Společenství čistých srdcí

Vánoční světlo

Kategorie: Články

Pěkný příběh od Josefa Janšty.

U Nových začali se štědrou večeří již za soumraku, aby po jídle mohli co nejdříve zpívat koledy u rozsvíceného betléma a rozzářeného vánočního stromku. Chtějí totiž všichni na půlnoční a maminka rozhodla, že děti se musejí před tím alespoň trochu prospat.
“Vzbuď mě už v jedenáct,” poprosí třináctiletý Radek, ale pak je k neprobuzení.
Z postele vylézá již o půl dvanácté, kdy již celá rodina odchází do kostela.
“Dobře se obleč a nezapomeň zamknout,” dává mu poslední pokyny maminka a chlapec rozespale přikyvuje.
Než se vypraví, uplyne dalších deset minut, a to už je skutečně nejvyšší čas, aby opustil dům.
Dva zadní pokoje obývá babička. Je to původní domek, ke kterému byla přistavěna nová část. V této původní části je dosud starý rozvod elektřiny, který však už není vyhovující. Často tam “vyhazují” pojistky, takže tatínek je rozhodnut po Novém roce provést opravu. Nyní se však marně pokuší babička zapojit světlo ve svém betlému, aby tak mohla doma oslavit půlnoční.
“Radku,” volá stará žena, “pojď mi vyměnit pojistky.”
Chlapec pohlédne na hodinky: Ne, už nemá čas.
“Babi, až se vrátím. Přišel bych pozdě,” odpovídá a rychle opouští dům.
Babička ještě jednou zavolá, ale když zjistí, že je to marné, sedne si bezmocně na židli.







V té chvíli už Radek utíká ulicí. Je obleva. Tající sníh a led tvoří kaluže. A protože osvětlení je slabé, vkročí do jedné z nich. Zanadává. Ještě že má vysoké zimní boty. Jak je rád, když vstoupí do rozzářené a teplé sakristie. Vzpomene si na babičku, která je doma potmě. Snad ji nenapadne, aby si sama vyměnila pojistky. Již jednou se o to pokoušela a jen na poslední chvíli ji tatínek zachránil před úrazem. Ale Radek už nemá čas o tom přemýšlet. Spěšně na sebe navléká ministrantské oblečení, aby mohl zavčas s ostatními k oltáři. Musejí vyjít přesně o půlnoci. V tu chvíli je v chrámovém prostoru tma. Ale před oltářem čeká připraven se svou maminkou pětiletý Martin. V náručí má Ježíška. Ministranti se jen těžko orientují ve tmě, aby za malým chlapcem vytvořili průvod. Jakmile se jim to podaří, už se nemusejí bát dalšího postupu. Zazáří totiž silný reflektor, který zamíří především na Martina. Za zpěvu “Tichá noc” směřuje Martin s Ježíškem k betlému. Jak je to krásné, postupovat v tomto kuželu světla, když ostatní lidé sledují průvod z přítmí chrámu. Ano, Ježíš je naše světlo, které přišlo na svět, opakuje si Radek slova pana faráře, kterými vysvětluje smysl tohoto průvodu.
A babička má tmu, musí Radek znovu myslet na matku svého otce. A co když se bude chtít zbavit té temnoty? Nestrčí prsty do pojistkových kontaktů? Chlapec se zahledí do tmy kostela. Co by mu asi řekl tatínek?
Lidé v chrámu jsou hluboce dojati, když malý Martin stoupá na schůdky a pokládá Ježíška do jesliček.







Stará paní chce také zažít kousek oné vánoční radosti, kterou vždycky prožívala ve farním chrámu. Opouští lůžko a chce rozsvítit betlém, který má ve svém pokoji. Opět se přesvědčuje, že nemá v zásuvkách elektřinu. Chvíli váhá, ale pak se rozhoduje. Vykročí vrávoravým krokem ke skříni s pojistkami. Přitom si říká polohlasem: “Všude je tma, chci světlo, betlémské světlo.”
V kostele už se mezitím rozzářila všechny světla a průvod kněze s ministranty zamířil opět k oltáři. Tam si kněz obléká mešní roucho a může začít mše svatá. Radek v tom množství lidí marně hledá tatínka. Postupně však poznává, že ho ke svému rozhodnutí nepotřebuje. Sklopí oči, aby neviděl pohledy kluků. Pokleká a odchází do sakristie. Tam ze sebe strhává oblečení a na kostelníkův dotaz jen krátce odpoví: "Musím za babičkou."
Stará žena už mezitím podruhé doklopýtala k elektrické skříni, když se před tím vrátila pro zápalky a svíčku. Zapaluje knot a mžourá očima, aby našla vadné pojistky. V této chvíli vypětí ji překvapuje její nemoc. Ztrácí rovnováhu. V předsíňce naráží zády na stěnu s věšáky a oblečením. Sesouvá se na zem. Přitom jí vypadává svíčka a její plamínek se schová v kabátě, který před tím strhla z věšáku. Na chvíli je tma. Otřesená babička se nezmůže na žádný pohyb. Jen povzdychne a vysloví jméno svého syna.







Svíčka však v kabátě neztratila svůj plamínek. Naopak, svou žhavost předala textilním vláknům. Plamínky a odporný kouř však nechtějí zůstat utajeny, ale ukazují se světu. Babička strne hrůzou, nemá však sil vstát a pustit se do hašení. To je tedy světlo dnešní posvátné noci? A oheň se začíná chytat dřevěné desky. Babička napíná síly, aby se dostala z kouta. Ale nejde to. V hrůze před začínajícím požárem začíná volat svého syna. Jako zázrakem slyší zarachotit klíč ve dveřích a potom kroky. Volá o pomoc. Namísto syna je to vnuk.
"Babičko," zvolá a běží pro vodu, aby uhasil začínající požár.
"Babičko, co se stalo?" zeptá se jí, když je nebezpečí zažehnáno.
"Měnila jsem pojistky..."
"...a svítila si při tom svíčkou," doplňuje chlapec a s velkou námahou pomáhá nemocné ženě na nohy. "Pojď si lehnout," říká jí laskavě a vede ji do pokoje.
"Rozsviť mi betlém," poprosí stařenka při ukládání do lůžka.







Radek přikyvuje a běží do předsíňky, kde ve světle baterky vyměňuje pojistky. Vrací se, a to už betlém svítí. Vždyť babička jej zapojila do zásuvky ještě před svým pokusem opravit pojistky. Radek si sedá vedle její postele a dívá se na postavičky, které zná od svého nejranějšího dětství. Také babička se dívá, jak světlo této noci ozářilo betlémský chlév a celou krajinu kolem.
"Radku," zašeptá nějak zvláštně babička.
"Co je, babi," je ochoten chlapec hned posloužit.
Ale už to není třeba. Slábnoucí dech prozrazuje, že stará žena už nemá domov zde na tomto světě. A odlesk betlémské záře v očích prozrazuje, že se vydává na cestu ke Světlu světa, našemu Spasiteli. Poslední vydechnutí vnímá chlapec jako vzdech před dlouhou cestou. Pak ve zmatku neví, co má dělat. Nenapadá ho nic jiného než běžet do kostela. Celý se chvěje, pláče, když předává tatínkovi zprávu o babiččině smrti.
Další příběh noci má u rodiny Nových daleko k vysněné poezii Vánoc. Zřejmě se tak její členové více podobají Marii a Josefovi v jejich úzkostech a starostech.
Na druhý den vládne v domě pochmurná nálada. Po obědě překvapuje tatínek všechny slovy: "Nebuďme smutní, vždyť babička zemřela u rozzářeného betléma, v nejkrásnější noci celého roku, kdy si ji Ježíšek určitě vzal k sobě do svého království. Nebudou ji už trápit pojistky, ani nemoc, či jiné bolesti stáří. Je přece tam, kde je věčná radost. A betlémské světlo, které chce změnit rozechvělá lidská srdce, to připomíná nám všem."

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 04. 01. 2012 | 5170 přečtení
Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | | Zdroj: Záhada úsměvu a další příběhy, Josef Janšta, Matice cyrilome

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře