Ze života pro život
Kategorie: Svědectví
Nabízíme jeden ze skutečných příběhů skutečných lidí, který byl otištěný v časopise Milujte se!...a je i sepsán v brožurce Ze života pro život..
Nevím, kdo první shrnul svoji životní zkušenost do slov: „Hledej štěstí druhých, a najdeš své vlastní“, která visí na nástěnce na Střední zdravotní škole ve Znojmě, ale i já bych se pod tuto větu rád podepsal a svým podpisem stvrdil její pravdivost.
Během svého dospívání jsem v sobě, podobně jako asi všichni mladí, objevil svou touhu po štěstí. Viděl jsem okolo sebe mnoho lidí, kteří mi připadali šťastní, a začal jsem přemýšlet, jak se mezi šťastné vyvolené zařadit. Celkem brzo mi došlo, že jedno velké štěstí člověka je v tom, když je milován. Jediná moje tehdejší představa o lásce byla, že kluk chodí s holkou. Nejprve mě to štvalo, že žádnou nemám, a záviděl jsem těm šťastnějším.
Časem se i na mě štěstí usmálo. Začal jsem chodit s jedním děvčetem. Bylo mi krásně, ale zato začali trpět moji rodiče – chodil jsem pozdě domů. Po nějakém čase náš vztah skončil. Bylo mi naopak hrozně, ale naštěstí jsem velice brzy po tom rozchodu pochopil, že jsem k tomu vztahu přistupoval od počátku špatně. Chtěl jsem to děvče, aby nějak zaplnilo moji frustraci. Chodil jsem s ní, nebo za ní spíš kvůli sobě. Spíš než láska v tom vztahu bylo moje sobectví.
Těsně po našem rozchodu jsem jel poprvé s klukama na chaloupku do Beskyd (pozn. redakce: chaloupky byl krycí název pro tajné křesťanské tábory, pořádané v salesiánském duchu). A tam na jedné louce, když jsem čekal, až kluci splní úkol, jsem nějak víc, než kdy před tím, pochopil, že je Bůh, že mě má rád a že mu na mě záleží. Tehdy jsem si řekl: „Už se nechci úzkostlivě starat o svoje malé štěstí. Chci v životě dělat šťastnými ty druhé. A o moje štěstí se postarej ty, Bože.“ A Bůh mou modlitbu slyšel. Ukazoval mi prostor pro službu: práce pro farnost, společenství mládeže, výuka náboženství, povolání učitele - učil jsem matematiku a fyziku na gymnáziu, civilní služba v domově důchodců… Časem jsem z Boží ruky přijal ještě jeden vztah k děvčeti. Žil jsem jej už ale úplně jinak: ne pro sebe. V té době, možná pod vlivem mých nejrůznějších „služebných“ činností, jsem poznal, že mé srdce je stvořeno širší, než aby je mohl naplnit jeden výlučný vztah. Už dlouho mi bylo jasné, že ve svém životě chci sloužit lidem – teď mi také konečně došlo, že moje služba se má uskutečňovat v kněžství.
Nyní jsem několik málo let knězem a často znovu a znovu zažívám, že čím víc radosti se snažím ve službě dělat druhým, tím víc ji mám sám.
Když se setkávám s mladými lidmi, vidím, jak je mnoho jejich problémů spojeno právě s tím, že až příliš myslí na sebe. A tak jim radím, aby mysleli, žili, obětovali se pro druhé. Myslím, že tato cesta je tou nejlepší přípravou na manželský, kněžský nebo řeholní život.
Otec Jindřich
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 20. 06. 2017 | 2777 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.