Společenství čistých srdcí

„Kdyby byl Bůh, jak by se na to mohl dívat?“

Kategorie: Svědectví

Osobní svědectví rodičů, z něhož je vidět, že silou Ducha svatého je možné obstát i v těžkém utrpení a zakoušet přitom lásku.





Co je to za Boha, který dopouští tak velké utrpení na děti a jejich rodiče? Kdyby to bylo jen to utrpení, které jsme prožili muž a já s našimi dětmi, nedokázala bych na to odpovědět. Ve skutečnosti však také víme, jak je to podivuhodné, mít děti.
V roce 1969 bylo pro nás na světě ještě všecko v pořádku. Po nějaké době nesmírného těšení se nám narodil Marek. Bylo to naše třetí dítě – bylo to nejkrásnější miminko na celém světě! V každém případě si to mysleli jeho velcí bratři Štěpán a Kryštof, stáří 6 a 5 let. Všechny tři jsme si přáli mít. Rostli naprosto zdraví a veselí a my byli vděční a spokojení.
Na konci roku onemocněl Kryštof. Vodili jsme ho k mnoha lékařům a do různých nemocnic. Roku 1972 zemřel po strašlivém utrpení. Myslela jsem, že už nikdy nebudu mít radost. Všechno krásné, co jsme pak podnikali, bylo ve stínu bolesti nad tímto dítětem, které už nebylo s námi.
V roce 1975 onemocněl i Štěpán. Štěpán, ten silný, zdravý chlapec. Byl tak chytrý a odvážný. Nemohli jsme to pochopit. Od lékařů jsme se nyní dověděli s jistotou, že jde o velmi vzácnou dědičnou chorobu, která je nevyléčitelná. Štěpán zemřel roku 1978 ve věku téměř 15 let. Jak jsme reptali proti Bohu! Můj muž František mi stále jen říkal: „To není Bůh pro mne, když dopouští tolik bolesti! Bůh nás chce zničit!“ Jak byl František na své chlapce hrdý! Často jsem si myslela, že mi pukne srdce při pohledu na manželův žal, v němž ho nemohu utěšit, vždyť jsem sama byla tak nešťastná!
Bolest nad Štěpánem byla ještě úplně čerstvá, když onemocněl také Marek. V únoru 1979 se nám dostalo potvrzení, že ho očekává stejný osud jako jeho bratry. Jak jsme měli žít dál? Úzkost o Marka, naše poslední dítě, nás úplně ochromovala. Ani jeden už jsme nevěděli kudy kam. Stále znovu jsme si kladli otázku: Proč? Proč právě naše děti, které jsme chtěli a přijali s naprostou vděčností? Zdálo se nám, že už náš život ztratil smysl. Čeho se máme chytit ve své bezútěšnosti? Přinese nám snad pomoc modlitba?







Od přítelkyně jsme slyšeli o rodině jakéhosi pastora v Alsasku. Byli přesvědčeni o tom, že téměř každá nemoc může být zdolána zdravou výživou. Ve svém zoufalství jsme tam s Markem jeli nazdařbůh. Byli jsme Albertem a Zuzanou, pastorem a jeho manželkou, přijati jako dobří přátelé. U nich jsme poprvé poznali takový způsob modlitby, který nám byl zcela cizí. Albert se s námi pomodlil docela spontánně vlastními slovy a my v tom okamžiku cítili, že Pán je přítomen. Albertova modlitba se skládala jen z děkování, chválení a velebení. Do té chvíle jsme se domnívali, že v našem žalu nemáme zač děkovat. Ale naráz nám to bylo jasné: To je jediná cesta, po níž teď musíme jít. Potřebujeme lidi, kteří se s námi společně budou modlit. Boží milosrdenství si často vybírá zvláštní cesty: Museli jsme cestovat až do Francie, abychom znovu pocítili Boží přítomnost a blízkost.
Když jsme byli zase doma, mluvili jsme s naším panem farářem, který nás věrně vedl po všechna ta těžká léta. Vyprávěli jsme mu, co jsme zažili v Alsasku, a že si přejeme modlit se svými slovy a intenzivně. Vždyť jsme zatím znali jen pevnou slovní modlitbu, jak je běžná i při bohoslužbách. S jeho pomocí a jistě i skrze Boží vedení jsme našli modlitební kroužek v charismatickém hnutí obnovy. Tento kroužek se scházel – kupodivu – deset minut od našeho bytu. Zde se modlili jako Zuzana a Albert v Alsasku. S jak velkou láskou a upřímností jsme byli přijati! Teď už jsme nebyli sami!
Od té doby se náš život změnil. Zase dokážeme byt radostní, protože je s námi On se svou láskou a dobrotou. Teď víme, že naše děti jsou Jím zvlášť milovány a že Štěpán a Kryštof už vlastně dosáhli svého cíle v blaženosti u Boha.
Markův stav se očividně horšil. Už skoro neviděl, a proto už nemohl ani sám chodit. Každé dveře a kus nábytku byly pro něho nebezpečnou překážkou. To pro něho bylo moc zlé. Jako zdravé dítě byl tak samostatný, a teď už nechodil bez naší pomoci. I on si myslel, že Bůh je zlý.
V prvním období své nemoci už se nechtěl modlit ani s námi chodit do kostela. Bylo to bolestné vidět ho tak zoufalého a nešťastného. Často nás opouštěla odvaha, ale věděli jsme: Je kolem něho tolik sil dobra, tolik lidí, kteří vše prožívají s námi a modlí se za nás. To byla velká útěcha.







V r. 1979 jsem ještě s Markem jezdila na jednu dvě hodiny do školy. Měli jsme štěstí, že se o něho učitelé i spolužáci starali s velkou láskou. Jeho třída na něho ještě nezapomněla, ačkoli už přes dva roky nemůže chodit do školy.
Tento první rok jeho nemoci byl pro Marka i pro nás vlastně nejhorší a nejsmutnější dobou. Byla to doba úzkosti a doba loučení. Loučení se vším, co rád dělával. Nešlo mu už nic. Počínaje psaním a čtením. Jeho knihy jsem musela uklidit.Dřív rád zpíval a vesele pískal. Teď jsme ho slyšeli zpívat a pískat stále řidčeji. Marek byl dobrý plavec, žádné skokanské prkno mu nebylo dost vysoké, ve vodě byl ve svém živlu. I to pominulo: Jeho paže a nohy už ho neposlouchaly. Tak už ani nemohl jezdit na kole, na kolečkových bruslích ani hrát fotbal. Když byl moc smutný, hrál na svou oblíbenou flétnu. Leckdy seděl už v sedm ráno na posteli a my měli radost, že hraje na flétnu. Strávili jsme mnoho hodin tím, že jsme hráli kánony nebo dvojhlasně. Najednou už mu ani to nešlo, protože mu vypovídaly službu prsty, dříve tak hbité. Trvalo měsíce, než jsem mu zase směla hrát sama, aniž byl z toho smutný.
Bylo stále těžší Marka nějak zaměstnat. Možnost s ním něco kutit nebo hrát se stávala stále omezenější, jak postupovala jeho invalidita. Museli jsme být vynalézaví. Tu dostal manžel velkolepý nápad. Na okraji města je stáj s poníky. Jeli jsme tam, najali koníka jménem Bambino a posadili Marka na něj. Vyšlo to. Kontakt mezi dítětem a koníkem byl ihned navázán. Marek sice poníka neviděl, ale mohl ho hladit, dotýkat se ho a čichat jeho pach. Po několik měsíců jsme chodili každý týden „rajtovat“. Vodili jsme pak poníka se šťastným Markem na hřbetě loukami a poli. Ani déšť či vánice nás nemohly odradit. Ale jednoho dne byla vyjížďka naposled: Marek už nemohl sedět, byl silně narušen jeho smysl pro rovnováhu, takže naráz měl velký strach. Výsledkem byl strašný žal a spousta slz.







V říjnu 1979 zjistil, že už nevidí. „Mami, já jsem slepý!“ vykoktal a křečovitě vykřikl. Držela jsem ho za paži a oba jsme plakali. Potom jsem se s ním modlila. Přitom jsem zpozorovala, že se uklidnil. Od té doby se stala pro něho tím nejdůležitějším modlitba. Působí mu radost, že denně smíme Ježíšovi, našemu bratru, říci všechno. V létě 1980 byl Marek biřmován. Pozvali jsme příbuzné a přátele. Náš pan farář sloužil mši svatou v našem obývacím pokoji a během ní udělil Markovi svátost biřmování. V té době se chlapcova řeč stávala stále nezřetelnější a jednoho dne ze sebe nemohl vydat už ani slovíčko. Všechna jeho přání a potřeby jsme museli jen odhadovat. Bylo to strašlivé pro něho i pro nás. Často tak zpanikařil, že křičel až do vyčerpání. Chvěl se pak na celém těle a byl jediným uzlíčkem úzkosti.
Často se ptám, jak jsme to všechno až dosud dokázali, aniž jsme se stali tvrdými a zahořklými. Dokázali jsme to jen s pomocí Boží a potřebujeme tuto pomoc každý den znovu.
Markovi je teď dvanáct a půl roku a skoro dva roky je zcela bezmocný. Nevidí, nemluví, jen leží na zádech a nemůže pohnout ani prstem. Jeho potrava musí být skoro tekutá a i tak ji může polykat jen s velkými obtížemi. O trávení musím pečovat stále s klystýrem. Je to pro něho moc nepříjemné, ale snáší všechno velmi statečně. Vlastně může jen slyšet, smát se a plakat. Jeho rozum je bdělý, rozumí všemu, co mu vyprávíme.
Přes všechnu velikou bídu se Marek zase stal spokojeným, ba často i veselým dítětem. Všechny jeho úzkosti zmizely.
MÁ NAPROSTOU DŮVĚRU V BOHA.
A je velkým vzorem trpělivosti a přátelskosti a my můžeme jen žasnout a děkovat Bohu. Marek a já si spolu už dávno rozumíme i beze slov z jeho strany. Já důvěřuji v pomoc Božího Ducha a skoro vždycky vím, co Markovi chybí a co by rád.
Marek zde leží, září jako anděl a oba se radujeme. Bůh s námi učinil podivuhodné věci!
Někteří známí k nám už přestali chodit na návštěvu, protože nemohou snést pohled na tolik utrpení. Nalezli jsme však nové přátele, kteří jsou vždy k dispozici, když je potřebujeme. Marek dostává mnoho návštěv a myslím, že nikdo od nás neodchází smutný. Naopak. Nedávno se loučila jedna stará dáma slovy: „Marku, tady u tebe je už kus ráje.“ A jeden mladík nám řekl:“Dřív jsem měl hodně co dělat s různými obavami. Bál jsem se utrpení, nemoci a smrti, války a taky pronásledování křesťanů. Co znám vás a Marka, všechny tyto strachy pominuly.“
Krátce před Vánocemi 1981 dostal Marek zápal plic. Lékař byl toho názoru, že je nutné ihned chlapce převézt do nemocnice, jinak že nepřečká následující noc. Teď jsme stáli před těžkým rozhodováním. Věděli jsme, že Marek potřebuje svoje navyklé, důvěrně známé prostředí a jistotu u nás. Naše láska je pro něho důležitější než jídlo, pití a vzduch, který dýchá. Proto jsme se rozhodli nechat ho doma a lékař to pochopil. Ten den a následující noc se bratři a sestry našeho kroužku a ještě mnoho jiných lidí za Marka modlilo.
Všechny tyto modlitby byly vyslyšeny. Časně zrána Marek klidně usnul a příští den se mohl už zase usmívat. Během tří dnů zápal plic zmizel. Marek nám byl znovu darován a my byli plni vděčnosti. Zase jednou jsme učinili zkušenost, jakou moc má modlitba. Nejraději bychom vyšli na ulici a všem lidem vyprávěli, jak se o nás Bůh stará.
V našem domě teď bydlí velmi sympatická sousedka, skoro osmdesátiletá. Zná Marka už od jeho miminkovských dní a mezi oběma panuje velikánská láska. Tato sousedka je u něho, když my odcházíme na náš každotýdenní modlitební večer. Tento večer je pro Františka i pro mne místem, kde načerpáme „duchovní pohonné látky“. Zde získáváme novou sílu pro nadcházející týden. O těchto večerech nás Marek vždy nechává vlídně a bez fňukání společně odejít. Ví, že všichni v naší skupině se za něho modlí. Posledně nám řekla jedna přítelkyně: „Víte, Marek je nejen vaše dítě, je to dítě celého kroužku.“ Jaká útěcha pro nás!







Krátkou dobu poté, co jsme přišli do modlitebního kroužku, nás na tomto modlitebním večeru navštívil náš pan farář. Chtěl vědět,“co se zde vlastně děje“ a co nás tak proměnilo. Od té doby přichází každý týden a všichni jsme z toho velice šťastni.
Už po celý rok přináším Markovi o každém víkendu Svaté přijímání z nedělní mše svaté domů. Potom se s ním modlíme a zpíváme a pokaždé je to malá slavnost. Jak se Marek raduje, když k jeho oblíbeným písním ze zpěvníku tleskám a jeho miláček, pejsek Tobi, k tomu do taktu štěká – také k chvále Boží.
Nevíme, jaké má Bůh s Markem plány a jak dlouho nám ho ještě může ponechat u nás. Ale víme, že Bůh nás nenechá samotné. Jsme vděční za každý den, který můžeme být společně s Markem, a přijímáme ho jako nový dar.
Už dávno jsme můj muž i já všecko odevzdali Bohu, naše starosti, naše veliké hoře, celý náš život. Přijali jsme i naši smrt a smrt našich dětí. Pánem našeho života ať je Ježíš Kristus! Dále důvěřujeme v Jeho pomoc, v Jeho útěchu a slitování.

Sdílet

Související články:
Děkovat i za to "málo" (10.09.2014)
Žárlivost je jako rakovina, co ničí vztahy (11.06.2014)
Kdo má žízeň... (10.05.2013)
Domácí násilí v křesťanských rodinách - svědectví z praxe (05.04.2013)
Čistá láska není břemeno, ale poklad (20.02.2013)
Kdo chce jít za mnou... (13.07.2012)
Nejsme Bohu lhostejní (03.05.2012)
Benedikt v mém životě (01.05.2012)
Vstoupila jsem do SČS (Společenství čistých srdcí) (23.03.2012)
Jak je v nebi a pekle aneb o čem někdy hovořím s kolegy v lékárně (16.01.2012)
O všem spolu hovořit! (11.01.2012)
Sex v naší rodině nebyl tabu (11.01.2012)
Láska je shovívavá (08.12.2011)
Zranění ze vztahů nejsou vždycky stejná, ale Bůh uzdravuje všechny (01.12.2011)
První den se stříbrným prstýnkem (26.11.2011)
Dostala jsem ještě víc (07.11.2011)
Až dovršíš lidskou pouť, předstoupíš před Boží soud... (07.11.2011)
Požehnaná nemoc? (06.11.2011)
I takto může Bůh promlouvat (25.10.2011)
Postřeh ze života (15.09.2011)
Francouzská bojová pilotka obětovala svůj život. (18.07.2011)
Drama se štastným koncem aneb Jak sv. Cyril a Metoděj zachovali Velehrad víry (04.07.2011)
Láska, která dává (28.06.2011)
Jak vybrat tu správnou životní cestu? (20.06.2011)
Sv. Felicita se přimluvila (29.05.2011)
Beseda o Společenství čistých srdcí v Odrách (05.05.2011)
Není věřit jako věřit…Nevěřící Tomáš…Ztracená Víra…20 let života…Víra je dar!…My testimony (25.04.2011)
Sama jsem prodělala potrat. (13.04.2011)
Patrik a Blanka (05.12.2010)
Šok z malého šoku (30.11.2010)
"Kolik sestřiček máš?" (16.11.2010)
Až po okraj (01.11.2010)
I Pán Ježíš prožíval samotu (17.10.2010)
Ježek (15.10.2010)
Díky za ně, Pane. (01.10.2010)
Jdi na Hradiště! (15.09.2010)
Adaptační kurs pro mladé apoštoly (13.09.2010)
Zkřísnutá (28.07.2010)
Tři odpovědi Josepha kardinála Ratzingera (současného papeže Benedikta XVI. (22.07.2010)
Kdyby... (07.07.2010)
Má Bůh právo? (29.06.2010)
Potkala jsem muže z plátna (20.05.2010)
Můžu ke sv. Přijímání? (15.05.2010)
Vzpomínka na křtinskou pouť (24.04.2010)
Jak jsme jeli jeníkovskou škodovkou zvanou "Koudelníkův syn" na Pochod pro život do Prahy (07.04.2010)
Fotbal s Biblí (23.02.2010)
Radost nedělního odpoledne (18.02.2010)
Tehdy a dnes (25.01.2010)
Srdíčka ve sněhu (22.01.2010)
Poprask v autobuse (31.12.2009)
Budu to ukazovat svým dětem (07.12.2009)
Až nás časem uvidí tlačit kočárek... (07.11.2009)
Když bolí duše... (03.11.2009)
Aby všichni jedno byli (29.09.2009)
Smysl života (27.09.2009)
Prosila jsem o nohy a dal mi křídla... (19.09.2009)
Pláč (12.09.2009)
Místo zrání (31.07.2009)
Návštěva u babičky a Ježíšův dar (12.07.2009)
Byly jsme vychované ve víře, ale Boha jsme odsunuly. (22.05.2009)
Postřeh z lidových misií (21.04.2009)
Plody lidových misií (15.04.2009)
Snad jste se Mu vysmívali (06.04.2009)
Míšina cesta do ČL (02.04.2009)
Sestři, vy jste věřící? (30.03.2009)
O kráse (26.03.2009)
Zážitky z klinické smrti (24.02.2009)
Zázraky se dějí - i velké (18.02.2009)
Když matka obětuje svou bolest pro dítě (zpráva o jednom porodu) (09.02.2009)
Nezabila jsem, ale stačilo málo (06.02.2009)
Byla jsem v pekle (19.01.2009)
O věčných Vánocích (04.01.2009)
Drogy mu málem zničily život, ale zasáhl Bůh (29.12.2008)
Měsíc po svatbě. (24.12.2008)
Soudek medu, kapka jedu, v tomhle s váma nepojedu. (03.11.2008)
O celibátu, Božím humoru - a prázdném místě vedle mne. (18.09.2008)
[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 23. 11. 2009 | 7720 přečtení
Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář


Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

phpRS PHP MySQL Apache
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

Vyhledávání
Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře