Společenství čistých srdcí

Šůty (2)

Kategorie: Články

Druhá část příběhu.

Pan lékárník vstal dnes pravou nohou napřed. Dobře se vyspal, nikdo ho v noci nerušil, spokojeně se mohl i nasnídat, starý laborant už otevřel lékárnu a lékárník se mohl ještě i loubím projít, popovídat si s notářem Šnáblem i knihkupcem Prunarem, vybrat si v trafice z nově načaté bedničky světlý doutník zvlášť podařeného tvaru, prohlédnout si teploměr i tlakoměr a právě mu podal listonoš několik dopisů a lístků, když před lékárnou zarachotil a zastavil - trakař. Prášil odtrhl oči od došlé pošty a hned se v duchu zaradoval. Poznal Štěrbovou, a už ji vítal: "Matko, jdete jako na zavolanou. Nemáte doma na punebí ještě nějakou hrst peluňky a zeměžluče?"
"I ba mám, milostpane, to vědí, že mám, nasušila jsem si pro kmotra příhodu," svědčila hned láternice.
"Já věděl, že se mi pletete do řemesla. A copak to vezete za chrastí? Tisíc kulí do pistulí - to je jmelí, jak krásné jmelí."
"Ano, imelí, milostpane, imelí, voni šechno hned poznají," lichotila Štěrbová.
"A to je sem schválně vezete až z dílů?"
"I toto! Vezla jsem šůty ha toto imelí sem vzala sebou" - po pravdě vykládala kořenářka, ale hned by se byla pleskla přes hubu, že tak hloupě mluví, místo aby řekla: "Sváně jedu, včera sme je našli ha hned jedu, haby to nezavádlo, protože imelí nerozumím ha nevím, jak je husušit." To by mluvila chytře a pan lékárník ještě by jí přidal nějaký šestáček od cesty. Ale už to bylo venku a nedalo se zalhat.
"Vyrostlo na jedli?"
"Na jedlinach, prosím, haž ve vrchach sedílo, vo zabití šlo, než jsme je dostáli delů."
"Odneste je do laboratoře a přijďte pak do lékárny," poručil Prášil a zmizel v zasklených dveřích. Když tam po chvíli přišla i Štěrbová, seděl už v lékárně na kanapátku postřekovský sedlák Krahulec, člověk svou lakotou daleko široko známý, na kterého, když vezl v sudě močůvku na zálež, i kluci pokřikovali: "Stryjčku, Kuba sedí zadu hu špuntu a lízá," a Krahulec pokaždé se rozběhl s bičem v ruce dozadu přesvědčit se, neuchází-li ani kapka té užitečné tekutiny nazmar.







"Cák vy tu děláte, stryjče?" optala se ho ze zdvořilosti Štěrbová.
"Žena mi ňák marodí, tak sem se jí rozběh pro zahradníkuc doktorovo kapky."
"To ste dobře hudělal, ty kapky sou nade šecky líky. Hdybych míla huž smrt na jazyku, vemu jich pár do vody nebo na cukr ha hned sem jako břen čerstvá, tich já se nespustím."
Pan lékárník poslouchal tu chvalořeč pouze jedním uchem, vybíral lahvičku, přilepil na ni nějaký papírek, uchystal si korkovou zátku, teď otevřel přihrádku s penězi, položil na mramorovou desku dvě zlatky, přestal si pohvizdovat a vážně, jako by neuměl pět počítat, povídal:
"Tu máte za to jmelí, kdybyste s ním byla přišla schválně, byl bych vám přidal zlatku od cesty, ale když jste vezla šůty, tak máte dost."
"I dost, milostpane, zaplať Pámbů za to."
"Kolikpak jste dostala za pytel?"
"Za pytel nic, ten si vezu zpátky, ale za šůty v ňom zlatku."
"To jste je vyhodila. Šůty stouply v ceně. Já bych vám byl dal za jednu čtyrák," skoro zlostně vykřikl Prášil, a už stavěl skleničku na váhy a lil do ní nějakou vodičku, až to zavonělo celou apatykou. "Haž najdu ňáký pěkný, tak je přinesu," usmála se Štěrbová, které se konečně podařilo rozvázat uzel na šátku, přidat nové zlatky ke starým a celý poklad znovu uložit do té nedobytné pokladny.







"Tak jistě," volal za ní do dveří lékárník, "a na tu zeměžluč s peluňkem nezapomeňte!"
"Depa bych zapomíla, dyž tak dobře platějí, do tyjne sem tu zas jako na koni," loučila se láternice. Venku přehodila si popruh přes rameno a jako mladice, záříc štěstím, vyjela z Domažlic.
Celý rozhovor vyslechl sedlák Krahulec, neseděl už, ale stál jako v Jiříkově vidění. Ústa měl otevřená a oči na stopkách jako hlemýžď. Lahvička kapek, zabalená v hebounký papír hedvábný, už stála chvíli před ním, pan lékárník už podruhé a hezky důrazně prohlásil: "Dostanu sedmdesát krejcarů," ale Krahulec se k placení pořád neměl.
"Snad sem se přeslech," vyrazil konečně, "co platějí za jednu šůtu?"
"Čtyrák, jak jsem řekl, víc nedám ani groše," opakoval lékárník a s chutí se díval, jak sedláček rázem celý ožil. Vypočítal rychle sedm šestáčků na kaučukové kolečko, popadl lahvičku a jako by ho honil, vyrazil z lékárny, proběhl městem a na rejkovickém kopci dohonil Štěrbovou. Chtěla se s ním dát do řeči, ale odrazil ji hned, jak s ním chtěla srovnat krok. "Tuze pospíchám, milá dívče, doma je zle, žena čeká na lík jako na boží smilování, haž podruhý se s tebou svezu, dneš muším letít jako na křídlech, nestačila bys mi," vykládal jako v letu a ani se neohlédl.
"I leť si, schone jeden, za schonem," zabručela za ním Štěrbová, která šťastna, že tak dobře pochodila, toužila po kousku řeči. "Je beztoho lepší mluvit s tratarem než s tebou."







Krahulec však ji neslyšel. Počítal v duchu, za sto šůt že dostane čtyři zlatky, za tisíc čtyřicet, za deset tisíc čtyři sta a až hlava se mu zatočila. "Hapatykář to může dát, dělá z nich jistě ňákou drahou masť, nebo je posílá bůhvíkám, de šůty nerostou, ha eště na nich vydělá. Poklad se válí po lesích ha já vo tom nevěděl. Dražší sou než pšence!Huž dybych byl doma! Šechny vyženu do lesů, fůru, co huvezu, mušíme nasbírat - ha hned zyjtra, haby mě žádnyj nepředešel, s nima pojedu. Spořitelní knížku si vezmu sebou ha hned peníze huložím. Lacino je vydělám, zrovna jako bych je našel. To mně sám Pánbů dal vnuknutí, že sem zrovna šel do hapatyky a vyslech tu řeč. Jenom prozradit se nesmím, aby se vo tom nedověděli sousedí, sic bude zle. Šichni se pohrnou hned do lesů, zavezou šůtama hapatykáře ha ten bure dělat drahoty..."
Přiběhl domů celý uřícený, jako by ho někdo honil. Chorá, na smrt bledá žena s hlavou zavázanou právě rozdělávala oheň pod plotnou a stavěla na ni veliký železňák bramborů.
"Tak, ženo, čerstva vař! Tudle tě nesu kapky, hned je vem do vody, habys bula zdráva. Vopolodni, ty, já, pacholek s děvkou i děti náše, šichni mušíme do lesa na šůty," křičel hned ve dveřích, a už svlékal sváteční šaty.
"Cák si se zbláznil?" zalomila ruce selka. "Máš eště vorat, nemáš zavláčený žito, mušíme vymlátit pár strychů vobilí, habysmé míli co dát do mlyjna, ha ty si zpomeneš ject do lesa ha eště k tomu na takovou hloupost, jako jsou šůty, hukrádat chudyjm chléb, dyť by tě mušíl zrovna Pánbů trestat."
"Mlč. Hned mlč," dupl si sedlák nohou. "Já sem ve stavení pánem, já vím, co dělám, a esli eště cekneš, tak - mortete - hůl se bude mít dobře," a zahrozil při tom dubovkou, kterou zrovna stavěl do kouta.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 10. 10. 2011 | 5121 přečtení
Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | | Zdroj: Kalendář lidové demokracie 1985

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře