Společenství čistých srdcí

Prosila jsem o nohy a dal mi křídla...

Kategorie: Články

Neobyčejný příběh jedné statečné ženy. Co je v životě opravdu důležité?





Říjnový den roku 1958. Dr. Hugo Johnson, specialista pro plastickou chirurgii, vázal si v napjatém očekávání operační roušku. „Musíš vidět doktorku Marii operovat,“ řekl mu nadšený kolega. „Ona je víc než chirurg, je to umělkyně.“

Dr. Johnson vstoupil do operačního sálu. Přiblížil se k štíhlé postavě, sedící u nízkého stolku ve světelném kruhu operační lampy. Nebylo na tom nic neobvyklého, že tu pracuje jako chirurg žena. Zde ve Velloru v jižní Indii, v nemocnici Christian Medical College, kterou založila dr. Ida Scudderová, tvoří právě ženy polovinu studujících a více než polovinu mladého lékařského personálu. Nebylo ničím neobvyklým ani to, že lékařka při operaci sedí. Operace na ruce vyžaduje úzkostlivou přesnost.







„Dr. Hugo Johnson – Dr. Marie Verghese,“ představovala návštěvníka sestra. Když lékař přistoupil ještě blíž, zdvihly se k němu na pozdrav tmavé, přívětivé oči. Podle těch očí se dalo soudit, že pod rouškou je hezká dívčí tvář. Johnson si stoupl vedle stolku a se zájmem přihlížel, jak mladá lékařka provádí transplantaci šlach na ruce zchromlé malomocenstvím. Tahle operace byla poměrně nová a málo známá. Vymyslel ji anglický lékař dr. Pavel Brand a poprvé ji provedl právě zde, v léčebném středisku ve Vellore. Ruce zchromlé malomocenstvím měly být zase k potřebě.

„Už jsem o vás mnoho slyšel, doktorko Verghese,“ řekl Johnson.

„A copak jste slyšel?“ zeptala se rychle.

„Že jste expert právě na tuto operaci.“ „Ó, to je hezké,“ zaradovala se. „A je to možná pravda. Slyšel jste tedy o mně právě to, co za slyšení stojí.“

Přiklonila se zase ke své práci: uvolnila šlachu z vazu na kloubu, rozdělila ji na čtyři provazce, provedla je šlachovými pochvami na ruce a přišila na šlachy prstů. Až se to zahojí, až pacient prodělá pooperační terapii a cvičení, bude zase pohybovat prsty, bude moci brát jimi věci, dokonce používat nástrojů. Tu a tam prohodila doktorka Marie uklidňující slůvko k pacientovi. Byl při plném vědomí a host jej pozoroval se zájmem. Psychologické faktory jsou v plastické chirurgii někdy dokonce důležitější než faktory fyzické.

Jaké pocity skrývá nepohnutý obličej tohoto operovaného muže? Rezignaci, s níž se tak často setkáváme u nemocných v Indii? Nebo snad hořkost, že lékařčiny prsty jsou tak dovedné a hbité, zatímco jeho ruce znetvořilo malomocenství na ztrnulé pařáty? Její pokožka je tak hladká a svěží a on nesmazatelně poznamenán hroznou nemocí. V pacientových očích, které se upíraly do tváře pod rouškou, nebylo stopy po nějaké hořkosti. Jen odevzdanost, která Johnsona udivovala. Čím dále však sledoval obtížnou operaci, tím více vzrůstal jeho obdiv k umění této mladé chirurgyně.







„Vyprávěli mi, že doktorka Ida je pověstná svou trpělivostí a mimořádnou pečlivostí při operacích, že umí zacházet s tkáněmi lidského těla tak, jako by je znovu tvořila. Myslím, že vy se jí hodně podobáte,“ řekl Johnson.

„Děkuji vám,“ zářily oči doktorky Marie, „tohle je největší pochvala, která se dá říci ženě, jež pracuje a studovala ve Vellore. I když to třeba není tak docela pravda,“ dodala šelmovsky.

Operace skončila, ruku pacientovi dali do sádry. Johnson čekal, že teď konečně Marie vstane a odejde s ním ze sálu. Ale už tu byl ošetřovatel, chopil se židle a vyjel s lékařkou ze sálu. Johnson strnul překvapením. Vůbec totiž nepostřehl, že chiruržka sedí při práci ve vozíčku pro invalidy. Jeho překvapení ještě vzrostlo: v přilehlé umývárně si Marie Verghese drhla ruce k další operaci. Nebyl na ní vidět ani stín únavy.

„Případ, který teď přijde, vás bude obzvlášť zajímat,“ povídala Johnsonovi. „Bude to transplantace šlach na palci. Ochrnutí však už zachvátilo první dorzální meziobratlové svaly. Přála bych si, abych uměla vyplnit to prohloubení tak, jak to umíte vy.“

„A co kdybych vám pomohl?“ řekl rychle Johnson. „Nástroje tady ovšem nemám, ale pro ty si mohu do College Hill sběhnout. Než budete hotova s palcem, jsem tu zpátky.“

„To by bylo báječné,“ radovala se Marie. „Víte, jak to toho chlapíka potěší? Ono je pro malomocné hrozně důležité, aby se po operaci neviděly ani stopy, víte?“

„Myslím, že bychom tu mohli provést transplantaci kůže, děláváme to, je-li prohloubení na tváři.“

„Na tváři jako je tohle…?“

Marie sňala roušku. Johnson stěží zatajil zděšení. Dívčí tvář byla znetvořena příšernou jizvou.







„No, ne,“ koktal, bojím se, že tohle je příliš hluboké jen pro transplantaci kůže, musela by se provést i transplantace kosti. Ale proč…“ Zaváhal. Nakonec však přece jen řekl: „Máte tady přece tak zdatné chirurgy…“

„Myslíte, že jsem si to měla udělat pořádně hned, viďte? Jenže já jsem na to neměla čas, měla jsem moc práce.“

Když ji zase odvezli do sálu, řekl Johnson ošetřovateli: “Proč se mi o tom neřeklo?“

„O čem, pane?“

„O doktorce Marii, o …“

„Ach, vy myslíte o té nehodě, pane?“

„Co se vlastně stalo?“ Lékař sňal roušku a otíral si rozpálenou tvář.

„Autonehoda, pane. Převrátil se autobus se studenty a doktory. Doktorka Marie měla nejhorší zranění. Je to až divné, že je tak dobrá, když je ochrnulá.“

„Ochrnulá?“

„Ano, pane. Od pasu dolů je ochrnulá.“

„Ale…“ lékař nebyl schopen najít další vhodné slovo. „Jak to, že mi o tom nikdo nic neřekl?“

Ošetřovatel mlčel. Když pozoroval, jak je Johnson vzrušen, pokusil se ho uklidnit: „Myslím, že jsme si na to vůbec nevzpomněli, pane. Tady v nemocnici vidí každý doktorku Marii jen jako vynikající chiruržku, pane.“

Co je tohle za mladou ženu, co je tohle za člověka, myslel si Johnson. Co je to za bytost, která umí přesvědčit lidi kolem sebe, že to vůbec není důležité, když dívka ztratí krásu své tváře, když polovina jejího těla je vlastně mrtvá.

Sdílet

Související články:
Děkovat i za to "málo" (10.09.2014)
Žárlivost je jako rakovina, co ničí vztahy (11.06.2014)
Kdo má žízeň... (10.05.2013)
Domácí násilí v křesťanských rodinách - svědectví z praxe (05.04.2013)
Čistá láska není břemeno, ale poklad (20.02.2013)
Kdo chce jít za mnou... (13.07.2012)
Nejsme Bohu lhostejní (03.05.2012)
Benedikt v mém životě (01.05.2012)
Vstoupila jsem do SČS (Společenství čistých srdcí) (23.03.2012)
Jak je v nebi a pekle aneb o čem někdy hovořím s kolegy v lékárně (16.01.2012)
O všem spolu hovořit! (11.01.2012)
Sex v naší rodině nebyl tabu (11.01.2012)
Láska je shovívavá (08.12.2011)
Zranění ze vztahů nejsou vždycky stejná, ale Bůh uzdravuje všechny (01.12.2011)
První den se stříbrným prstýnkem (26.11.2011)
Dostala jsem ještě víc (07.11.2011)
Až dovršíš lidskou pouť, předstoupíš před Boží soud... (07.11.2011)
Požehnaná nemoc? (06.11.2011)
I takto může Bůh promlouvat (25.10.2011)
Postřeh ze života (15.09.2011)
Francouzská bojová pilotka obětovala svůj život. (18.07.2011)
Drama se štastným koncem aneb Jak sv. Cyril a Metoděj zachovali Velehrad víry (04.07.2011)
Láska, která dává (28.06.2011)
Jak vybrat tu správnou životní cestu? (20.06.2011)
Sv. Felicita se přimluvila (29.05.2011)
Beseda o Společenství čistých srdcí v Odrách (05.05.2011)
Není věřit jako věřit…Nevěřící Tomáš…Ztracená Víra…20 let života…Víra je dar!…My testimony (25.04.2011)
Sama jsem prodělala potrat. (13.04.2011)
Patrik a Blanka (05.12.2010)
Šok z malého šoku (30.11.2010)
"Kolik sestřiček máš?" (16.11.2010)
Až po okraj (01.11.2010)
I Pán Ježíš prožíval samotu (17.10.2010)
Ježek (15.10.2010)
Díky za ně, Pane. (01.10.2010)
Jdi na Hradiště! (15.09.2010)
Adaptační kurs pro mladé apoštoly (13.09.2010)
Zkřísnutá (28.07.2010)
Tři odpovědi Josepha kardinála Ratzingera (současného papeže Benedikta XVI. (22.07.2010)
Kdyby... (07.07.2010)
Má Bůh právo? (29.06.2010)
Potkala jsem muže z plátna (20.05.2010)
Můžu ke sv. Přijímání? (15.05.2010)
Vzpomínka na křtinskou pouť (24.04.2010)
Jak jsme jeli jeníkovskou škodovkou zvanou "Koudelníkův syn" na Pochod pro život do Prahy (07.04.2010)
Fotbal s Biblí (23.02.2010)
Radost nedělního odpoledne (18.02.2010)
Tehdy a dnes (25.01.2010)
Srdíčka ve sněhu (22.01.2010)
Poprask v autobuse (31.12.2009)
Budu to ukazovat svým dětem (07.12.2009)
„Kdyby byl Bůh, jak by se na to mohl dívat?“ (23.11.2009)
Až nás časem uvidí tlačit kočárek... (07.11.2009)
Když bolí duše... (03.11.2009)
Aby všichni jedno byli (29.09.2009)
Smysl života (27.09.2009)
Pláč (12.09.2009)
Místo zrání (31.07.2009)
Návštěva u babičky a Ježíšův dar (12.07.2009)
Byly jsme vychované ve víře, ale Boha jsme odsunuly. (22.05.2009)
Postřeh z lidových misií (21.04.2009)
Plody lidových misií (15.04.2009)
Snad jste se Mu vysmívali (06.04.2009)
Míšina cesta do ČL (02.04.2009)
Sestři, vy jste věřící? (30.03.2009)
O kráse (26.03.2009)
Zážitky z klinické smrti (24.02.2009)
Zázraky se dějí - i velké (18.02.2009)
Když matka obětuje svou bolest pro dítě (zpráva o jednom porodu) (09.02.2009)
Nezabila jsem, ale stačilo málo (06.02.2009)
Byla jsem v pekle (19.01.2009)
O věčných Vánocích (04.01.2009)
Drogy mu málem zničily život, ale zasáhl Bůh (29.12.2008)
Měsíc po svatbě. (24.12.2008)
Soudek medu, kapka jedu, v tomhle s váma nepojedu. (03.11.2008)
O celibátu, Božím humoru - a prázdném místě vedle mne. (18.09.2008)
[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 19. 09. 2009 | 5850 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

Vyhledávání
Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře