Společenství čistých srdcí

Sen malé Celenie

Kategorie: Články

Vánoční příběh od Giovaniho Papini.

V polovině jednoho z apeninských srázů stojí kostel Nejsvětější Trojice.
Chudý kostel pro chudý lid, pěkně omítnutý i vybílený, a před ním, na místě někdejšího hřbitova, několik květinových záhonů.
Ke kostelu se druží pouze blankytně modrá fara, ale když ještě půl hodiny stoupáš, narazíš na velký, černý, větry ošlehaný dům, jejž některý jeho vlastník nazval poeticky „Besídka“. Bydlí tu pouze jedna rodina, která se sem přistěhovala z Posvátného údolí.
Otec, někdejší kočí, se tak trochu podobal Garibaldimu – měl také modré oči a vousy neurčité barvy – a snášel kněze a řeholníky jen z lásky ke své ženě, skutečnému to sloupu rodiny, laskavé, moudré, tělem i duchem silné hospodyni – pravé svaté Anně, jak ji znázorňovali velcí malíři velkých století.
Měli sedm dětí, dva dospělé už syny a pět dcer. Nejmladší a nejhezčí z nich se jmenovala Celenia a všem se líbila – domácím i cizím – pro svou veselou, milou povahu, pro lesk svých očí, pro své překrásné zlatožluté vlasy, pro snědou, okrouhlou, svěží tvářičku, pro svou nevinnou dobrotu, ale hlavně pro svůj přirozený, vzácný půvab.







Když dospěla do devátého roku, slíbila jí maminka, že ji v předvečer Narození Páně vezme konečně s sebou na půlnoční. O svatvečeru se celá rodina tísnila dlouho do noci kolem krbu, v němž čile praskala polena, a čekala na hodinu, kdy bude čas odebrat se do kostela. Podkrovními místnostmi, v nichž většina rodiny spávala, svištěl, hučel a skučel vítr, až se pod jeho vzteklými nárazy zachvíval celý dům.
Myslel bys, že vážnou a tichou Celenii ten hluk, ten zápas živlů okouzluje, ale nebylo tomu tak: blouznila o zázraku oněch neobyčejných bohoslužeb, konaných uprostřed noci, kdy se, jak jí řekla maminka, narodí Boží Syn. Protože vyrůstala na samotě mezi lesy a v blízkosti slavné svatyně, věřila ještě pevně a nezvratně, že Ježíšek té noci skutečně přijde na svět.
Vydali se tedy na cestu – bylo jich včetně ovčáka deset – a záhy dorazili celí promrzlí k osvětlenému, teplému kostelíčku mezi skalami a křovím. Vešli dovnitř.
Celenia se v jedné z prvních lavic přitiskla rozložité, vlněné matčině sukni a její něžné oči zatěkaly po kostele. Hlavní oltář tonul v jasu svic, rozmístěných stupňovitě kolem okénka chléva, za ní nímž se rděla nehybná, ale sladce zářící tvář Panny… Na bílém ubrusu vedle spatřila užaslá Celenia vrbový, slámou vystlaný koš – jesle, v nichž odpočívalo usmívající se Novorozeňátko a natahovalo ručičky, jako by chtělo, aby je maminka pochovala. Celenia upadla do rozpaků: přišli příliš pozdě, nebo se Ježíšek narodil dřív? A zamyšleně upírala oči na Děťátko, jako by od něho očekávala odpověď.







Přišel kněz v ornátě vyšívaném zlatem – a mše začala. Ale Celenie to ani nevnímala. Upřeně, bez jediného mžiknutí pozorovala Dítě, zahalené kolem boků bílou plenkou a ovázané stříbrnou šňůrkou.
Pak kněz uchopil oběma rukama jesličky a sestoupil s nimi dolů, na první stupeň oltáře. Mezi přítomnými nastal rozruch. Jeden po druhém přistupovali, shýbali se a líbali Dítě, odpočívající na slámě; pak každý poklekl a spěšně se vrátil zase na své místo. Po mužích a ženách přišly podle starého zvyku na řadu děti. Celenia byla až poslední. Když přitiskla rty k tvářičce Božského Dítěte, zdálo se jí, že je teplá a že dokonce pod tlakem jejích úst poněkud ustoupila, jako by to bylo maso živoucí bytosti.
S Celenií se zatočil celý svět. Třebaže byla tak malá a prostá, věděla, že to nemůže být pravda, že to Dítě musí být ze dřeva nebo sádry. Přesto však jako by cítila teplotu jeho těla, přesto její rty jako by se do toho nehybného obličejíku trochu vmáčkly, přesto měla jasný dojem, že ty usměvavé oči na ni pohlédly stejně jako oči živého chlapce.Vrátila se do do lavice celá zmatená a rozechvělá, přitiskla se k mamince a soustředěně odříkala všechny modlitbičky, které znala. Chvílemi se jí zmocňovala hrůza, chvílemi radost. Slyšela, jak jí prudce buší srdce.
Kněz se mezitím domodlil a odešel od oltáře. Všichni se tlačili k východu. Hluk okovaných bot a hovor odcházejících chudinku Celenii vyburcoval. Maminka ji vzala za ruku a řekla jí, aby udělala kříž, u sloupu s kropenkou naposled poklekly a opustily kostel.







Zatímco vystupovaly nahoru k „Besídce“, děvčátko, zachumlané až po oči do pastuchova kožichu, uvažovalo o zázraku, který před několika minutami prožilo. Je to vůbec pravda? A měla ten pocit tepla a života jen ona nebo taky druzí?
Ti, kteří šli s ní, mluvili už o něčem jiném, byli samý žert a šprým a spěchali domů, do svých pohodlných lůžek, jako by se tam, v kostele, nestalo té noci nic nevídaného, neslýchaného.
Mohli by být tak veselí, roztěkaní, lhostejní, kdyby prožili to, co ona?
Těsně před vchodem do domu pustila maminka Celeniinu ruku, aby mohla otevřít. Lampy zhasly a dav s veselým pokřikem vstoupil do domu. Ale děvčátko nevstoupilo. Náhle pocítilo neodolatelnou touhu vrátit se dolů, do kostela, aby se zbavilo svých pochybností, aby překonalo iluze. Využilo zmatku a tichounce, aby ho nikdo nezpozoroval, se vydalo na zpáteční cestu. Zanedlouho bylo znovu u kostela. Dveře byly pootevřeny. Vstoupila. Svíce už nesvítily, celý prostor ozařovalo jedině světýlko před svatostánkem. Nikdo tam nebyl.
Celenia se spěšně přikrčila do stínu oltáře. Slaměné jesličky tam pořád ještě byly. Zůstala chvíli nehybně stát a zaposlouchala se. Ale slyšela jen bušení svého srdce. Dodala si tedy odvahu a natáhla ruku. Bázlivá dlaň znovu ucítila teplé, měkké tělíčko…
Dostala strach a dala se na útěch, ale když ji mezi kostelními dveřmi pronikl mrazivý dech větru, zase se vrátila: to Děťátko, Syn Panny Marie, musí být v té zimě, v tom prázdném kostele, celou noc sám!
Svlékla si pastuchův kabát a s mateřskou něhou jím děťátko přikryla. A pak teprve vyběhla ven.
Ale měsíc už nesvítil, hvězdy už nezářily. Omámena tím božským dobrodružstvím, zmatená a rozechvělá ani nezpozorovala, že jde úplně opačným směrem. Když si to uvědomila, bylo už pozdě. Chtěla se tedy honem vrátit, ale v husté tmě nenašla cestu ke kostelíku a zabloudila. Klopýtala přes kameny, přes kořeny, po tváři jí stékal studený pot, trní jí rozdíralo zkřehlé ruce. Pojednou objevila velikánskou hromadu otepí a bezděčně se rozhodla, že se tu schová a zůstane tu až do dne.







Schoulila se tedy k závětrné straně hromady a chvílemi volala maminku, chvílemi prosila o pomoc Matku Boží. Když si uvědomila, že je sama ztracená uprostřed mrazivé prosincové noci, zalévaly se jí oči slzami, které se – sotvaže stekly po tvářích – okamžitě měnily v ledové perly. Občas se jí zdálo, že slyší nějaké hlasy a že ji dokonce někdo volá, ale bylo to příliš daleko a děvče bylo příliš vyděšené a zkřehlé, než aby mohlo odpovědět.
Pojednou v zmateném polospánku cítí, že ji někdo bere za ruku a volá na ni. Ano, támhle na stromě to Děťátko v rezavém pastuchově plášti – to je přece Ježíšek!
„Jsi tak hodná,“ říká, „a tak jsem se rozhodl tě odměnit. Pojď se mnou, doprovoď mě,ukážu ti zemi,kde jsem se narodil.
Celenia beze slova vstala a s jistotou, jaká pramení jedině z nevinnosti, vzala Děťátko za ruku a šli.
Neprocházeli už však tím temným lesem, kterým procházela prve, po děsivé noci už ani stopy. Vítr se utišil a na klidném, bezmračném nebi dohasínal v jasu rodící se jitřenky poslední hvězdný třpyt. Vzduchem se chvěla předtucha krásných dubnových dnů. Nohy obou dětí už nedrásaly ostré kameny, ale něžně laskala tráva a mech. A ruce také už se jim nerozdíraly o trní – všude kolem dokola se zelenalo jen velké, hebké listí. V stínu haluzí zazníval jen jarní jásot ptactva a nedaleko jasný, stříbrný zvoneček nějaké ovečky.
Náhle vyšlo slunce a zaplavilo celý ten mírný, klidný obzor svým zlatem. Celenia pocítila, že jí krev proudí zkřehlým tělem živěji a rychleji. Vzduchem se chvěla jakási vlahost – známka probouzejícího se života.







Děvče se nedívalo na svého průvodce, jen se rozhlíželo kolem. Ale nebyl to už její rodný kraj, co vidělo, kraj, kde doposud žilo. Duby ustoupily olivám, místo chudých horských políček se na úbočích pahorků skvěly v záři stoupajícího slunce rozsáhlé kvetoucí vinice, kaštany zmizely a na jejich místě se objevily stromy s vysokým holým kmenem a obrovskými převislými listy, jaké Celenia doposud neviděla. Mýtiny nezarůstalo trní, jalovce a trnky – všude kolem dokola bujely husté růžové keře nebo se zelenala pole.
Vzadu na obzoru se lesklo svěží jezero a na nejbližších stráních se popásala stáda oveček. Celenii to připadalo, jako by byla přenesena na jakýsi ostrůvek jasu, vůně a radosti.
Dítě nemluvilo, jen dál jí pevně tisklo ruku. Potkali bíle oblečeného starce, který se na ně ani nepodíval, ženu s bronzovou nádobou na hlavě, mladíka popohánějícího dva oslíky, černošského chlapce s květinovým věncem v černých kudrnách. Celenia však nejvíce kulila oči na velikánská, zvolna kráčející zvířata s hrby na zádech. Opodál se ozývalo bečení ovcí, pokřik pastevců, bučení telat i ostrý hlas kohoutů.
Pojednou se před nimi vynořilo velikánské, obdivuhodné město, sevřené ze všech stran takřka novými hradbami: rozlehlé, bílé, sluncem zalité terasy, slavnostně se tyčící věže a nahoře nade vším obrovská bílá pevnost…
Dítě se pojednou zastavilo.
„Vraťme se,“ řeklo šeptem. „Tam mě čeká smrt!“
„Smrt? A proč?“
„Ty to ještě nevíš… Ale mezi těmito hradbami budu odsouzen a blízko nich zabit!“
„Ne, to přece není možné! Vždyť jsi Synem Panny Marie, jsi dobrý,…“
„Přesto ale budu zrazen a přibit na dřevo… Přijdou si pro mě uprostřed noci se svítilnami a pochodněmi…“
Celenia propukla v pláč. A náhle v nekonečném děsu přes slzy zpozorovala, že ji ve tmě, která se opět snesla, obklopily svítilny a pochodně, o kterých Dítě mluvilo. Zanícené zraky, které se na ni upíraly, i překřikující se hlasy probouzely v ní opět vzpomínku na obvyklý, známý život.
Celá její rodina tam stála – všichni se svítilnami v rukou – kolem jejího třesoucího se těla, ponořeného do otepí. Pokud ji hledali, křičeli, teď, když ji nalezli, zmlkli.
Nočním tichem se stejně jako dřív ozývalo vytí větru.
Matka, vyšší než ostatní, se vrhla k ležící dcerce jako lvice, jež našla své mládě, objala ji, zachumlala ji do černé řasnaté šály a v záchvatu štěstí pádila s ní pryč…
Celenia nikomu nevyprávěla, co oné posvátné noci viděla a zažila. Teprve později, mnohem později svěřila se se vším muži, kterému zadala své srdce.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 24. 12. 2011 | 4748 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře