Hlasitě k Bohu volám ... svou tíseň mu vypravuji.
Kategorie: Duchovní život
Jeden postřeh.
"Hlasitě k Hospodinu volám,
hlasitě Hospodina zapřísahám.
Vylévám před ním svou starost,
svou tíseň mu vypravuji.
Když můj duch ve mně chřadne,
ty znáš mou cestu."
Takto začíná žalm 142. Žalmistovo obrovské utrpení vede k hlasitému rozhovoru s Hospodinem. Už samotné postesknutí přináší ulehčení a útěchu. Navzdory své bídě si uvědomuje, že Hospodin zná jeho minulost i budoucnost. ( http://biblickedilo.cz/bible-v-liturgii/liturgicky-rok-b/z-142/) Myslím, že žalmista vystihl situaci perfektně.
Před několika dny se mi sypal jeden problém za druhým. Snaha průběžně je řešit - ano, myšlenka, že Bůh je se mnou - též, tu a tam střelná modlitba v tom kolotoči, únava, čokoláda, káva, večer brzké "odpadnutí", rozhovory s manželem... ale úleva jen částečná. Až druhý den jsem si vzpomněla na slova výše zmíněného žalmu. Napadlo mě: proč to taky nezkusit? Když se modlím v duchu, mnohé věci nepojmenuji. Tak do toho! Ještě chvíli budu doma sama.
A tak jsem nahlas řekla vše, co mě trápí, na co sama nestačím, na co myslím, s kým vztahy skřípou... Jako kdyby Bůh seděl u stolu v kuchyni, kde jsem umývala nádobí. A skutečně, jako bych to všechno už nenesla sama. Proč takové chvilky "beze svědků" nevyužít častěji? Zmínit se třeba i o radostech... Jenom pak nezapomenout počkat si na odpovědˇ, vyslechnout ji a přemýšlet o ní!
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 15. 03. 2013 | 4702 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |