Společenství čistých srdcí

Radost nedělního odpoledne

Kategorie: Svědectví

Naše cesta k nebi je sice úzká a strmá, ale laskavý Bůh nám občas sesílá drobné i větší radosti, příjemné zážitky, krásné věci či milé lidi, abychom mohli načerpat novou energii pro naše další "stoupání k nebesům". Nádherným zážitkem a zároveň posilou pro nesení kříže, se kterým se ostatně v nejrůznějších formách potýká každý z nás, mi bylo právě toto nedělní odpoledne.

Den Páně je pro mě často dnem setkávání - především s Ježíšem v Božím slově a Eucharistii, se známými před kostelem, s rodinou u svátečního oběda. Dnes jsem také chtěla navštívit kamarádku Petru v klášteře klarisek v Brně - Soběšicích, protože v postní době to nebude možné, a navečer se sejít s dalším svým dobrým kamarádem, bohoslovcem Vláďou, který se po praxi právě přes Brno vrací do olomouckého semináře. Z dvojnásobného těšení se nakonec stala radost na druhou, protože Vláďa při naší telefonické domluvě projevil přání také se do Soběšic podívat. Andělé strážní nás pečlivě hlídali, trolejbusy, tramvaje i vlaky jely přesně a náledí nám cestu neztížilo, takže jsme se s Vláďou přesně o půl druhé odpoledne přivítali na královopolském nádraží a během pěti minut nastoupili do autobusu, který nás za další čtvrthodinu dopravil přímo před klášter.







Vláďa si nenechal ujít příležitost vyfotit si jej - jde o skutečně pěknou stavbu, a zasněžená měla zase trochu jiné osobité kouzlo než v létě. Po zazvonění u fortny jsme nemuseli dlouho čekat - ochotná sestra Pavla nás uvedla do jedné z hovoren, dokonce nám přinesla čaj a zavolala postulantku Petru. Skutečně - radost se ne násobila, ale přímo umocňovala - nové informace, zážitky a pro Petru příjemné překvapení v osobě Vládi. Po několika desítkách minut příjemného rozhovoru jsme Petru "předali" její spolužačce Janě, která taktéž přijela na návštěvu, a s Vláďou vyrazili na vycházku do zasněženého lesa, protože počasí bylo vcelku příznivé a my měli dostatek času. Jak krásná byla tichá, dřímající příroda pod bílou sněhovou peřinkou, vykukující zelené větvičky smrků, pod ledem zurčící potůček a otisky bot, psích tlapek i koňských podkov na zaváté cestě! Stezka vedla nejprve zahrádkářskou kolonií a pak už jen lesem. Kam? To jsem sama nevěděla, ale příliš jsem si tím hlavu nelámala - Soběšice přece nejsou oázou v poušti. Náš vzájemný hovor klidně plynul stylem "co na srdci, to na jazyku", ať už se to týkalo minulosti, přítomnosti či budoucnosti. Z celého srdce Pánu děkuji za takového hluboce věřícího, otevřeného, ale i naslouchajícího kamaráda, kterému nechybí ani smysl pro humor. Když se mi na má slova: "Ty rozesměješ i hrobníka, až tě bude zakopávat!" dostalo odpovědi: "No, ten se bude tak smát, že tam spadne za mnou!", myslela jsem, že to moje bránice nevydrží. Je to však humor přátelský, nezraňující - kéž by ho bylo více i v jiných vztazích místo zlomyslného rýpání a ironie!







Když jsem po několika kilometrech chůze přiznala, že nevím, kam ta žlutá značka vede, čekala jsem, že na mě přiletí sněhová koule. Vláďa však přijal toto "dobrodružství" a rozhodl v cestě pokračovat. Jen pohlédl na hodinky a vytáhl z kapsy růženec se slovy, že je čas na Korunku k Božímu milosrdenství. Ochotně jsem souhlasila a navlékla si na rukavici svůj růžencový prstýnek. Ráda se modlím s někým, lépe se při tom soustředím. S posledním "Amen." se před námi opět objevily kolonie zahrádkářů a po chvíli i domky. Firemní cedule na jednom z nich mě ujistila, že se nacházíme v Bílovicích nad Svitavou, odkud nebyl problém dostat se zpátky do Brna, takže jsme mohli klidně sledovat stavby ve sněhu v jedné ze zahrádek či děti brusící na zamrzlém rybníčku, v restauraci u nádraží si prohlédnout dvě dlouhosrstá morčata, která tam majitelé chovali v akváriu, a osvěžit se ananasovým džusem, než na nádraží v "kraji lišky Bystroušky, v kraji lesů, vod a strání" přisupěl vláček. V Brně jsme se alespoň symbolicky svezli jednu zastávku tramvají, abychom mohli pokračovat do Bohunic, kde si měl Vláďu vyzvednout s autem spolubratr Jirka ze semináře. Abychom nepřimrzli, ještě jsme se prošli kolem nových budov u fakultní nemocnice a pochutnali si na buchtě, kterou jsem doma zachránila takřka vlastním tělem. Protože do Jirkova příjezdu zbývalo několik minut, Vláďa ještě navrhl společný desátek růžence. Když začal "Pater noster, qui es in coelis...", s radostí jsem pochopila, že se budeme modlit v jazyce církve. "Sancta Maria, Mater Dei...", hrály si moje rty s latinskými slovy, a v srdci jsem volala k Panně Marii, aby prosila za nás hříšné. "Gloria Patri et Filio..." bylo jako načasované - Jirka přijel, takže následovaly dva vzájemné pozdravy, dvě rozloučení, "střídání stráží", protože mě si za dnešek Vláďa užil dost, ale také veliké poděkování Vláďovi za toto krásné odpoledne i našim nebeským Přátelům za přírodu, hladící po duši, i slova, vedená Duchem svatým, ze kterých mohu mnoho čerpat do dalších dnů.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 18. 02. 2010 | 5142 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář |

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře