Společenství čistých srdcí

Bl. Lucie Brocadelli z Narni (2)

Kategorie: Duchovní život

Dokončení životopisu.

Vévoda myslil vše dobře, ale chtěl do všeho zasahovat. Byl to jeho klášter. K sestře Lucii snad měl úctu, ale projevoval ji tím, že se jí všude chlubil a vodil k ní své hosty v době jejích extásí, aby si namáčeli plátno do krve z jejích ran. Využíval k tomu přestávky při hostině nebo při divadelních představeních. Chtěl si ze sestry Lucie dělat jakousi věštkyni, proto se s ní chtěl radit i v politických záležitostech.
Ve Ferraře už byl starší dominikánský klášter sester II. řádu. Tyto sestry začaly žárlit na sestru Lucii a její "Sieňanky", jak se těmto sestrám říkalo, protože nosily bílý závoj a uctívaly sv. Kateřinu Sienskou jako svou Matku. Cítily se odstrčeny.
"Tam těm vévoda všechno dá, a nám nedá nic!"
I tato skrytá žárlivost měla přinést své plody.
Vévoda už byl netrpělivý. Teprve měl šedesát řeholnic a chtěl jich mít nejméně sto! Opět vyjednával s Viterbem o další řeholnice; ostatní sestry však tam nebyly tak poslušné jako sestra Lucie.
A tak se nakonec obrátil i k sestrám II. řádu ve Ferraře. Nemohly by mu ony dát deset sester? Aby si získal jejich ochotu, dodal: "K poučování a vychovávání ostatních sester."
Jejich klášter byl skutečně observantní. Ani vévoda, ani sestry si však jasně neuvědomili, jaký je rozdíl mezi II. a III. řádem. Příchodem těchto řeholnic došlo v klášteře sestry Lucie k rozdělení. Některé sestry chtěly zůstat "Sieňankami", jiné ochotně přijímaly Stanovy II. řádu a mylně se domnívaly, že tím získají.
Začalo to závojem. Aby se sestry nelišily, měly všechny nosit černý závoj. Bílý si mohly nechat vespod, ale tak, aby ho nebylo vidět. Sestra Lucie okamžitě poslechla jako vždy. V poslušnosti chtěla být vždy první hlavně tam, kde poslechnout znamenalo zříci se sebe.
Potom byly v klášteře konány volby. Převorkou byla zvolena sestra Marie z II. řádu. Vítězoslavně nastoupila svůj úřad.







O dalších osudech sestry Lucie není možno číst bez pohnutí. Po sedmi letech přestala její stigmata krvácet. Vyprosila si to od Pána ve své touze po skrytosti. Zůstala jí jen rána v boku, kterou pečlivě skrývala; na rukou a nohou zůstaly jen jizvy a především bolest, která se každý týden obnovovala a trvala od středy do pátku.
Co o tom soudit? Úsudky se lišily. Tato sestra prý se dopustila velké nevěrnosti, a proto jí Bůh stigmata odňal. Nebo je tu důkaz, že její stigmata nikdy nebyla pravá? Třeba ji teď hlídat, aby si rány zase nechtěla otevřít. Sestra Lucie se mohla ospravedlnit tím, kdyby ukázala ránu ve svém boku. Nikdy to však neudělala.
V lednu roku 1505 vévoda zemřel. Snad by se byl sestry Lucie zastal, avšak už se nedověděl o změnách, k nimž došlo v "jeho" klášteře.
Vévodova smrt byla pro klášter finanční pohromou, protože klášter nebyl zajištěn a byl odkázán na jeho milosrdenství. Nyní nebylo z čeho uživit padesát sester v klášteře, vystavěném pro více než sto.
Sestra Lucie přežila devětatřicet let nerozvážného zakladatele, který svým jednáním vyvolal proti ní tolik žárlivosti.
Ze začátku o ní mluvilo celé město. Všem byl znám spor sester o závoj. Brzy však sestra Lucie upadla v zapomenutí. Věděli už o ní jen představení, aby ji pokořovali. Nejprve generální vikář kongregace lombardské a potom i generál řádu nadiktovali proti ní přísná opatření.
Kdo k tomu dal podnět? Sestra Lucie se nikdy neptala, nikdy se nehájila a vše přijímala mlčky. Vždy jí bylo vykázáno poslední místo. Bylo jí zakázáno přijímat jakoukoli návštěvu. Hovorna, pro ni vystavěná, byla uzavřena. Nesměla nikdy vycházet. Nesměla mluvit s nikým kromě se zpovědníkem, kterého si však nesměla sama volit. Žádná sestra s ní nesměla mluvit. Tyto rozkazy nebyly odvolány ani v době její nemoci. Jedna sestra, určená převorkou, ji měla ustavičně sledovat a kontrolovat i její bezvýznamné skutky.
Více se už o sestře Lucii neví. Zdá se, že tato opatření proti ní nebyla nikdy odvolána nebo zmírněna. Měla snad ještě styky se svou matkou? Prý měla rozhovory už jen se svatými v nebi a jednou prý též se svatou na zemi.
Vypravuje se, že v době této dlouhé opuštěnosti mohla přijmout jen jednu návštěvu. Zázračným způsobem k ní přišla bl. Kateřina z Racconigi, přenesená prý rukama andělů, a obě tyto sestry se navzájem povzbudily.







Kolik podivuhodných věcí se událo v životě této sestry!
Již jako dítě vídala Ježíše a anděly a zasvětila se Bohu. Proti svému slibu se mladičká provdala. Tím jí začaly veliké obtíže. Konečně mohla odejít, obléci hábit a zvolit si řeholní život. Dlouho se však netěšila z míru. Dostala stigmata. To vyvolalo na jedné straně mnoho nedůvěry k ní, na druhé mnoho lichocení. Ztratila skrytost, po níž toužila. Dva roky se pak o ni hádali jako o nějaký talisman.
Pak přišel vévoda, který jí byl jistě nejednou obtížný, a řízení kláštera, které bylo pro ni dalším těžkým křížem. Cítila se zodpovědna na nedostatky sester, které měla vychovávat, které však často byly nepoddajné a vzpurné, a vévoda jí vlastně svazoval ruce.
Pak vévoda zemřel. Nikdo už si jí nevážil. Všichni ji začali považovat za hysterickou komediantku. Špehovali ji a pomlouvali. Dříve nosila na svém těle Spasitelovy rány, nyní byla uvedena i do Jeho vnitřních bolestí.
Dále už se o ní mlčelo. Bylo to jakési dlouhé umírání. Sestra Lucie mlčela též. Ničemu se nedivila, protože se považovala za hříšnici. A to trvalo skoro čtyřicet let! Modlila se zvláště za ty, kdo jí nejvíce ubližovali.
Když zemřela, lidé ve Ferraře se ptali: "Kdo to umřel?" - "Ta sestra Lucie, která kdysi mívala stigmata!" - "A to ona ještě žila? My jsme myslili, že zemřela už dávno!"
Teprve po její smrti začali všichni tušit, jaký v ní měli poklad. Chce-li kdo svědectví o její pokoře a lásce, ať si přečte modlitbu, kterou sama napsala. Je to snad jediný rukopis, který se po ní zachoval. Uvádíme z ní jen část:
"Jsem plná ubohosti. Ty jsi plný dobroty. Vše je Tvé. Hříchy jsou mé. Lásko, Lásko, která rozhojňuješ celý svět, můj Pane, blázen je, kdo Tě nemiluje... Pověz, co se Ti nelíbí, neboť jsem plná chyb. Chtěla bych být založena v Tobě, avšak nejsem. Zasloužila bych, aby mě země pohltila. Zasluhuji jen tresty a ne odměnu. Co sama umím jiného než dělat chyby?"
Modlí se pak za své nepřátele, za dobrodince, za spolusestry. Dělá narážku na něco, co zůstalo tajemstvím. Mluví s láskou o svém Otci, svatém Dominiku. Prosí:
"Prosím Tě, ať ztratím raději svůj život, než aby ses mi vzdálil z paměti." A zakončuje: "Vím, že dosud neznám celou svou nedostatečnost a ubohost."
Takto se tedy dívá na hřích a takto se ve světle Božím poznává dominikánka.
Roku 1710 bylo její tělo nalezeno neporušené. Stigmata jsou na něm jasně patrná. Dnes je v katedrále. Klášter, který zakládala, zanikl. Z budov nezůstalo nic.
Papež Benedikt XIII. schválil její úctu.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 23. 11. 2011 | 4696 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Dějiny řádu kazatelského II., s. M. Zdislava Černá O.P.

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře