Ze života pro život
Kategorie: Svědectví
Nabízíme jeden ze skutečných příběhů skutečných lidí, který byl otištěný v časopise Milujte se!...a je i sepsán v brožurce Ze života pro život...
Do Madridu jsem z České republiky dojel na koloběžce. Pouť trvala 28 dní a absolvoval jsem při ní 2882 kilometrů. Původně jsem chtěl jít ze svého bydliště Zlína pěšky. Cesta by trvala čtvrt roku, a to bylo z časových důvodů nereálné. Koloběžka se ukázala jako rychlejší varianta. Není to jízda jako na kole, ale na půl chůze i jízda. Koloběžka dovoluje umístit nosič zavazadel pouze na přední kolo, tak jsem vezl jen náhradní oblečení, karimatku, spacák, žďárák (nepromokavý potah na spacák, používaný zejména pro zimní bivakování – pozn. red.), hygienické potřeby, láhev na vodu a brašnu na fotoaparát a mapy. Na počátku cesty jsem si stanovil limit ujet denně 90 kilometrů jako minimum, abych přijel do Madridu včas. Hlavní roli při mé pouti nehrála síla a vytrvalost, ale vztah k Bohu a důvěra v Něj. To byl celý hlavní účel cesty. Bez této důvěry by žádná technika, vybavení a síla nebyla nic platná.
Úmysly
Vydat se na pouť jsem se rozhodl proto, že jsem cítil, že můj život není ideálně naplněn. Potřeboval jsem posílit víru a lépe pochopit smysl života. Navíc jsem chtěl své putování obětovat na určité úmysly. Většinu cesty jsem absolvoval po Svatojakubské cestě, která vede do Santiaga de Compostela. Pěší etapy měří 20 až 30 kilometrů na jeden den. Každou jednu etapu jsem obětoval za konkrétní osobu, rodinu, společenství. Denně jsem absolvoval 90 kilometrů, a tedy tři úmysly – za ně jsem se modlil růženec a obětoval svou námahu.
Jistota uprostřed nejistot
Cesta byla náročná, nikdy jsem nevěděl, kde budu spát, co budu jíst. Zažil jsem žízeň, hlad, zimu, déšť, vedro, vyčerpání i bolest. Nevěděl jsem, co mě čeká za nejbližší zatáčkou. Díky tomu, že jsem byl na pouti sám, jsem se učil rozmlouvat s Bohem, prosit Ho i děkovat za každý den, okamžik, kilometr, metr na pouti a Bůh pomáhal. Prosil jsem, aby mi dal sílu, víru a správný směr jak na pouti, tak v životě. Když jsem nevěděl kudy dál, vždy mi seslal někoho do cesty, sílu mi dával každý okamžik a ve víře mě posilnil díky zázrakům, které učinil. Když jsem byl promoklý a hladový, naskytl se nocleh i jídlo a možnost osprchovat se. Bůh mi dal takovou sílu, že jsem si dovolil sjet z trasy a zajet 200 kilometrů do Taizé, kde jsem byl před deseti lety. Tenkrát jsem se setkal s bratrem Rogerem, který mě pozval na oslavu svých 86. narozenin. Nyní jsem mohl pokleknout u jeho hrobu a modlit se za něj. Byl jsem naplněn radostí. Cítil jsem tu sílu Pána, kterou mě obdařil, když jsem dokázal cestou do Taizé ujet a ujít v jeden den 164 kilometrů.
Poslední večer ve Francii jsem nevěděl, kudy povede následující den má poutní cesta po Španělsku. Neměl jsem mapu, pomodlil jsem se, poprosil a hned za první zatáčkou nalezl v příkopě autoatlas Evropy. Někdy jsem se rozhodoval, zda se začnu modlit až na vrchu kopce, nebo až bude stín pod stromem u cesty. Ale pak jsem si řekl: „ Co když mě třeba srazí auto, a já už se nepomodlím?“ A s modlitbou jsem začal hned.
Můj „motor“
Cestou se mě lidé často ptali, kde mám na koloběžce motor. Já se usmál, ukázal nahoru a pak na růženec. V průběhu poutě jsem objevil opravdovou krásu a sílu modlitby růžence, kterou všem doporučuji. Někdy slyším ekonomy diskutovat o nejlepších investicích. Já jsem poznal, že tou nejlepší investicí je modlitba, víra v Boha, u kterého je návratnost zaručená a několikanásobně větší, než žádáme.
Madrid – dvoumilionové společenství víry
Do Madridu jsem přijel večer v den zahájení setkání mládeže 16. srpna 2011 se svatým otcem Benediktem XVI. Spal jsem venku u českého národního centra a ráno po probuzení viděl všude okolo plno lidí. Uvědomil jsem si, že už nikam dál nemusím cestovat a opravdu jsem v Madridu. Zajištěná snídaně byla pro mě nezvyk, v průběhu celé poutě jsem kupoval k jídlu jen malé množství chleba a müsli, na pití pouze vodu. Vidět tolik mladých lidí, kteří přijeli na pozvání Svatého otce, je úžasné. Po tolika dnech, kdy jsem byl sám na cestě, je velkou změnou vidět davy lidí v ulicích. Také je to pouť, ale jiná. Vidět tolik mladých věřících lidí na jednom místě je zázrak, to není samo sebou.
Deo gratias!
Na konci poutě bych chtěl Bohu poděkovat za to, že mi dal vůbec samotnou myšlenku vydat se na tuto náročnou, krásnou pouť, správné rozhodnutí k cestě. Rozhodnout se je těžké, ale On mně jasně řekl: „Ano, běž, já ti dám sílu.“ Děkuji za celý průběh poutě, že mi Maria, Ježíš, Duch Svatý, anděl strážný pomáhali a dovedli mě až do Madridu. Díky nim jsem za celou dobu putování ani na okamžik nepocítil samotu. Věřím, že mě budou doprovázet dál životem a společně zvládneme krásné i náročné chvíle. Spoléhat se jen na sebe, peníze, lidské síly, to je špatné, to nestačí, je to málo, ale s Bohem se dějí neskutečné krásné věci. Důležitá je víra, důvěra, trpělivost a vytrvalost.
Zdeněk
Autor: Anička Balintová |
Vydáno dne 02. 06. 2017 | 2685 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818
Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.