Společenství čistých srdcí

O zpovědích

Kategorie: Svědectví

Opravdu zajímavé svědectví.

Včera jsme na zkoušce naší chválové kapely zabrousili i na zpovědi. Vzpomínal jsem na jeden sen, kdy jsem jako kněz zpovídal kamarádku a za pokání jsem ji napařil pouť na Hostýn, dvě mše, křížovou cestu a růženec, aby možná poprvé v životě konečně byla pořádně s Pánem Bohem. Já sám potřebuji chodit k této svátosti každý týden. Ale nějak se mi vybavily taky narážky kamarádů, kteří ke zpovědi chodí velice neradi. Zkusím dát inspiraci …
Je to šest let, co jsem měl období, kdy jsem ke zpovědi chodil tak jednou za půl roku. Tehdy si náš kaplan, otec Zdenko, všiml, že nevypadám zrovna v pohodě. Když jel k nám na návštěvu, tak mě přesvědčil, abych se vyzpovídal. Seděli jsme hodinu a tři čtvrtě v autě. Vyptával se na nejrůznější věci. A asi pod tíhou těch mých hříchů a nevykonaných skutků jsem další den nemohl nastartovat, oprava auta mě vyšla na nějakých dvanáct tisíc, které jsem těžko sháněl.
Hodně lidí říká, že se bojí toho, že se kněz bude vyptávat. Jenže mě to přijde často jako jediná možnost, jak najít a vyznat opravdu všechno. Sám všechno neodhalím. A když jsou otázky zdánlivě nepříjemné, to osvobození fakt stojí za to. Už jsem taky slyšel, že člověk nejde ke zpovědi prostě proto, že necítí, že by měl. Ale často se přizná i k těžkým věcem a nic si z toho nedělá. Tři čtvrtě roku jsem to tak necítil a najednou si kněz, který mě znal jen pár týdnů, mi říká, že to jde na mě poznat. To všechno píšu právě proto, že člověk nemusí cítit a objevit všechno a že může mít i deformované svědomí. A zlatý je kněz, který se pitvá v člověku a posvítí si na všechny třinácté komnaty.
Ale abych vybral pikantnější případy z mého života. Jednou jsem byl na Hostýně a potřeboval jsem ke zpovědi. Dokonce jsem si ráno o několik hodin přivstal. A ve zpovědnici seděl hodně starý kněz. Později o něm tehdejší moje milá řekla, že vypadá, jakoby vylezl z rakve. Vyznal jsem, co jsem věděl, a pak bylo chvíli ticho. Nějak mi došlo, že onen kněz asi ani neslyšel, co jsem mu říkal. Ale on pak najednou spustil a řekl pro mě hodně nosnou myšlenku, že je krásné, když si člověk uvědomí, jak je dobré žít v milosti posvěcující. Aniž by slyšel, co jsem mu řekl, a možná, že to říkal každý den mnoha lidem, mě tahle věta posunula o velký krok vpřed.
Byly situace, kdy jsem se i potřeboval poradit, když šlo i nějaký postoj ve víře. A shodou okolností po mši zpovídal takový opravdu vesnický kněz. A já jsem váhal, jestli on bude vědět, co k danému tématu, které je přece jen trošku odbornější, budě něco schopen říct. Ale šel jsem k němu. A ten kněz vykládal a já jsem měl pocit, že se bavím s dogmatikem i prostým člověkem v jednom. Možná ten kněz není u mládeže atraktivní, pro mě ale v danou chvíli byl něco jako obrovský poklad.
A někdy spíše kněze kritizujeme, když mají nějaký nelíbivý názor. Jsou to taky přece omylní lidé. Ale věřím, že je lepší ke knězi přistupovat právě jako k obrovskému pokladu. Potřebujeme kněze.
Zažil jsem jednou i hodně drsnou zpověď. Před ní si onen kněz ze mě dost dělal před ostatními srandu. Dával mi různé těžké otázky, chytáky. A „každá“ moje odpověď a jeho reakce budila smích a mi hanbu. Ale opět jsem potřeboval ke zpovědi. Vyhecoval jsem se a šel k němu. Když jsem dovykládal, přišly znova těžké otázky. A já jsem se nezmohl na slovo. Začal jsem si připadat, že jsem nějaký bezvěrec. Řekl mi, že mu připadám jako ten, který do zpovědnice chodí řešit jen následky a ne příčiny. Pořád vyzvídal, jaký mám vztah s Bohem. Nakonec jsem dostal rozhřešení. Ale pak na mši jsem měl hodně špatný pocit. Dostal jsem kartáč, ale onen kněz dělal během mše gesta, která tam vůbec nemusela být. Musel jsem jít další den ke zpovědi znova. Jenže až asi po roce mi v jednom okamžiku došlo, že ten kněz, který mě znal možná jen z tohoto blogu, měl o mně docela přesný obrázek a v dané věci, ze které jsem se zpovídal, měl pravdu. Třeba se v tomto odstavci pozná. A po takové době musím děkovat za tu zpověď i to setkání, i když to bylo pro mě hodně drsné a pokořující.
Vzpomínám si taky, že mi někdo říkal, že asi na nějakém setkání byl u zpovědi. A kněz asi nechtěl dát rozhřešení. Onen člověk dostal jasnou otázku, jestli chce žít s Bohem nebo bez Boha, a po chvíli šel k jinému pohodovému zpovědníkovi. Když ten člověk vyprávěl, o co šlo, pochopil jsem, že ten první kněz dal naprosto správnou otázku. A trošku mi to připomnělo tu mou situaci z předchozího odstavce. Naneštěstí si ten člověk tu otázku asi nevzal k srdci.
Poslední dva roky jsem se naučil chodit ke zpovědi hodně často a ke kněžím ve své farnosti. Když byl u nás kaplanem otec Vladimír, chodil jsem k němu rád proto, že on se právě dost ve mně pitval a ptal se. Ty zpovědi trvaly tak půl hodiny. Ale já jsem pokaždé mohl odejít s tím, že jsme odhalili všechno. Skoro bych dnes řekl, že i přes nepříjemné otázky ve mně vypěstoval mnohem citlivější svědomí. Od něj jsem začal dostávat i „tvrdší“ pokání, což znamená třeba přečíst do příště dvě knihy z Bible. Tím pádem mám i větší přehled o dějinách spásy.
Nový kaplan, otec Jan, je zase takový hodně lidský a pokaždé povypráví naprosto praktický příběh. Nejdříve jsem váhal, jestli k novoknězi můžu chodit s takovými věcmi, s kterými zápasím a prohrávám. Ale po nějaké době jsem k němu taky našel cestu. A vlastně máme takový zvyk, že si musím často pokání sám vymyslet. Ale když něco určí on, tak to jsou fakt oříšky. Dva dny postu, tedy jednodenní nasycení, je oproti některým jeho nápadům pohodička.
A náš farář, otec Jiří, to je zase jiný kalibr. Málokdy mi něco poradí. Mívá zavřené oči a já se dívám na svíčku, která v té zpovědní místnosti hoří. Většinou vybere nějaký příklad z Bible. Dostanu za pokání dvě modlitby a odcházím. Navenek oproti oběma kaplanům vlastně nic moc, ale uvnitř mám pocit, že se stalo něco ohromného a silného. A často si musím sednout třeba do auta a tu zpověď, byť tam padlo minimum slov, zažít.
Nelíbilo se mi, jak lidé chtějí chodit jen k těm pro ně pohodovým kněžím, aby se kněz náhodou nevyptával nebo nedostali nějaké těžké pokání. Ale přistihl jsem se mnohokrát u toho, že jsem v dané situaci chtěl, aby ve zpovědnici byl ten nebo ten. Když jsem se potřeboval vypovídat, tak jsem chtěl kaplana. Když jsem potřeboval asi jen vyznat a litovat, tak faráře. Jenže mnohokrát tam byl ten „druhý“. A právě tehdy to byly ty nejsilnější a nejkrásnější zpovědi, které jsem kdy zažil! Potřeboval jsem se vypovídat a rozebrat situaci, co dělat, když jsem s extrémním napětím čekal jednu těžkou zprávu (…). Potřeboval jsem kaplana. Ale byl farář. Nechtělo se mi jít ke zpovědi. Ale prostě jsem musel. Nerozebrali jsme nic. Otec řekl asi dvě, tři věty. Ale jednu si pamatuju a tehdy mě ohromně zasáhla: „Nezapomeň na každodenní věrnost Bohu.“ Nebo jsem potřeboval slyšet i něco přísnějšího od kaplana, opět byl farář. A místo kartáče mi řekl, že jsem v tom duchovním životě správně nasměrovaný. Nebo jsem jen potřeboval vyklopit ze sebe všechno, co jsem měl. Chtěl jsem faráře, ale byl kaplan. A já jsem schytal takové otázky, že jsem chvíli nestíhal. A kaplan to korunoval tím, že už to začíná vypadat, jako kdybych hřešil proti Duchu svatému. Ve mně hrklo. Ale další den jsem vzal dovolenou a lezl na Hostýn a ta zpověď se mnou hodně otřásla tím správným způsobem.
Ale nejpodivuhodnější je to, že i v těch největších sračkách, v kterých jsem se jednu dobu ocitl a babičky si musely ukazovat, co pořád chodím ke zpovědi, jsem vždycky do dvou dnů našel kněze a těžké hříchy s sebou nemusel tahat.
Vzpomínám si ještě na jednu zpověď. Tehdy jsem se s kamarádkou bavil o tom, co mě trápí. A ona řekla zvláštní větu, že jen jednou v životě se jí stalo, že třikrát po sobě nemohla jít ke svatému přijímání a že to byl jeden z nejhorších pocitů. Už byly dvě mše a já jsem nemohl jít. A za chvíli měla začít další. Bylo tehdy Ducha svatého. Vešel jsem do kostela a najednou byla zpovědnice volná. Vešel jsem, vyznal, litoval. Kněz, který tam byl, mi vykal, což jsem ještě nezažil. Byla to jedna z nejkratších zpovědí, možná vůbec nejkratší. Ale měl jsem pak obrovskou radost. Onen kněz pak říkal, že má v tom svém povolání dost velkou krizi. Jenže mi pomohl obrovským způsobem. A já jsem tehdy mnohé věci konečně začal chápat.
Je ještě mnoho dalších zpovědí, které bych mohl vypsat. Každý kněz je jiný a každý má svoje způsoby. Ale skoro pokaždé, až se divím, kněz najde přesně to, co potřebuju … ne kněz, ale Bůh ví, co potřebuju. A kněží to jen zprostředkovávají. Ale ať už jsem byl u kohokoliv, vždycky jsem od Boha dostal něco ohromného, krásného, mimořádného a nezaslouženého … a vlastně zadarmo.

Vašek

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 25. 02. 2014 | 5277 přečtení
Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | | Zdroj: https://sab047.signaly.cz/1401/o-zpovedich

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře