Sv. Jan Kolínský
Kategorie: Duchovní život
Mučedník z dominikánského řádu.
Nemáme o něm podrobnosti. Nikde se nedovídáme datum jeho narození a vstupu do řádu. Jmenoval se Jan Heer. Studoval v Kolíně. Představení ho pak poslali do Holandska. Žil tam jako misionář. S touhou po spáse duší a s kněžskou horlivostí šel na pomoc holandským kněžím, aby s nimi pracoval na zachování víry a zbožnosti v kraji, nakaženém kacířstvím Kalvína.
Musel se skrývat nebo alespoň nechtěl na sebe příliš upozorňovat. Se souhlasem představených vycházel proto obvykle ve světském oděvu. Bylo to v době, kdy civilní oděv byl pro kněze něčím neobvyklým. Proto dočasné odložení hábitu bylo dokonce uváděno jako námitka v procesu před jeho blahořečením. Tato námitka ovšem neobstála. Bollandisté ji však uvádějí i s odpovědí na ni.
Bratr Jan Heer byl nejprve všude, kde ho potřebovali. Potom začal s velikou horlivostí spravovat farnost v Hoornaertu. Sloužil neúnavně svým věřícím. Nikde není zmínka, že s ním žili a působili jiní bratři. Snad byl v této farnosti sám.
Země byla ve zmatku. Vilém Oranžský bojoval proti Španělům. Každého katolíka a tím spíše kněze považoval za jejich spojence.
V roce 1572 se v Holandsku dostali k moci kalvínci. Byli to fanatičtí Geusové. Sami se nazývali "žebráky moře". Ke katolíkům měli nenávist. Dostávali podporu i od Alžběty Anglické. Postupně obsazovali jednotlivá města a kraje. V dubnu 1572 obléhali Briel a Vlissinger, v červnu téhož roku sousední Gorkum, který byl tehdy bohatým obchodním městem.
V tomto městě se několik věřících, seskupených kolem svého faráře, pokusilo o obranu. Tím jen zvětšili hněv Geusů. Obránci kapitulovali pod podmínkou, že bude všem zachován život, avšak Geusové nedodrželi slovo.
Jakmile se ujali moci, okamžitě uvěznili jedenáct bratří Menších, dva světské kněze, jednoho kanovníka, tři premonstráty a kromě toho ještě jednoho novice bratří Menších. Z tohoto značného počtu kněží je zřejmé, že v Gorkumu bylo stále ještě dost katolíků, kteří nyní zůstali bez kněží.
Hoornaert nebyl asi příliš vzdálem od Gorkumu. Jan Heer se dověděl o uvěznění tamních kněží. Byl si dobře vědom, jaké nebezpečí hrozí každému knězi, který třeba jen vkročí do Gorkumu. Přesto však neváhal a vydal se tam, aby sloužil tamním věřícím. Brzy však byl i on chycen a uvězněn spolu s ostatními. Právě křtil dítě, když ho zatýkali. Hymnus k jeho cti říká, že jako dobrý pastýř obětoval život za své stádo.
Všech devatenác kněží bylo ve vězení v Gorkumu od 26. června do 6. července 1572. Snášeli tam mnoho potup a tělesného trýznění.
Jistě by byli zemřeli ve vězení na následky špatného zacházení, kdyby nebylo nařízeno jejich přepravení do Brielu. Slabé a nešťastné pokusy města Gorkum o jejich záchranu jen ztížily jejich situaci.
Vězňové mohli být propuštěni, kdyby splnili jedinou podmínku: Měli zapřít víru ve skutečnou přítomnost Krista v Nejsvětější Svátosti a primát římského papeže.
Věznitelé je tentokrát nenatahovali na skřipec, ale mučili je tím, že je nechávali v ustavičné nejistotě. Chtěli jim nahnat strach a tím je oslabit a přivést k povolnosti.
Jednou předstírali, že už je vedou na smrt, ale byla to jen komedie. Obstáli v této zkoušce a zpívali Salve Regina i jiné modlitby.
Bratr Jan Heer i jeho druhové zůstali stateční a vytrvalí. Snášeli trpělivě hlad, posměch i jiné útrapy. Byli odhodláni zemřít z lásky k Církvi a z lásky k Nejsvětější Svátosti. Bratr Jan si zasloužil, že je nyní zobrazován s Nejsvětější Svátostí v ruce.
6. července byli vyvedeni z vězení. Vedli je polonahé a zcela vyčerpané k řece Mosa, kde je naložili na loď a pomalu se s nimi vydali na cestu do Brielu. Lidé byli proti nim poštváni. Lodníci s nimi zacházeli velmi tvrdě. Měli je zavřené v jakýchsi klecích a vybírali vstupné od každého, kdo se na ně chtěl podívat. Lidé přicházeli a tupili je. Kněží zachovali důstojný klid.
V neděli byli v Dordrechtu. Vodili je tam v průvodě po dvou po městě. Kolem se kupili lidé a posměšně na ně pokřikovali. Všichni začali pevně a mužně zpívat Te Deum. Když dozpívali, někdo je posměšně vyzval, ať ještě zazpívají Stabat Mater. Poslechli.
Pak je odvezli do Brielu. Cela, v níž tam byli vězněni, byla velmi malá a těsná. Čekaly je tam dva výslechy a pak jakási teologická disputace. Vyznavači vytrvali v pravé víře.
Deputace z Gorkumu se vypravila až k Vilémovi Oranžskému a prosila za tyto vězně. Dal prý rozkaz, aby s nimi bylo jednáno s úctou, avšak už bylo příliš pozdě. Poštvané davy už byly velmi rozvášněny. Hrabě Lamarck naopak nařídil, aby bylo ihned přikročeno k popravě. Bylo to ve středu 9. července 1572.
V noci je tedy odvedli ke staré stodole u zpustošeného augustiniánského kláštera. Všichni byli svlečeni do naha. Objali se a čekali.
Jeden po druhém byli voláni k šibenici. Začali je věšet. Trám, na který je vytahovali, byl velmi vysoko, a těla oběšených se dlouho zmítala. Nedbalost katů zvětšila muka vyznavačů. Měl to být poslední pokus, jak přimět aspoň některé k odpadu.
Novic skutečně při pohledu na zmítající se těla ztratil odvahu zemřít a odpadl. Poprava trvala až do čtyř hodin ráno. Bratr Jan Heer byl mezi posledními. Odpadlého novice donutili, aby střílel z hákovnice na svého představeného. Přesto ho pak nepropustili, po několika dnech ho též usmrtili, avšak neumíral jako mučedník.
Kde se vzalo v katech a přihlížejících tolik zloby? Sotva poslední mučedník vydechl naposledy, vrhli se na jejich těla, vláčeli je, rozsekávali, vybírali vnitřnosti a rozhazovali v polích. Rozsekaná těla pak naházeli do jámy. Vyrostl nad ní keř s devatenácti bílými květy. Bůh ukázal svatost svých služebníků i jinými zázraky. Popraviště mučedníků v Brielu je ještě dnes poutním místem. Roku 1675 byli gorkumští mučedníci bahořečeni, roku 1867 je Pius IX. kanonizoval. Jejich ostatky jsou nyní v Bruselu.
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 19. 10. 2011 | 5339 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
| Zdroj: Dějiny řádu kazatelského II., s. M. Zdislava Černá O.P.