratář vyžadoval 500 franků na ruku!
Ten večer mi můj přítel řekl, že mě nenáviděl, když jsem se poprvé probudila a podívala se na něj. Také teď se choval divně a šel brzo domů. Dostala jsem bolesti, protože injekce přestala účinkovat, a strašné deprese!
Následující den jsem jela do práce, i když jsem na doporučení lékaře měla ještě jeden den ležet. Měla jsem ale strach zůstat doma déle než dva dny, protože pak bych potřebovala lékařské potvrzení. Nemohla jsem se přece přiznat, že jsem potratila své nenarozené dítě! V poledne jsem šla k matce na oběd. Chovala se ke mně hrubě a jen řekla, že bych měla být ráda, že to „mám za sebou“, tolik žen to dnes dělá tak jako já. Večer jsem u jednoho kiosku viděla těhotnou ženu. Jela jsem domů, hodila jsem sebou na postel a celý večer jsem měla velké pocity lítosti a viny. Bylo to peklo! K tomu všemu jsem, vždycky když jsem chtěla usnout, viděla stále znovu své nenarozené dítě zrovna tak, jak jsem ho viděla na ultrazvuku! To malé embryo mne pronásledovalo! Časem jsem začala večer pít alkohol (Martini nebo víno), abych mohla konečně usnout.
S přítelem jsem se chtěla rozejít, protože jsem s ním nebyla schopná spát, aniž bych přitom myslela na „dítě“. Seznámila jsem se s dalšími muži a také jsem svého přítele jednou podvedla; on mne mimochodem také, jak jsem se později dozvěděla.
Asi půl roku po potratu mého dítěte ze mne byla psychická ruina! To byla také doba, kdy jsem se poohlížela po jiných mužích, aby mě můj přítel konečně opustil! On ale v žádném případě nechtěl, i když mě vůbec nechápal. Také má tehdejší přítelkyně, která pracovala jako zdravotní sestra, mi k tomu všemu chtěla ukázat fotky potratu, abych viděla, jak se to dělá a jak vypadá nenarozené dítě, plod. Byla jsem opuštěná, sama se svojí vinou, strachem a lítostí. Také moji rodiče a sestra se mnou nechtěli nic mít. Můj život byl od toho okamžiku zpackán! Poté, co mě můj přítel zbil a vyhrožoval, že mě zabije a spáchá sebevraždu, jsem se odstěhovala znovu k rodičům, abych od něj měla „klid“. Dokonce jsem ztratila i práci. Začala jsem brát uklidňující prášky, pít a často měnila muže. Ale se žádným přítelem to nefungovalo, protože jsem nebyla kvůli pocitům viny schopna žádného vztahu.
Pocity viny se časem nezmenšovaly, ale jen zvyšovaly! To se změnilo až v červenci 1987 (bylo to přesně tři roky po potratu mého dítěte), kdy jsem se obrátila k Ježíši Kristu! On mi všechno odpustil! Ale i potom to bylo často těžké. Teprve v únoru 1989 jsem byla schopna odpuštění od Ježíše Krista za potrat svého dítěte skutečně přijmout. Stalo se to během jednoho semináře o vnitřním uzdravení.

Děkuji Ježíši Kristu, že mi také tuto velkou vinu odpustil. Už ji nemusím nést sama a přitom dále ztroskotávat. Také dnes potřebuji ještě hodně léčení, ale ten strašný zážitek Pán vyléčil!





Sdílet

Související články:
Děkovat i za to "málo" (10.09.2014)
Žárlivost je jako rakovina, co ničí vztahy (11.06.2014)
Kdo má žízeň... (10.05.2013)
Domácí násilí v křesťanských rodinách - svědectví z praxe (05.04.2013)
Čistá láska není břemeno, ale poklad (20.02.2013)
Kdo chce jít za mnou... (13.07.2012)
Nejsme Bohu lhostejní (03.05.2012)
Benedikt v mém životě (01.05.2012)
Vstoupila jsem do SČS (Společenství čistých srdcí) (23.03.2012)
Jak je v nebi a pekle aneb o čem někdy hovořím s kolegy v lékárně (16.01.2012)
O všem spolu hovořit! (11.01.2012)
Sex v naší rodině nebyl tabu (11.01.2012)
Láska je shovívavá (08.12.2011)
Zranění ze vztahů nejsou vždycky stejná, ale Bůh uzdravuje všechny (01.12.2011)
První den se stříbrným prstýnkem (26.11.2011)
Dostala jsem ještě víc (07.11.2011)
Až dovršíš lidskou pouť, předstoupíš před Boží soud... (07.11.2011)
Požehnaná nemoc? (06.11.2011)
I takto může Bůh promlouvat (25.10.2011)
Postřeh ze života (15.09.2011)
Francouzská bojová pilotka obětovala svůj život. (18.07.2011)
Drama se štastným koncem aneb Jak sv. Cyril a Metoděj zachovali Velehrad víry (04.07.2011)
Láska, která dává (28.06.2011)
Jak vybrat tu správnou životní cestu? (20.06.2011)
Sv. Felicita se přimluvila (29.05.2011)
Beseda o Společenství čistých srdcí v Odrách (05.05.2011)
Není věřit jako věřit…Nevěřící Tomáš…Ztracená Víra…20 let života…Víra je dar!…My testimony (25.04.2011)
Patrik a Blanka (05.12.2010)
Šok z malého šoku (30.11.2010)
"Kolik sestřiček máš?" (16.11.2010)
Až po okraj (01.11.2010)
I Pán Ježíš prožíval samotu (17.10.2010)
Ježek (15.10.2010)
Díky za ně, Pane. (01.10.2010)
Jdi na Hradiště! (15.09.2010)
Adaptační kurs pro mladé apoštoly (13.09.2010)
Zkřísnutá (28.07.2010)
Tři odpovědi Josepha kardinála Ratzingera (současného papeže Benedikta XVI. (22.07.2010)
Kdyby... (07.07.2010)
Má Bůh právo? (29.06.2010)
Potkala jsem muže z plátna (20.05.2010)
Můžu ke sv. Přijímání? (15.05.2010)
Vzpomínka na křtinskou pouť (24.04.2010)
Jak jsme jeli jeníkovskou škodovkou zvanou "Koudelníkův syn" na Pochod pro život do Prahy (07.04.2010)
Fotbal s Biblí (23.02.2010)
Radost nedělního odpoledne (18.02.2010)
Tehdy a dnes (25.01.2010)
Srdíčka ve sněhu (22.01.2010)
Poprask v autobuse (31.12.2009)
Budu to ukazovat svým dětem (07.12.2009)
„Kdyby byl Bůh, jak by se na to mohl dívat?“ (23.11.2009)
Až nás časem uvidí tlačit kočárek... (07.11.2009)
Když bolí duše... (03.11.2009)
Aby všichni jedno byli (29.09.2009)
Smysl života (27.09.2009)
Prosila jsem o nohy a dal mi křídla... (19.09.2009)
Pláč (12.09.2009)
Místo zrání (31.07.2009)
Návštěva u babičky a Ježíšův dar (12.07.2009)
Byly jsme vychované ve víře, ale Boha jsme odsunuly. (22.05.2009)
Postřeh z lidových misií (21.04.2009)
Plody lidových misií (15.04.2009)
Snad jste se Mu vysmívali (06.04.2009)
Míšina cesta do ČL (02.04.2009)
Sestři, vy jste věřící? (30.03.2009)
O kráse (26.03.2009)
Zážitky z klinické smrti (24.02.2009)
Zázraky se dějí - i velké (18.02.2009)
Když matka obětuje svou bolest pro dítě (zpráva o jednom porodu) (09.02.2009)
Nezabila jsem, ale stačilo málo (06.02.2009)
Byla jsem v pekle (19.01.2009)
O věčných Vánocích (04.01.2009)
Drogy mu málem zničily život, ale zasáhl Bůh (29.12.2008)
Měsíc po svatbě. (24.12.2008)
Soudek medu, kapka jedu, v tomhle s váma nepojedu. (03.11.2008)
O celibátu, Božím humoru - a prázdném místě vedle mne. (18.09.2008)
[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Autor: Petra Kučerová | Vydáno dne 13. 04. 2011 | 7890 přečtení
Počet komentářů: 4 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: (Proč pláčeš, Miriam, Hnutí pro život ČR)


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

Vyhledávání
Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře