Na metalový koncert v hábitu

Sestra Kateřina jezdila i na rock-metalové koncerty, aby léčila zraněné fanoušky a jejich duše.

Jak se „klášterní sestra“ dostane na metalový koncert?
Jednou jsem se dozvěděla, že Maltézská rytířská pomoc jezdí na rock-metalové koncerty jako zdravotníci. To mě zaujalo a říkala jsem si, že by se mi to fakt líbilo, protože k těm lidem mám tak nějak vnitřně blízko. Tímto způsobem se k nim dá přiblížit, i k jejich duši. Modlila jsem se za správné rozhodnutí. Myslela jsem si, že mě představená na takový festival určitě nepustí. Řekla jsem jí, že tam jezdí spodina mladých lidí a taky satanisté. Jsou sprostí, vulgární, pijí, berou drogy. Může se mi tam stát cokoli. Řekla jsem jí to úplně naplno. A ona mě přesto všechno pustila.

Když ses rozhodla odjet, neměly o tebe spolusestry strach?
Když jsem odjížděla, tak se za mě sestry modlily. Tehdy jsem volala i jedné sestře do Říma. Ptala se mě, jestli jsem se nezbláznila, protože festival byl v Třinci a ona to tam trochu zná. Říkala, že se bude modlit. Jela jsem tam docela se strachem, ale zároveň i s Milostí. Bylo to moc pěkné, ale i náročné, protože to trvalo tři dny a vždy se jelo přes noc až do rána.

Jak na vás reagovali mladí?
Účastníci nás vnímali hlavně jako zdravotníky, ale věděli, že jsme katolíci. To byl pro některé docela šok, když jsem se tam procházela v hábitu. Bavila jsem se s jednotlivýma děckama, říkali, že jim přijde, jako by jim církev byla blíž. Měli různé otázky nebo přemýšleli o Bohu, ale na faru by sami nikdy nešli. První rok festivalu už mám v mlze, ale mám z něj silný zážitek. Byly tam dva stadiony, označili jsme si je jako A a B. Na A byly takové mírnější skupiny a na B satanistické. Chodili jsme ve dvojicích, já jsem vždycky chtěla nějakého chlapa k sobě, měla jsem pak takovou větší jistotu. Hodně jsme kontrolovali zdravotní stav těch mladých, kteří byli často opilí, leželi na zemi, v mokru a v bahně. Jiní za námi chodili a chtěli se jen tak bavit a otevřít se, byli jsme za to rádi. My jsme se do nich nenavrtávali. Chtěli jsme jim dát možnost, aby přišli sami, protože to byla jejich akce.
S jedním klukem jsem pak měla službu na stadionu B. Zrovna zpívala nějaká satanistická skupina. Všichni byli potetovaní od hlavy až k patě, takže neměli na kůži čisté místo. To mi nahánělo strach. Jak tak řvali, tak mi vnitře něco řeklo: kdyby ten z pódia zařval do toho davu, tam je jeptiška, pojďte, něco jí provedeme, ukřižujeme ji, myslím si, že by to udělali. Tak jsem tomu klukovi, co tam se mnou byl, řekla: „Já vidím, že se tam nic neděje, nikdo tam neleží na zemi, všichni skáčou, nikdo nepotřebuje naši zdravotní pomoc, já tam prostě nejdu.“ Nějak jsem vnímala, že nemám pokoušet Pána Boha, opovážlivě se spoléhat na jeho pomoc. Šla jsem zpátky do stanu, že tam budu k dispozici těm, kteří si budou chtít promluvit. OD té doby jsem se modlila, jestli mám na další rockový festival jet. Vždycky to probírám s Pánem Bohem a nechci nikdy nic dělat o své vůli, protože vím, že když to Bůh chce, tak mě tam skutečně ochrání.

A co další roky, bylo to lepší?
Když jsem pak jela příště, vždycky jsem k sobě chtěla nějakého řeholníka nebo kněze. Druhý rok jsem jela s bratrem Serafínem, kapucínem. Jednou v noci jsme spolu procházeli dav. Zrovna tam byli myslím King Diamond, velký satanista, měl obrácený kříž a celý byl černobíle nabarvený. Potkávali jsme děcka se satanskými znaky. Šlo to tak cítit, až nahmatat. Do jedné ruky jsme chytli zlo a do té druhé dobro a oboje jsme drželi v ruce. Byl to silný zážitek. Šli jsme tím davem a zase na mě přišel stejný stav jak tenkrát, ale nic jsem neříkala. Serafín se ozval a říkal: „Kateřino, já vnímám takový děs a hrůzu.“ Byla jsem ráda, že to vyšlo první z něj, a dodala jsem: „Serafíne, mě taky není nějak dobře a myslím, že tady nemáme co dělat. Kdyby se někomu něco stalo, tak nás tam Pán Bůh pošle, ale já vnímám, že tu nemáme teď v tuto chvíli být.“ Měla jsem na sobě hábit a vím, že jsem na sebe ty satanisty přitahovala. Dokonce mi dávali najevo, že by se mohlo něco stát. Říkala jsem si, že nikdy nevím, kdy budu mít v zádech dýku. A je zajímavé, že Serafín říkal, že vnímá úplně to samé.
Vrátili jsme se do stanu a udělali jsme dobře. Za Serafínem přišla nějaká zpěvačka, která byla v těžké depresi, a on s ní mluvil až do rána. Já jsem skoro do půl sedmé mluvila s jedním chlapcem, nějakým inženýrem, který přijel taky na koncert. Přišel a vzlykal jak malé děcko, a když odcházel, tak mi říkal: „Jak jsem šel okolo stanu maltézských rytířů, říkal jsem si, že by se mi tu mohlo dostat pomoci. Jsem úplně překvapený, dostalo se mi tu oázy…“ nebo tak nějak to formuloval. Dodnes si živě pamatuji, jak se celý úplně proměnil. Myslím si, že to bylo moc dobré, protože to byl zrovna hledající člověk.

Stalo se tradicí, že na takové akce začali duchovní jezdit?
Já jsem o tom říkávala a řeholníky to hodně zajímalo a chytalo. Další roky jsem jela s otcem Tomášem Káňou, potom s františkány, s otcem Didakem. To byl zajímavý ročník. Otec Didak tam poprvé sloužil mši svatou za rock-metalové hvězdy, které tam vystupovaly, ale i za ty, které už zemřely. Bylo to veřejně vyhlášeno. Kdo z mladých chtěl, mohl se zúčastnit. Začátek byl bohužel vyhlášen špatně a všichni přišli o hodinu později. Přišlo jich hodně a byli zklamáni, že už mše proběhla.

Když to shrneme, kolikrát jsi tam vlastně byla?
Musím to spočítat podle toho, s kým jsem tam vždycky byla. Jednou jsem jela sama bez kněze, pak se Serafínem, pak s Káňou, pak jsem tam jela s františkány – a to bylo vlastně všechno.
V každém případě bych chtěla všechny povzbudit, jestli má někdo povolání pomáhat takovýmto lidem, tak ať se za to modlí. A jestli Pán Bůh bude chtít, tak přijde pravý čas. Ti mladí lidé si zaslouží, aby se jim někdo věnoval a aby o ně v tomto smyslu někdo bojoval.

Sestro Kateřino, chtěl bych Ti upřímně poděkovat za toto Tvé svědectví. Je dobře, že Tě mezi sebou máme.

Pavel

Sdílet

Důležité kontakty:
P. Marek Dunda koordinátor SČS, marek@fatym.com
P. Vilém Štěpán, villelmus@seznam.cz, spoluzakladatel iniciativy SČS přijímá do SČS s přesahem za hranice ČR zvlášť Medžugorje.
Tisková mluvčí SČS Jana Julinková (roz. Brabcová)
zástupkyně tiskové mluvčí, na kterou je možné směřovat dotazy:
Anna Bekárková annabekarkova@gmail.com tel.: 736 522 818

Tento web běží na upraveném redakčním systému phpRS.

SČS na signály.cz JukeBox Milujte se! FATYM TV-MIS.cz TV-MIS.com apoštolát A.M.I.M.S

Společenství čistých srdcí

Menu:

Na metalový koncert v hábitu