Společenství čistých srdcí

Duchařská balada

Kategorie: Zajímavé

Když Dalibor zasedl poprvé ke spiritistické seanci, netušil, jaké následky může tahle „zábava“ mít. Příběh, ze kterého jde mráz po zádech.

Bylo mrazivé odpoledne, krystalky sněhu poletovaly vzduchem a zdobily nám kabáty i čepice jako miniaturní drahokamy. Šplhali jsme pomalu k chatě, která zažila bezpočet našich večírků a bujarých pánských jízd. Patřila Mirkovým rodičům a ti nám ji bez problémů půjčovali.
Poslední dobou ale nebyly v centru našeho zájmu mejdany. Náš kamarád Martin, student prvního ročníku historie, přivezl jednou na chatu zvláštní dřevěnou desku. Do půlkruhu na ní byla vyrytá abeceda, taky čísla od nuly do devítky, a po obou stranách byla ozdobená pentagramy. „Co to sem vlečeš?“ zeptal se ho Mirek. „Jste teda úplní ignoranti, když nepoznáte spiritistickou tabulku,“ posmíval se nám Martin a všem vysvětlil, že s její pomocí dokáže přivolat duše z říše mrtvých. „Snad po nás nechceš, abychom vyvolávali duchy?! To je zábava pro holky ze základky!“ křenil jsem se. „Uděláme jednu seanci, a pokud vás to nebude bavit, už ode mě nikdy neuslyšíte slovo spiritismus – a koupím kořalku pro všechny,“ řekl Martin naléhavě. Tohle byla výzva, které se dalo jen těžko odolat.







Zatopili jsme si v kamnech a usadili jsme se ke stolu. Martin na něj položil dřevěnou tabulku a do jejího středu dal broušenou skleničku. „Dělejte oba to, co já,“ pronesl a dvěma prsty levé ruky se lehce dotýkal okraje sklenky. Tichým hlasem začal promlouvat k „duchům“.
Najednou se sklenice pohnula a začala pomalu jezdit ze strany na stranu. „Jsi mezi námi?“ zeptal se Martin. V tom se sklenička rozběhla, aby se tak dotkla třech písmen: A-N-O. Duch, nebo co to bylo, nám odpovídal na spoustu dalších otázek a my byli jako omámení.
Vzpomínám si, jak jsme se nemohli dočkat víkendu, té chvíle, kdy zase rozložíme tabulku, s jejíž pomocí pak budeme moct nahlédnout do světa na druhém břehu. Bylo to jako droga a kromě našich duchařských seancí už nás nezajímalo téměř nic.
„Dneska bych nechal tabulku odpočívat,“ řekl jednoho večera Martin. „Rád bych zkusil jinej rituál, co vy na to?“ Byli jsme zvědaví. Potom odněkud vytáhl dvě svíce, černou a bílou, jednu podal mně, druhou Mirkovi. Na stůl položil kalich, dýku a kovový zvonec. Na zem nakreslil magický kruh a zhasl lampy. Pak vstoupil do kruhu.
V tom mihotavém světle svic vypadala Martinova tvář ještě bledší a hubenější než obvykle. Stál uprostřed té kružnice a pravou rukou se vztyčeným malíčkem a ukazovákem psal do vzduchu pentagram. Mumlal u toho nějaká latinská slova. Vytékala z jeho hrdla jako temná řeka, na jejíž dno nikdo nedohlédne a v jejíchž vodách se může beze stop ztratit. Pak jsem to uslyšel: „…in nomine Dei nostri Satanas Luciferi excelsi!“ Naskočila mi husí kůže. On se snad zbláznil, proletělo mi hlavou. Vždyť vyvolává Satana! Zíral jsem na svého kamaráda a horký vosk, odkapávající z mojí černé svíce, kterou jsem plný děsu svíral, mi stékal volně po ruce. Pálení vroucí hmoty jsem nevnímal. Strach mě natolik ochromil, že jsem se nemohl ani pohnout. I kdybych mohl, co bych asi dělal? Byl jsem totiž přesvědčen, že podobné rituály není dobré náhle přerušovat, že síly temnot se musí odvolat a že i duchové vyžadují určitou „štábní kulturu“. Stál jsem tam a vytřeštěně pozoroval Martina, jak dál pokračuje v tom temném rituálu.







V místnosti se najednou ochladilo, ačkoliv byla zavřená okna a okenice, prudký závan vzduchu ohnul plameny svic do pravého úhlu. A najednou jsem to uviděl. V rohu pokoje se objevil jakoby cár mlhy, který se začal pomaloučku otáčet, tvořil jakýsi vír, až se náhle proměnil v bílý kužel. Vyvolával dojem, jako by přes sebe nějaká postava přehodila bělavý háv. Najednou začal růst a během pár vteřin nabyl takové velikosti, až se téměř dotýkal trámového stropu.
To už jsem ale na nic nečekal a vrhl se ke dveřím. Vyběhl jsem do noci a utíkal. Bylo mi jedno, kam běžím, hlavně co nejdál a pryč od toho přízraku! Běžel jsem tichou nocí, kterou náhle prořízl křik. Zastavil jsem se. Měsíc ozařoval siluetu chaty, vtom jsem uslyšel auto. Byl to Martinův wartburg, který vždy parkoval dole na silnici. Chtěl jsem vykřiknout, ať na mě kluci počkají, ale z hrdla se mi vydralo jen jakési zachroptění. To už jsem jenom slyšel, jak se vůz vzdaluje. Nedalo se nic dělat, a tak ještě omámen hrůzou jsem vykročil do noci. Silnice byla namrzlá, ale do nejbližšího městečka to byly jen dva kilometry. Počkám tam na vlak, noc přežiju na nádraží, pomyslel jsem si. Šel jsem jako stroj hlubokou tmou.
V poslední zatáčce, za kterou už byla vidět světla města, ležel v hlubokém příkopu na boku zelený wartburg. Mirka se mi podařilo vytáhnout na silnici, ale Martin byl beznadějně zaklíněný mezi palubní deskou a sedadlem. Oči měl doširoka otevřené, z hlavy mu tekla krev, jeho ruce stále křečovitě svíraly volant. Už nedýchal.
Mirek utrpěl jen lehčí zranění a sanitka jej v šoku odvezla do okresní nemocnice k ošetření. Stále však prý všude viděl bílý kužel, před kterým se snažil ukrýt, a tak byl převezen do psychiatrické léčebny v Kosmonosech. Odtud se ale už nikdy nevrátil. Zemřel právě zde, v nedožitých třiatřiceti.
I můj čas se krátí. Lékaři u mě diagnostikovali rakovinu, a tak se zřejmě brzy setkám se svými přáteli ze studií, ale už na druhém břehu…

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 08. 08. 2015 | 5409 přečtení
Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | | Zdroj: Chvilka pro Tebe, číslo 51

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře