Společenství čistých srdcí

Bl. Lucie Brocadelli z Narni (1)

Kategorie: Duchovní život

Stigmatizovaná osobnost dominikánského řádu.

Sv. Kateřina Sienská si vyprosila milost, aby její stigmata byla neviditelná. Podobnou touhu měla i bl. Štěpánka a bl. Lucie; jim však vždy nebylo splněno jejich přání. Zvláště bl. Lucie pro to mnoho vytrpěla.
Narodila se 13. prosince 1476 ve šlechtické rodině v Narni jako nejstarší dcera z jedenácti dětí. V sedmi letech se zasnoubila s Ježíšem Kristem a sám sv. Dominik jí dal škapulíř svého řádu. Dominikáni z Narni byli v této době jejími duchovními vůdci.
Otec ji chtěl provdat a byl hluchý ke všem jejím prosbám. Zemřel však náhle roku 1490. Zanechal svým bratrům starost o budoucnost své dcery. Strýcové chtěli být pokládáni za dobré křesťany, měli však opravdu divné názory o právech Božích. Věděli dobře o touhách své svěřenky, avšak dělali vše, aby ji přinutili k sňatku. Především ji co nejvíce vzdalovali od její matky, ve které viděli spoluvinici. Potom ji zahrnovali přepychem a vodili ji z jedné zábavy na druhou.
Lucie se však modlila - u svatostánku dostávala sílu.
Našli vhodného nápadníka a vymyslili si zchytralý plán. Pozvali velmi mnoho hostů. Před nimi jí měl nápadník nečekaně navléknout prsten na prst a prohlásit, že došlo k zasnoubení. Očekávali, že se ostýchavá dívka v přítomnosti tolika lidí neodváží protestovat. Avšak zmýlili se.
Lucie prsten okamžitě shodila na zem a pošlapala a svému "snoubenci" dala políček. Pomohlo to. Nápadník už jí měl dost a přestal se o ni ucházet. Tehdy jí ještě nebylo patnáct let.
Nový nápadník a nové naléhání.
Lucie z toho onemocněla. Přitom se nepřestávala modlit. Nenalézala však východisko z této situace. Tu se jí zjevila Panna Maria a sama jí poradila, aby se naoko provdala, však aby uzavřela dohodu, že jí její manžel dovolí zachovat panenství. Lucie byla tak opatrná a moudrá, že se dříve zeptala svého zpovědníka, co o tom soudí. Dostala jeho svolení a teprve pak jednala.
Jejím nápadníkem byl tentokrát zámožný hrabě a rektor Petr. Měl v Narni tetičku, po které měl dědit. Lucie si s ním otevřeně promluvila. Řekla mu, že se zasvětila zcela a neodvolatelně Bohu.
Rektor Petr jí slíbil, že bude mít její slib v úctě. Ke sňatku tedy došlo. Petr měl Lucii rád. Potají si myslil, že po čase zlomí její odpor. Jak těžké tu bylo Lucii vytrvat! Přesto však ji církev zařadila mezi panny narozdíl od bl. Kláry Gambacorta, která ovdověla v patnácti letech.
V dekretu Benedikta XIII. z 5. února 1729 je psáno: "Pro vytrvalé tvrzení spisovatelů, stálou pověst a nepochybnou tradici a pro různá nadpřirozená znamení ve prospěch panenství bl. Lucie z Narni, ustavičně zachovávaného i v manželství, zařazujeme ji mezi panny."







Lucie se modlila, postila, konala přísné kající skutky, spávala na holé zemi. Přitom držela v náruči veliký kříž.
Dobře chápala, co je její stavovskou povinností. Byla proto vzornou domácí paní. Starala se o četné služebnictvo. Dbala o to, aby všichni pravidelně přijímali svátosti. Poučovala je o pravdách víry a modlila se s nimi růženec. Přitom také uměla přiložit ruku k dílu.
Nejraději by byla konala nejtěžší práce. Když ji nikdo neviděl, chodila se služkami prát, oblečená jako jedna z nich. S láskou pečovala o chudé.
Rektor Petr dodržoval ze začátku dost ochotně svůj slib, že bude respektovat její panenství. Po čase však začal být rozmrzelý a podezíravý. Když jednou Lucie v noci opustila dům, přijal ji při návratu velmi rozhněvaně a zavřel ji v tmavé místnosti, kde ji nechal dlouho o chlebu a vodě. Ovšem dlouho se to neutajilo. Pro Lucii to bylo velké pokoření. Snášela tuto bolest mlčky.
O Velikonocích jí rektor povolil, aby vyšla a splnila svou velikonoční povinnost. Litoval asi své unáhlenosti. Řekl jí proto, že už jí nechává plnou svobodu. Vzala to doslovně a odešla k své matce. Prosila pak snažně svého zpovědníka, dominikána P. Martina, aby ji přijal do III. řádu. Byl to tentýž otec, který jí dovolil uzavření formálního sňatku. Nyní dlouho váhal a modlil se. Poznal však, že jde o duši mimořádnou, proto její přání splnil. Lucie se stala terciářkou o svátku sv. Kateřiny Sienské roku 1494; ještě jí nebylo osmnáct let.
Luciini strýci chodili hraběti Petrovi vyslovovat soustrast a on zuřil, protože stále ještě doufal, že ji přiměje k návratu.
Lucie proto byla poslána do Říma, kde byla přijata u řeholních terciářek. Z rozhodnutí představených potom odešla se skupinou sester do Viterba. Zůstávala stranou. Byla tichá a skromná.
Přesto měla tak veliký vliv na ostatní sestry, že komunita ve Viterbu začala vzrůstat počtem i zásluhami.
Ta, která uléhala s velkým křížem v náručí, byla po svém příchodu do Viterba vyznamenána vtištěním stigmat na rukou, na nohou i v boku. Rány jí tak hojně krvácely, že je nemohla skrývat. Tím začalo její utrpení. Nejen prožívala s Pánem Ježíšem Jeho bolesti, ale začali ji obtěžovat zvědavci a musila se často podrobovat vyšetření lékařů i duchovních. Někteří biskupové viděli ve stigmatech nebezpečí pro její pokoru, a proto s ní jednali velmi drsně a přísně.







Někdo si snad myslí, že ve středověku byli lidé lehkověrní. Podivil by se, kdyby viděl, kolik různých komisí vyšetřovalo sestru Lucii.
Sám papež poslal až do Viterba svého osobního lékaře. Záležitostí se zabývali inkvisitoři, notáři a bratři Menší, kteří by byli nejraději chtěli, aby dar stigmat byl vyhrazen jen pro sv. Františka; nebylo však pochyb. Stigmata sestry Lucie byla pravá a působila jí veliké bolesti. A tak nakonec všichni v úředních listinách suše s pečetěmi potvrzovali pravost zjištěných stigmat.
Po tomto vyšetřování si Alexandr VI. zavolal Lucii do Říma a rozmlouval s ní. Od svého zpovědníka dostala rozkaz, aby napsala svůj životopis. Jistě by byl zajímavý! Ztratil se však, a není naděje na jeho nalezení. Ze života sestry Lucie je známo dost událostí, avšak málo od ní samé.
Mezi návštěvníky a zvědavci přišel do Viterba i rektor Petr. Pohled na stigmata na něho tak zapůsobil, že se rozhodl pro vstup k františkánům. Skutečně pak u nich žil a vytrval. Je to postava dost záhadná.
Sestra Lucie žila ve Viterbu tři roky a tři měsíce. Pověst o ní se šířila. Na její přímluvu došlo k zázračným uzdravením. Ona sama měla jen touhu co nejvíce se skrýt.
V této době ji poznal ferrarský vévoda Herkules I. a přál si ji získat pro svůj stát jako nějaký talisman nebo slavnou pamětihodnost. Chtěl závodit s Florencií a s pomocí Luciinou ve Ferraře založit veliký klášter. Požádal Alexandra VI., aby dal sestře Lucii rozkaz odejít do Ferrary. Alexandr VI.
chtěl právě provdat svou dceru za vévodova syna, a proto by mu byl vyhověl ve všem - tím spíše, šlo-li o přeložení jedné řeholnice!
Sestra Lucie pokládala za samozřejmé, že poslechne. Kromě toho se těšila, že se dostane do ústraní a unikne ustavičným návštěvám a pozornostem. Měšťané ve Viterbu se nepodrobili papežovu rozkazu a nechtěli sestru Lucii pustit. Nastalo vyjednávání, které trvalo dva roky. V této záležitosti bylo vyměněno více než šedesát dopisů.
Nakonec se vévoda chtěl utéci k násilí nebo ke lsti. Použil k tomu celé skupiny vojáků. Do záležitosti byl zapleten generál řádu, celá řada kardinálů, Luciina matka i strýcové. Zase další dopisy, další vyjednávání.
Nakonec 14. dubna 1499 se dostala sestra Lucie z Viterba, skryta za jakýsimi látkami. Zastavila se u matky v Narni, která ji pak provázela do Ferrary.
Herkules I. tam již stavěl Měl velkolepé plány. Chtěl tam mít nejméně sto řeholnic. Sestra Lucie je měla vést. Pro svůj nový klášter opatřil knihovnu, různá umělecká díla, všechny možné ostatky, mimo jiné i prst, kterým psal sv. Petr Veronský své Credo.
Sháněl i postulantky. Sestry zahrnoval dobrodiním.
V jediném roce musela dát sestra Lucie hábit pětačtyřiceti postulantkám, které vévoda získal. Často to byly ještě děti. Některé z nich nevytrvaly. Vévoda chtěl mít stále ještě více sester. Začal shánět řeholnice z jiných klášterů nebo i z jiných řádů, což bylo ještě horší, protože pak šlo většinou o řeholnice nespokojené, které nevynikaly učenlivostí.
Sestra Lucie dokázala vzbudit horlivost u duší velkodušných. Vychovala pět řeholnic - sestru Beatrici, Dorotu, Eustachii, Cecilii a Janu, které si získaly pověst svatosti.
Jiné sestry však přicházely a odcházely, byly neposlušné a přely se. Sestra Lucie tím nesmírně trpěla. Byla by si přála přísný výběr a dobrou výchovu řeholního dorostu, avšak nemohla toho dosáhnout. Jaké ona měla představy a touhy! Jak jí bylo těžké vidět stále kolem sebe plno nedostatků a hrubé přestupky a ptát se sama sebe, nemá-li za ně zodpovědnost! Snad také byla ještě příliš mladá a neměla potřebné zkušenosti.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 15. 11. 2011 | 6098 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Dějiny řádu kazatelského II., s. M. Zdislava Černá O.P.

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře