Společenství čistých srdcí

Koš se smrkovými šiškami

Kategorie: Články

Příběh o obdarování od Konstantina Paustkovského.

Skladatel Edvard Grieg trávil podzim v lesích kolem Bergenu.
Jednoho dne potkal v lese malou dívenku se dvěma copánky - lesníkovu dcerku. Sbírala do koše smrkové šišky.
"Jak ti říkají, holčičko?" zeptal se Grieg.
"Dagny Pedersenová," polohlasně odpověděla dívenka.
Polohlasně odpověděla ne ze strachu, ale z rozpaků. Polekat se nemohla, protože Griegovy oči se usmívaly.
"To je ale smůla," řekl Grieg. "Nemám, co bych ti daroval. Nenosím po kapsách ani panenky, ani barevné pentle, ani sametové zajíčky. Ale poslyš, Dagny, už jsem na to přišel: Daruji ti něco zajímavého. Jenomže ne teď, ale až za takových deset let."
Dagny jen tleskla rukama: "Ach, za tak dlouho?"
"Pochop, musím to teprve vytvořit."
"A co vlastně?"
"To poznáš později."
"Copak za celý svůj život," zeptala se Dagny, "můžete udělat všehovšudy nějakých pět šest hraček?"
Grieg zrozpačitěl: "Ale ne, tak to nemyslím," namítl nejistě. "Možná, že to vytvořím za několik dnů. Jenže takové věci se obyčejně nedávají malým dětem. Já tvořím dárky pro dospělé."
"Nerozbiju to," žadonila Dagny a zatahala Griega za rukáv, "ani to nepolámu."
"Jsi ještě malá a mnohým věcem zatím nerozumíš. Uč se trpělivosti. A teď mi dej svůj koš. Sotva ho vlečeš. Doprovodím tě a popovídáme si o něčem jiném."
Dagny si povzdychla a podala Griegovi koš.
Když se mezi stromy objevila lesovna, Grieg řekl: "No, teď už doběhneš sama, Dagny Pedersenová. Ale v Norsku má spousta dívek stejné jméno a příjmení jako ty. Jak se jmenuje tvůj otec?"
"Hagerup," odpověděla Dagny.
"Sbohem, Gagny."
Grieg pohladil dívku po vlasech a odešel směrem k moři.
"Napíšu hudbu," rozhodl se Grieg. "V záhlaví nechám vytisknout: "Dagny Pedersenové - dceři lesníka Hagerupa Pedersena - k jejím osmnáctým narozeninám."







...Přišla zima. Brzy začal padat sníh.
Grieg komponoval skladbu pro Dagny Pedersenovou déle než měsíc. Skládal hudbu o nejhlubším kouzlu dívčina půvabu a štěstí.
Grieg tvořil a přitom viděl, jak mu běží v ústrety dívenka s rozzářenýma zelenýma očima. "Děkuji," říká radostně, přitom však sama ještě neví, zač mu děkuje.
"Jsi jako slunce," říká jí Grieg. "Jako něžný vítr a časné jitro. Poznal jsem život. Ať ti o něm povídají cokoli, vždycky věř, že je úžasný a nádherný. Jsem už starý, ale celý svůj život jsem zasvětil mládí - svůj život, práci, nadání. Všechno jsem rozdal. Proto jsem možná šťastnější než ty, Dagny.
Ty jsi bílá noc s jejím tajemným svitem. Jsi štěstí. Jsi záře červánků. Tvůj hlas rozechvívá srdce. Ať je požehnáno vše, co je v tvé blízkosti."
Takto Grieg přemítal a hrál o všem, na co myslel.

Když bylo Dagny osmnáct let, dokončila školu. Otec ji poslal na nějaký čas do Kristiánie na návštěvu ke své setře Magdě. Jen ať se Dagny porozhlédne, jak vypadá svět, jak žijí lidé, ať se trochu pobaví.
Kdoví, co na Dagny v budoucnu čeká? Třeba poctivý a milující manžel, možná však otrava a držgrešle. Nebo snad práce prodavačky ve vesickém koloniálu? Či úřednické zaměstnání v paroplavební kanceláři v Bergenu?
Magda byla divadelní švadlenou. Její manžel Nils pracoval v témž divadle jako kadeřník. Bydleli v malém pokojíku v podkroví divadla.
Dagny často chodila do divadla. Velmi ji přitahovalo. Po představeních však dlouho nemohla usnout a někdy dokonce plakávala.
Tetičku Magdu to znepokojovalo a uklidňovala Dagny. Vysvětlovala jí, že nelze slepě věřit všemu, co se na jevišti odehrává. Strýček Nils však naopak řekl, že divadlu se musí ve všem věřit. Jinak by lidé žádná divadla nepotřebovali. I Dagny tomu věřila.
Byl teplý červen. Přišly bílé noci. Koncerty se konaly v městském parku pod širým nebem.
Dagny šla na koncert spolu s Magdou a Nilsem. Chtěla si obléci bílé šaty. Nils však řekl, že krásná dívka má být oblečená tak, aby se odlišovala od okolí; za bílých nocí tedy rozhodně musí být v černé, a za temných má nosit bílé šaty. A tak si Dagny vzala na sebe černé šaty z hedvábného sametu. Když si je oblékla, i Magda uznávala, že tajemný samet lépe než co jiného odráží přísnou bledost dívčiny tváře a její dlouhé zlaté copy.
"Podívej se, Magdo," zašeptal strýček Nils, "Dagny to sluší, jako by šla na první schůzku."







Koncert začal. Dagny poprvé slyšela symfonickou hudbu. Zapůsobila na ni zvláštním dojmem, vyvolala v ní řadu představ, podobných snům.
Pojednou sebou trhla a pozvedla oči. Zdálo se jí, že muž ve fraku, který ohlašoval program koncertu, vyslovil její jméno.
"To ty jsi mě oslovil, Nilsi?" zeptala se Dagny.
Magda ji chytla za ruku a zašeptala: "Poslouchej!"
Tehdy Dagny uslyšela, jak člověk ve fraku říká: "Posluchači ze zadních řad mě prosí, abych úvodní slovo opakoval. Tak tedy, nyní vyslechnete vynikající hudební dílo Edvarda Griega, věnované dceři lesníka Hagerupa Pedersena - Dagny Pedersenové k jejím osmnáctým narozeninám."
Dagny vzdychla tak zhluboka, až ji zabolelo v prsou. Chtěla povzdechem zadržet slyz, které se jí draly do očí, ale marně. Dagny se nachýlila dopředu a skryla tvář do dlaní.
Zpočátku nic neslyšela. V jejím nitru duněla bouře. Potom zaslechla, jak časným jitrem zpívá pastýřův roh a jak mu stovkami hlasů odpovídá orchestr.
Melodie sílila, burácela jako vítr, nesla se po korunách stromů, strhávala listí, bičovala obličej svěžími krůpějemi.
Ano! To byl její les, její rodný kraj! Její hory, písně pastýřských rohů, hukot jejího moře!
Takže to byl on! Ten člověk, který jí tenkrát pomohl donést domů koš se smrkovými šiškami. Byl to Edvard Grieg, kouzelník a velký hudebník.
Tak to je tedy onen dárek, který pro ni slíbil vytvořit za deset let!
Dagny plakala slzy vděčnosti. Nyní hudba zaplavila veškerý prostor mezi zemí a nebem. Z linoucích se tónů zazněl náhle známý hlas. "Jsi štěstí," řekl. "Jsi záře červánků."
Hudba umlkla.
Zahřměl potlesk.
Dagny vstala a rychle odešla z parku. Všichni se po ní ohlíželi. Možná, že některé posluchače napadlo, že tato dívka snad je onou Dagny Pedersenovou, jíž Grieg věnoval nesmrtelné dílo.
"Zemřel," uvažovala Dagny. "Proč?" Kéž by ho mohla ještě spatřit! Kéž by se tu objevil! S horoucně bušícím srdcem by mu běžela v ústrety - objala by ho kolem krku, přitiskla by svou tvář, zvlhlou slzami, k jeho a řekla by jediné slovo: "Děkuji!" "Za co?" zeptal by se on. "Nevím..." odpověděla by Dagny. "Za to, že jste nezapomněl. Za vaši štědrost. Za to, že jste mi odhalil to krásné, co má být v člověku."
Dagny kráčela prázdnými ulicemi. Nevnímala, že za ní jde Nils, jehož poslala Magda. Mumlal něco o zázraku, jaký se udál v jejich obyčejném životě.
Dagny došla k moři. Leželo ponořeno v hluboký spánek. Dagny sevřela dlaně a tak niterně pocítila, jak nádherný je tento svět, že až zasténala.
"Poslouchej, živote," řekla tiše, "miluji tě."
A zasmála se, pohlížejíc dokořán otevřenýma očima na světla parníků.
Nils zaslechl dívčin smích a šel domů. Teď už o ni neměl obavy. Teď si byl jist, že Dagny svůj život nebude žít nadarmo.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 26. 10. 2011 | 5175 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Kalendář lidové demokracie 1985

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře