Společenství čistých srdcí

Stanovisko KTF UK, TF JU a CMTF UP k eutanazii

Kategorie: Zajímavé

Děkani katolických teologických fakult v České republice, prof. PhLic. Vojtěch Novotný, Th.D (Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy), doc. ThDr. Rudolf Svoboda, Th.D., (Teologická fakulta Jihočeské univerzity) a prof. Ing. Mgr. et Mgr. Peter Tavel, Ph.D. (Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci) vydali společné stanovisko k záměru přípravy zákona o asistované sebevraždě a aktivní dobrovolné eutanazii.

Stanovisko- Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy,Teologické fakulty Jihočeské univerzity a Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci k záměru přípravy zákona o asistované sebevraždě a aktivní dobrovolné eutanazii

Paní poslankyně Věra Procházková (ANO) v médiích opakovaně oznámila úmysl připravit a předložit návrh zákona o asistované sebevraždě a aktivní dobrovolné eutanazii. Jako představitelé teologických fakult, jež se – vedle jiného – věnují (bio)etickým otázkám lidské existence, k tomu zaujímáme následující stanovisko, jímž chceme přispět ke společenské diskusi o dané problematice:

1. Je smutnou skutečností, že jsou mezi námi lidé, kteří se ocitají v životní situaci, již považují za nesnesitelnou a bezvýchodnou a z níž volí únik dobrovolným ukončením vlastního fyzického života. I jediný takový „sebezničující čin s fatálním výsledkem“ (WHO) je tragický, a právě proto je potěšující, že je v České republice evidována sestupná tendence v celkovém počtu dokonaných sebevražd (ČSÚ). I tak je ovšem tento počet nad průměrem Evropské unie a nad světovým průměrem (WHO). Ministerstvo zdravotnictví proto zveřejnilo Národní akční plán prevence sebevražd 2019–2030, v němž jménem České republiky deklarovalo, že je žádoucí předcházet sebevražednému jednání. Zamýšlený zákon o asistované sebevraždě a aktivní dobrovolné eutanazii se zdá jít přímo proti této národní strategii.

2.Stav trvalé a nesnesitelné tělesné bolesti bez naděje na zlepšení zdravotního stavu v České republice nemusí a nemá existovat, neboť naše zdravotní péče, je-li poskytována adekvátně, má potřebné řešení i pro veliké útrapy – v krajním případě formou paliativní sedace. Také trápení, jež je přednostně duševní, lze výrazně mírnit tam, kde je pacientovi poskytována péče integrální, tedy nejenom tělesná, ale i psychická, sociální a spirituální. Pozitivní příklad poskytují hospice. Správný přístup k bolestem terminálních pacientů nespočívá v jejich (sebe)usmrcení, nýbrž v rozvoji paliativní léčby, paliativní péče a péče o seniory, ve vyšším docenění a zpřístupnění duchovních služeb, a také ve vzdělávání příslušných odborníků o citlivém a integrálním doprovázení umírajících v poslední fázi jejich života.

3. Zamýšlený zákon, ať už bude jeho znění jakékoli, není prostředkem pro zmírnění situace trpících, nýbrž legalizací jejich (sebe)usmrcení. Má legitimizovat situaci, v níž osoba, jež se rozhodla ukončit svůj život, vtahuje do realizace svého úmyslu další osoby, jež se mají na její smrti vědomě příčinně podílet. Má navodit onu beztrestnost lékaře a zdravotníků, jaká se týká osob, které bez vlastní vůle spoluzapříčiní smrt sebevraha (např. strojvůdce apod.). Jde však o situaci eticky i právně odlišnou, protože v tomto případě se má na (sebe)usmrcení pacienta podílet další osoba vědomě a svobodně, případně dokonce z úředního pověření.

4. Zapojení lékaře a dalšího zdravotnického personálu do uskutečnění asistované sebevraždy nebo do aktivní dobrovolné eutanazie by přineslo zásadní změnu vztahu mezi lékařem resp. zdravotníkem a pacientem, étosu lékařské a zdravotnické služby a samotného pojmu zdravotní péče. Ta by již nesměřovala výlučně ke zmírnění utrpení terminálních pacientů, nýbrž – v některých případech – k jejich vědomému (sebe)usmrcení, tedy pravému opaku toho, co je definičním znakem terapie a základním kamenem lékařského étosu. Nepřípustné je rovněž to, co se objevilo v médiích: že by měly příslušné usmrcovatele nominovat lékařské fakulty. Těm rozhodování o smrti pacienta nepřísluší, a to ani touto zprostředkovanou formou.

5. Uzákonění asistované sebevraždy a aktivní dobrovolné eutanazie by s sebou neslo objektivní riziko, že bude narušena solidární soudržnost mezi společností a vážně nemocnými a že tito budou z různých důvodů vystaveni explicitnímu či implicitnímu tlaku ve věci rozhodnutí o tom, zda mají či smějí dále žít, a to právě v té situaci, kdy je autonomie jejich rozhodování vystavena nesmírně těžké zkoušce, někdy dokonce i omezena. Ostatně, již samotné prohlášení eutanazie za jednu ze standardních „možnosti řešení“ jistých situací by bylo nevyhnutelně zdrojem tlaku: každý, kdo by legalizovanou eutanazii odmítal, by byl nucen své stanovisko zdůvodňovat. Zkušenosti ze zemí, kde asistovaná sebevražda byla legalizována, tyto obavy potvrzuje.

6.V neposlední řadě je třeba zmínit i nebezpečí tzv. kluzkého svahu, jež vede k tomu, že i ty zákonné úpravy asistované sebevraždy a aktivní dobrovolné eutanazie, jež začínaly u striktně stanovených podmínek, směřují k rozšiřování skupin, u nichž se (sebe)usmrcení provádí, resp. příčin, za nichž je považováno za legitimní. Na roveň fyzického a duševního utrpení terminálních pacientů jsou pak stavěny i psychické útrapy spojené se zdánlivě neřešitelnými existenciálními otázkami a sociálními problémy. Může dojít také k tomu, že je vůle trpícího ukončit svůj život dokonce pouze předpokládána a k usmrcení dochází i bez požádání. Takové nebezpečí je neúnosné.

7.Případný zákon o asistované sebevraždě a aktivní dobrovolné eutanazii by se týkal i samotného pojetí lidské osoby a sebepojetí lidské společnosti. Jsme přesvědčeni, že lidská osoba je povolána k tomu, aby svůj život a své právo na život s vděčností přijala jako dar, který obdržela v okamžiku početí a který se pro ni stal úkolem, jejž má v průběhu celé své existence naplňovat tím, že bude sama sebe svobodně dávat druhým a Bohu. Člověk je schopen vědomě a svobodně disponovat svým životem. Nemá si ho ale vzít: má ho dávat druhým a za druhé, v krajním případě ho může i obětovat. Pak je jeho existence smysluplná, a to dokonce i uprostřed bolestí a na prahu smrti. Společnost pak má dar života chránit od jeho početí až k jeho přirozenému konci.

V tomto přesvědčení nás utvrzuje pohled na Ježíše z Nazareta, jehož sebedarování, osobní příklad a poselství stojí v základech toho pojetí člověka, od něhož se odvozuje i moderní koncept lidských práv a jež dalo s ničím nesrovnatelný impuls pro rozvoj péče o slabé, ohrožené, nemocné a umírající.

Ve světle výše uvedených skutečností prosíme paní poslankyni, ostatní zákonodárce a politiky, aby byl pokus o uzákonění asistované sebevraždy a aktivní dobrovolné eutanazie zastaven, případně odmítnut.

Zdroj: Převzato z www.cirkev.cz, 3. prosince 2019, článek naleznete zde.

---

Sdílet

Autor: Anička Balintová | Vydáno dne 03. 12. 2019 | 1878 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář |

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře