Společenství čistých srdcí

Drogy a společnost - mějme čas pro děti!

Kategorie: Články

Jeden lidský příběh z knihy Drogy a společnost.

Dvaadvacetiletá D.T. popsala své životní osudy takto:

Když mi byly dva roky, rodiče se mnou odešli do Polska. Podle tvrzení matky jsm byla poslušným děvčátkem, jen trochu divokým a neposedným. Protože rodiče často odcházeli na noc z domova, dostala jsem pejska, který mě chránil. Byl-li pes se mnou, nebála jsem se ničeho. Jako tříletá jsem se spolu se svým psem poprvé opila vaječným koňakem. Ve škole jsem se ráda učila, byla jsem ctižádostivá a chtěla jsem být herečkou nebo námořníkem. Čtvrtou třídu jsem navštěvovala v Sovětském svazu, kam jsem odešla spolu s rodiči. V té době začala mít moje matka se mnou starosti, neboť jsem se od kamarádů naučila kouřit. Protože rodiče neměli na mne čas, toulala jsem se venku až do pozdních večerních hodin. Po návratu do Československa jsem pocítila hrozné zklamání. Chodila jsem do 7. třídy a moji spolužáci se mi zdáli nesmírně falešní, sobečtí a podlézaví. V sovětské škole nic takového neexistovalo. Zpočátku jsem se utíkala do samoty. Později si mě děti oblíbily, protože jsem začala nosit do školy kytaru. Poslední rok školní docházky jsem prožila u strýce, neboť rodiče opět odcestovali do zahraničí. Po skončení osmé třídy jsem v Praze chodila zpívat do Parku J. Fučíka. Tam jsem se seznámila s partou cikánů, kterým se můj zpěv zalíbil. Začala jsem se tedy s nimi stýkat, i když mi to rodiče zakazovali. Proto jsem byla ráda, když rodiče znovu odjeli. Ve škole jsem se hned první den špatně uvedla, protože jsem přišla bosa a s květinou ve vlasech (byla jsem malým přívržencem hippies). Každý den jsem šla rovnou ze školy za svými cikánskými kamarády a kamarádkou. Jmenovala se Máňa a byla to cirkusačka. Naučila mě házet nožem a mluvit novým způsobem. Až do té doby jsem používala zdrobnělin a byla jsem velmi slušná. Moji známí mě začali vodit na diskotéky, kde jsem se seznamovala se "starými toxikomany".







Přestala jsem chodit do školy, cestovala jsem za kamarády a sedávala spolu s nimi u pomníku na Václavském náměstí, na schodech v Lucerně, u pomníku na Straoměstském náměstí i jinde. V té době jsem se seznámila s chlapcem, který byl o pět let starší. Byl zpěvákem skupiny, která propagovala psychedelickou hudbu. Na koncert této skupiny chodila celá tlupa narkomanů. Protože známý kluk cikány opovrhoval, přestala jsem se s nimi přátelit a dostala jsem se do společnosti toxikomanů.
V té době jsem poprvé dostala od svého přítele morfium, chodila jsem tehdy do 9. třídy. Bála jsem se vpichu, ale morfium půobilo skvěle. Potom jsem neustále chodila za přítelem a prosila jsem ho, aby mi opět dal injekci. Postupně jsem od přítele dostávala i Dexfenmetrazin. Chodila jsem tehdy s jedním klukem, který mi zakazoval brát tyto látky, to vyvolalo mezi námi rozepře. Velmi jsem se trápila, celé noci jsem proplakala, ale později jsem stále častěji začala utíkat k narkomanům. Parta si mě oblíbila a nikdo mi nesměl ublížit. Byla jsem tedy malou narkomankou a získala jsem mezi sobě rovnými jistou popularitu. S nikým jsem neudržovala jiný než kamarádský styk. Mojí největší láskou byla droga a potom jedna dívka, které bylo osmnáct let. Když jsem byla spolu s ní pod vlivem drogy, byly jsme jako jedno tělo a jedna duše.
Strýček psal rodičům zoufalé dopisy. Po skončení školního roku rodiče skutečně přijeli. Moje vysvědčení a dvojka z chování je zcela omráčily. Rozhodli se proto, že mne vezmou s sebou do Rakouska.







Do Vídně se mi nechtělo, protože jsem si zvykla na svou partu a líbil se mi i tehdejší způsob života. Utekla jsem proto z domova, rodiče mě však našli a odvezli s sebou. Zpočátku jsem byla ve Vídni nešťastná. Potom jsem se seznámila s maďarským klukem, který chodil do americké školy. Zval mě do ní, protože se tam každou sobotu pořádala diskotéka. Začala jsem tam pravidelně docházet a seznámila jsem se i s novými toxikomany a novými drogami. Začala jsem užívat marihuanu a LSD. Poznala jsem jednoho zpěváka a zamilovala se do něho. Chtěli jsme se vzít, rodiče však byli proti. Odvezli mě zpátky do Prahy.
V Praze jsem se cítila velmi nešťastná, nic mě nebavilo, stále jsem se cítila unavená a skleslá. V lékárně jsem si kupovala Ephestmin, abych se povzbudila. Postupně jsem znovu navázala styky s toxikomany a pokračovala v užívání nejrůznějších drog. Brala jsem Dexfenmetrazin, Parnate, Nuredal a mnoho dalších. Od té doby mě několikrát léčili na psychiatrii.

Část životopisu pacientky, se kterými jsme se seznámili, upozorňuje hned na několik příčin, které se mohly podílet na vzniku toxikomanie. Nemocná sice pocházela z vyrovnané a spořádané rodiny, trpěla však nedostatkem "rodičovského" a zejména "mateřského citu". Od dětství se u ní pozorují projevy citové deprivace. Rodina se jí dostatečně nevěnovala, otec ani matka na ni neměli pro pracovní a společenské povinnosti čas. Přitom struktura osobnosti pacientky se vyznačuje intenzívním citovým prožíváním. Dovedeme pochopit, že zcela zákonitě začala hledat citové uspokojení jinde. Je zde dodloženo, že pro vznik citové deprivace (nedostatek citových podnětů z okolí) není nevyhnutelný rodinný rozvrat a výchova dítte v kolektivních zařízeních. Sledujeme i to, jak se pacientka setkávala s drogou a jak se postupně dostávala do jejího zajetí. Každý toxikoman má jinou anamnézu vzniku závislosti, ale stejný cíl. Platí za to velkou daň ztrátou svého společenského postavení, bezperspektivní existence i životem.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 14. 10. 2011 | 5219 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Drogy a společnost; Janík a Dušek; Avicenum 1990

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře