Společenství čistých srdcí

Patrik a Blanka

Kategorie: Svědectví

Nevšední příběh jedné lásky. Povolání do kláštera a nebo do manželství?





Silvestra na této faře trávím už poněkolikáté. Pokaždé skvělý program, setkávám se se starými známými a poznávám nové lidičky. Ani teď tomu není jinak. V jídelně vedle mě u stolu sedává Patrik. Už pracující, automechanik s nástavbou a maturitou, bydlí ve východočeské vesnici a je o deset let starší než já. Má tmavé vlasy, modré oči, postavou je spíše mohutnější, o hlavu vyšší než já. Zvláštní věc, stále si máme o čem povídat. Občas od něj trochu uhýbám, vadí mi jeho nepříjemný dech, ale jinak je fajn, zdá se šikovný, slušný a hluboce věřící. Kde může, snaží se organizátorům Silvestra pomáhat, ačkoli nemusí. Shodujeme se na společných zájmech. Jasně, zatancujeme si po silvestrovském přípitku polku, o diskotéku nestojíme ani jeden. Čím dál častěji si ale ke mně sedá i při společném programu, usmívá se na mě,… co se to děje? Skleničky cinkají, sálem se rozléhá smích a my s Patrikem čekáme, až se ostatní přesunou na novoroční diskotéku. Tak, pravou ruku do Patrikovy levé, krok-sun-krok a krok-sun-krok po koberci, jde nám to, ale už se mi točí hlava. Patrik mě odvádí k židlím, usedá vedle mě, ale mou ruku nepouští. Ticho. Plaché úsměvy. A mně je dobře. V duchu si srovnáváme své pocity, až to dokážu pojmenovat: zamilovanost. Pak teprve přijdou slova. Ruce se nerozpojí, ani když spolu kráčíme do kaple svěřit to Pánu.



Druhý den oba cítíme nejistotu, nicméně před odjezdem domů si vyměňujeme e-mailové adresy. A pak se to rozhoří naplno – dlouhé e-maily, ve kterých se toho o sobě dovídáme více, jsou na denním pořádku. Jediné, co mi v nich trochu vadí, jsou pravopisné chyby – já, vysokoškolačka, důkladně vycepovaná v češtině… Ale pak v jednom z nich čtu: „Blanko, nechystáš se na nějaký ples? Přijel bych za Tebou.“ Tak že bych na ten lidovecký ples přece jen šla? Váhala jsem, protože jsem neměla s kým. Patrik má díky mamince, pracující u dráhy, vlak zadarmo, tak proč toho nevyužít, když se nám na Silvestru tak pěkně tancovalo? Řečeno, uděláno. V pátek večer se scházíme před sokolovnou. „Musíš mi říct, kdyby sis chtěla odpočinout, já bych na parketu vydržel non-stop!“ upozorňuje mě Patrik. No vida, to je něco pro mě! Kolem půlnoci, kdy už mám boty málem protancované, jdeme chvíli na vzduch. Jéje, jak je mi dobře v jeho objetí! Hledám jeho rty. Nebrání se, jen se zdá maličko překvapený. Vyprávíme si o vztazích, které jsme prožili dříve, a o tom jak vidíme budoucnost. Obdivuhodná shoda! Myslím, že si dokážu představit jít jednou životem po Patrikově boku.
Setkání plných něhy následovala spousta. Většinou v Olomouci, kam to mám coby kamenem dohodil, dál od zraků mladších, senzaci hledajících sourozenců. Ruku v ruce za kulturou, přírodou, památkami, rozhovory o svých radostech i starostech, chvíle spojení našich rtů, vzájemných objetí, pohlazení, ke konci každého setkání však také společná modlitba za náš vztah. V mailech si denně sdělujeme, co děláme a prožíváme. Po dvou měsících si mě najde chřipka, ale Patrik se nebojí, přijíždí ke mně domů a když jsem mu rozmluvila polibky, aby se nenakazil, bere mě do náruče tak jak jsem, v pyžamu. Je to něco nového. Na jednu stranu se cítím krásně, ale na tu druhou… Vnímám každý dotyk desetkrát silněji, probouzí se ve mně dosod nepoznané touhy, chci se k němu tisknout ještě pevněji… Stop! Tady už něco není v pořádku. Jak snadno se slíbí, že se jeden druhému odevzdáme až po svatbě, ale jak obtížné to uskutečnit může být i u věřících lidí! „Patriku, raději mě pusť,“ sděluji mu, co právě pociťuji, a tak se shodujeme, že neuškodí krůček zpět. Patrik se seznamuje s mými rodiči. Sympatie se zdají být oboustranné. Za měsíc mě zve k sobě na hody. Uklidňuje mé rozpaky slovy: „Budeš mít u nás svůj pokoj!“ Dál si v mailech vyměňujeme krásné věty, těšíme se jeden na druhého, avšak přes všechno krásné občas zažívám těžké chvíle. Bývá to večer před usnutím. Vybavuje se mi každý jeho dotek, znovu po nich toužím,… Ne! Sama na sebe přece sahat nesmím! Můj Bože! Že bychom zašli až moc daleko! Nejčistší Panno, pomoz!



Až mnohem později jsem si uvědomila, že má modlitba byla vyslyšena. Zprvu jsem nastávajícímu zmatku v sobě vůbec nerozuměla. Prožívám s Patrikem kásný vztah, chceme se vzít, až dostuduji, tak proč se stále častěji přistihuji při myšlenkách na řeholní život, které mě dávno, už někdy před třemi lety, opustily? Pane, jaká je Tvá vůle? Patrik pozoruje, že se něco změnilo. Nedokážu už jeho objetí a polibky prožívat a opětovat jako dříve. Protože ho mám ráda a nechci mu ublížit, postupně se mu se svými myšlenkami svěřuji. Zvážní, nicméně utěšuje mě a o to intenzivněji se spolu modlíme. Jak ho teď obdivuji! Úleva ale nepřichází, spíš naopak. Již docela utrápená se o tom všem zmiňiji panu faráři. Dostane se mi odpovědi: „Aniž bys mi cokoli říkala, bylo mi jasné, že k tobě Pán s takovou výzvou přichází. Jestli máš řeholní povolání, to samozřejmě nevím, ale měla by ses s Patrikem rozejít, protože tě to v tvém rozhodování hodně limituje. Však se zase setkáte, jestli k sobě patříte!“ Náramně těžká věc! Mám Patrika tak ráda! Na druhou stranu na Boží volání nemohu neodpovědět. Vždyť bychom pak nemohli být šťastni! Po vykonání novény a duchovních cvičeních, odkud jsem Patrikovi nemohla psát, mám, byť s těžkým srdcem, jasno. Vkládám to mailu plného omluv a děkování, který rychle odesílám, a pokračuji v modlitbách. Odpovědi se dočkám za tři dny. Přijímá to, ačkoli je to pro něj těžké, ale chce mě ještě vidět. Naše cesty se rozešly, jen Bůh ví, zda se ještě setkáme. Stisk ruky, křížek na čelo, a kapitola života je uzavřena.



S novou touhou se stesk překonává snadněji. Po třech měsících píšu sestrám alžbětinkám, ke kterým mě tak vábí zejména příklad sv. Alžběty Uherské. Prosím, aby mě na několik týdnů přijaly jako dobrovolnici do hospicu. Odpověď je kladná, sestře představené se líbí můj vztah k patronce řádu, takže v srpnu balím věci a odjíždím s tím, že jestli se mi tam bude líbit, požádám o kontakt na sestru, která má na starosti čekatelky.
V Jablunkově hledím z okna na město smáčené deštěm. I moje tváře jsou mokré – slzami. Pane, vždyť jsem se sem tolik těšila! Sestry mě chválí za píli na odděleních i zpěv při mši, pacienti si mě oblíbili, s kolegyněmi na oddělení vycházím dobře, vlastně mi tu nic nechybí, ani dobré jídlo, spánek, volno,… Proč je mi tady tak smutno? Proč mám duši tak vyprahlou, že mi ani svaté přijímání nepřináší radost? Proč mě stále bolí hlava? Pacienti čekají na usměvavou sestřičku, ale mně se nedaří jí být. Vrzly dveře, někdo vchází. Sestra představená. Tiskne mě k sobě, hladí a šeptá pro mě nesmírně bolestivá, avšak zřejmě i osvobozující slova: „Blanko, jeď domů. Tady by ses jen trápila. Budeme se za tebe modlit, abys své povolání časem poznala.“ Nezbývá mi než přikývnout a jít balit. Pane, jak to myslíš? Pro Tebe jsem se vzdala Patrika, a Ty mi nyní dáváš najevo, že sem nepatřím?



Mnoho slz postupně odplavilo bolest a snad i otevřelo oči a přineslo nová poznání. Teď za to všechno Bohu děkuji. Myslím, že s Patrikem bychom k sobě stejně nepatřili, vždyť tak často mi jeho vztah ke mně připadal spíše otcovský než partnerský! A ta touha po řeholním životě, byť nenaplněná, byla Božím manévrem, jak na přímluvu Panny Marie uchránit mou čistotu. Jak jsem byla sobecká a nedočkavá, že jsem od Patrika hned vyžadovala něžnosti a tím takřka přeskočila to krásné období seznamování! Vždyť by se ten tělesný kontakt mohl velmi brzy zhoupnout do rovin, kam jsme nechtěli. Takže je jen dobře, že to tak dopadlo.
A nyní, o rok později? Myslím, že mě Pán volá spíše do manželství, ale stále je to jedno velké hledání. Společenství čistých srdcí, do kterého jsem před půl rokem vstoupila, je mi silnou motivací, abych neopakovala chyby ze vztahu s Patrikem a neohrožovala tak čistotu svou i toho druhého, se kterým se snad ještě neznáme.

Blanka

Sdílet

Související články:
Děkovat i za to "málo" (10.09.2014)
Žárlivost je jako rakovina, co ničí vztahy (11.06.2014)
Kdo má žízeň... (10.05.2013)
Domácí násilí v křesťanských rodinách - svědectví z praxe (05.04.2013)
Čistá láska není břemeno, ale poklad (20.02.2013)
Kdo chce jít za mnou... (13.07.2012)
Nejsme Bohu lhostejní (03.05.2012)
Benedikt v mém životě (01.05.2012)
Vstoupila jsem do SČS (Společenství čistých srdcí) (23.03.2012)
Jak je v nebi a pekle aneb o čem někdy hovořím s kolegy v lékárně (16.01.2012)
O všem spolu hovořit! (11.01.2012)
Sex v naší rodině nebyl tabu (11.01.2012)
Láska je shovívavá (08.12.2011)
Zranění ze vztahů nejsou vždycky stejná, ale Bůh uzdravuje všechny (01.12.2011)
První den se stříbrným prstýnkem (26.11.2011)
Dostala jsem ještě víc (07.11.2011)
Až dovršíš lidskou pouť, předstoupíš před Boží soud... (07.11.2011)
Požehnaná nemoc? (06.11.2011)
I takto může Bůh promlouvat (25.10.2011)
Postřeh ze života (15.09.2011)
Francouzská bojová pilotka obětovala svůj život. (18.07.2011)
Drama se štastným koncem aneb Jak sv. Cyril a Metoděj zachovali Velehrad víry (04.07.2011)
Láska, která dává (28.06.2011)
Jak vybrat tu správnou životní cestu? (20.06.2011)
Sv. Felicita se přimluvila (29.05.2011)
Beseda o Společenství čistých srdcí v Odrách (05.05.2011)
Není věřit jako věřit…Nevěřící Tomáš…Ztracená Víra…20 let života…Víra je dar!…My testimony (25.04.2011)
Sama jsem prodělala potrat. (13.04.2011)
Šok z malého šoku (30.11.2010)
"Kolik sestřiček máš?" (16.11.2010)
Až po okraj (01.11.2010)
I Pán Ježíš prožíval samotu (17.10.2010)
Ježek (15.10.2010)
Díky za ně, Pane. (01.10.2010)
Jdi na Hradiště! (15.09.2010)
Adaptační kurs pro mladé apoštoly (13.09.2010)
Zkřísnutá (28.07.2010)
Tři odpovědi Josepha kardinála Ratzingera (současného papeže Benedikta XVI. (22.07.2010)
Kdyby... (07.07.2010)
Má Bůh právo? (29.06.2010)
Potkala jsem muže z plátna (20.05.2010)
Můžu ke sv. Přijímání? (15.05.2010)
Vzpomínka na křtinskou pouť (24.04.2010)
Jak jsme jeli jeníkovskou škodovkou zvanou "Koudelníkův syn" na Pochod pro život do Prahy (07.04.2010)
Fotbal s Biblí (23.02.2010)
Radost nedělního odpoledne (18.02.2010)
Tehdy a dnes (25.01.2010)
Srdíčka ve sněhu (22.01.2010)
Poprask v autobuse (31.12.2009)
Budu to ukazovat svým dětem (07.12.2009)
„Kdyby byl Bůh, jak by se na to mohl dívat?“ (23.11.2009)
Až nás časem uvidí tlačit kočárek... (07.11.2009)
Když bolí duše... (03.11.2009)
Aby všichni jedno byli (29.09.2009)
Smysl života (27.09.2009)
Prosila jsem o nohy a dal mi křídla... (19.09.2009)
Pláč (12.09.2009)
Místo zrání (31.07.2009)
Návštěva u babičky a Ježíšův dar (12.07.2009)
Byly jsme vychované ve víře, ale Boha jsme odsunuly. (22.05.2009)
Postřeh z lidových misií (21.04.2009)
Plody lidových misií (15.04.2009)
Snad jste se Mu vysmívali (06.04.2009)
Míšina cesta do ČL (02.04.2009)
Sestři, vy jste věřící? (30.03.2009)
O kráse (26.03.2009)
Zážitky z klinické smrti (24.02.2009)
Zázraky se dějí - i velké (18.02.2009)
Když matka obětuje svou bolest pro dítě (zpráva o jednom porodu) (09.02.2009)
Nezabila jsem, ale stačilo málo (06.02.2009)
Byla jsem v pekle (19.01.2009)
O věčných Vánocích (04.01.2009)
Drogy mu málem zničily život, ale zasáhl Bůh (29.12.2008)
Měsíc po svatbě. (24.12.2008)
Soudek medu, kapka jedu, v tomhle s váma nepojedu. (03.11.2008)
O celibátu, Božím humoru - a prázdném místě vedle mne. (18.09.2008)
[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Autor: Pepinda | Vydáno dne 05. 12. 2010 | 6021 přečtení
Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

Vyhledávání
Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře