Společenství čistých srdcí

Šůty (1)

Kategorie: Články

Jeden starší příběh na pokračování od Jindřicha Šimona Baara o tom, jak se nevyplácí honba za majetkem za každou cenu.

Láterník Štěrba na Dílích musil se pilně ohánět sekerou i pilou, aby uhájil chudé živobytí, a měl-li se na zimu něčím teplejším obléci, musily zatáhnout i žena a děti. Les je všecky živil, živil i jejich kravku, od jara do zimy živil i jejich slepice, ale přičinit se musili všichni do úpadu.
Sbírat v lese jahody, pak borůvky, po borůvkách maliny, a sotvaže poslední malina dozrála, pátrat, neusadila-li se někde v mechu rodina hřibů, lišek, kde se u cest krví červená šípek a zapalují trnky - to bylo hlavním úkolem Štěrbových dětí. Něco vydaly ještě ostružiny, lískové oříšky a bukvice, ale pak dýchl na hory mráz, přihnaly se deště a celý les rázem zesmutněl a zpustl. Šedivé pavučiny opředly mlází, houby prašivky zčervivěly, země v porostech páchla plísní a hnilobou, na haltravských skalách usadila se mlha jako doma, myslivci v revírech kleli a opakovali si stářím už zatuchlý vtip, proč nechtěl se stát ani čert myslivcem.
"Zijtra pureme všichni na šůty, na Výšovce se jich válí jako stlaní," rozkazoval večer před spaním láterník Štěrba, který pracoval v nové mýti a cesta ho vedla dnes poprvé přes Výšovku k domovu.
Teď už zmizely i ze šípků krvavé, mrazem scvrklé plody, na smutných, mechem porostlých jeřábech visely sice celé kytice kyselých malvic, ale o ty nikdo nestál, protože všichni už měli z nich navařeno hrnek povidel proti kašli v zimě, a tak je nechávali napospas kvíčalám. Dohola obraný les opravdu neskýtal dětem nic jiného než jedlové a smrkové šišky, rozježené, smolné, lehce zápalné, ale velice výhřevné, na které se žehlířky v Domažlicích jen jen třásly a platily až celou zlatku za dobře naplněný pytel. Štěrbová je tam vozila na trakaři i po pěchotních sáňkách, když už nic jiného nebylo na práci, anebo když před posvícením potřebovala nějakou libru švestek, pár zrnek kávy a kousek cukru, aby přece uctila čas a osladila mužovi i dětem dost trpký život. Nechala obyčejně všechny peníze za šůty stržené v městských krámech a lehce uvezla uzílek zboží, pečlivě zamotaný do pytlů, ve který se nešťastné šůty proměnily.







"To je hubenyj vyjdělek," rozjímala si pokaždé cestou, "hale lepší něco než nic. Děti to nanesou a v nejhorším čase přece máme co prodávat."
Také dětem ta práce mnoho nevoněla. Šla, pravda, od ruky. Než se nadály, už měly plný košík anebo pytel. Šůt přibývalo mnohem rychleji než jahod anebo malin do džbánu, ale také se musily proto mnohem častěji rozběhnout domů, vysypat šišky pod kůlničku a znovu se hnát do lesa. Otec se nedal ošidit, jenom okem střihl po hromádce, a už na chlup odhadl, kolikrát vysypaly. Letos myslily, že už je ta nepříjemná práce mine, že už popadnou tašku s učením a poputují do postřekovské školy - a tu máš! Z čista jasna vzpomene si otec, že by se měla Výšovka vysbírat, a to je alespoň na týden práce.
"Esli nám koupíte nový třijce, tak purem," usmál se nejstarší Štěrbův synek, kluk asi desítiletý, jenž dávno toužil po botkách s holínkami a žlutými plíšky na špičkách.
"Haž si na ně vyděláte, pročpa ne," sliboval otec ochotně. Jenom matka si smutně povzdychla: "Milý děti, dybych vás šecky míla voblíct ha vobout, to by mušíla byjt hromada šůt věčí, než je naše chalupa. Dyjť von je dřevák taký dobrý vobutí, noha je v suchu a teple, ha táta vám je hurobí zadarmo." "Dyž já bych chtěl mít faldovky, jako má Fajtuc Martin," ozval se hoch a pláč třásl se mu v hrdle. Věděl, že jeho touha zase nebude splněna.
"Na Fajtuc Martínka se nedívej," pohladila ho Štěrbová měkce po hlavě. "Tomu se ty rovnát nihdýž nemůžeš. Jeho táta je hajnyj ha tvuj tudle jenom láterník. Jako jemu vo zlatku, tak je nám vo krejcar. - Pomodli se pěkně a pureme si lehnout, mušíme se brzy vyspát a vyjít, jak se rozední, haby nám to tám něhdo nevysbíral."
Časně ráno vskutku vypravily se děti s košíky na zádech do lesa. Štěrba sám vzal je s sebou a zavedl na Výšovku do vysoké kmenoviny, kde se válely šišky velké jako války.







"Ha, pospište si, dva košíky dopoledne, dva popoledni mušíte vodnést," vyměřil jim ještě úkol a odešel k mýti.
Malý Štěrba chvíli sbíral pilně, brzy ho však bolel hřbet, narovnal se, prohnul, až mu v zádch zapraskalo, a jak tak hlavu do výše pozvedl, spatřil náhle ve vrcholu staré jedliny zelenat se veliký keř jmelí. Znal je dobře, věděl, po jaře že se z něho připravuje ptačí lep a že je matka nosívá panu lékárníku Prášilovi do Domažlic stejně jako arniku, mařinku, rosničku a jiné lesní byliny, které jí pomáhal sbírat i sušit. Od té chvíle ztratily šůty pro chlapce všechen zájem.
"Pote mě vysadit," zavolal hned kurážně na mladšího bratra a sestru. Jako klíště chytil se mohutného kmene jedlového, ani ho nemohl ručkama obejmout, ale nepustil se, dokud se nedostal na první suk, a pak už mu to šlo jako po žebříku vzhůru.
Nahoře, v tmavé a husté koruně jako pírko za kloboukem žloutly se kožovité listy podivné rostliny, sedící v úžlabí mohutné větve a zapouštějící savé kořínky místo do země přímo do těla staletého stromu. Děti objevily cizopasné keříčky i na jiných stromech, takže jich přinesly domů celou nůšičku, ale matku tím valně nepotěšily.
"To habych se hned zíjtra zvíhla a běžíla do města, než to zavádne. Dopa ví, esli to bude pan hapatykář chtít, neříkal mi vo to, možná huž mu to něhdo jinyj přines. Tak jen hajdy znova do lesa, mušíte nasbírat aspoň tři pytle, haby to stálo za tu cestu," hnala děti opět na šůty.
Druhý den skutečně časně ráno už drkotal trakař po kamenité cestě lesem ke Klenčí. Tři napěchované pytle jedlových i smrkových šišek ležely pohodlně na něm a na krověčku jako kytka kývaly se vidlicovité keříky jmelí, obalené lepkavými bobulemi a kopinatými, tvrdými listy. A zrovna jako by ta podivná květina měla nějakou kouzelnou moc, musila Štěrbová celou cestu jenom na ni myslit. Seděla ta kytka nahoře na pytlích, ustavičně se chvěla a naskakovala, jak trakař pospíchal z kopce dolů, takže ho měla láternice co držet, aby se nesplašil, a musila hledět chtěj nechtěj na tu žlutozelenou křovinku, jež se jí před samým nosem klátila.







"Cák asi za to hapatykář dá?" rozjímala si v šeru lesa i pak, když se s nákladem dostala na sjízdnější silnici.
"Aspoň zlatku dyby dal, ale to von nedá, protože si vo to neřek, ha to je hned horší. To hned řekne: to já nepotřebuju, toho já eště mám plnyj šuplík vod loňska, i hdyby to nebula pravda. Dyž si sám poručí votěp kostiválu, zpívá jinou písničku, sám nabídne cenu, prohlídne zboží ha na krejcar vyplatí."Cesta jí v těch myšlenkách utíkala jako v pohádce, a než se jak se patří rozednilo, už stála i s trakařem na náměstí. Lékárna byla ještě zavřená a Štěrbové se zvonit nechtělo. "Jak vona se po vůsmý hodině votevře sama," pomyslila si a postavila se do řady k ostatním ženským, jež sem přinesly v košíkách vajíčka, máslo, tvaroh, i bandasky mléka a smetany. Jen se postavila, už se na ni usmálo štěstí. Panička hezká jako kvíteček sehnula se k pytlům, omakala vrchní a překvapeně se zasmála: "Jé, šůty! Že tam máte šůty, co?"
"I baže, samý šůty, pěkný, smolný, skoro samý jedlový," zalhala si Štěrbová.
"A copa za ně chcete?"
"Pytel po zlatce, je vo ně veliká bída, nehuvedly se letos," omlouvala láternice vysokou cenu, chystajíc se slevit napřed šesták, a bude-li to musit být, třeba i dvacetník na pytli. Ale panička nesmlouvala.
"Tak pojeďte se mnou," poručila vesele a stále tak radostným hlasem vykládala, že se sem teprv nedávno přistěhovala s mužem, její muž že je profesorem na gymnáziu, že je zvyklá při žehlení topit šůtami, ty že jsou výhřevné a jak voní celou kuchyní. Štěrbová jenom svědčila a kývala na všecko, myslíc si v duchu: "Vidět hned, že si ňáká cizí husička, haž se tu vokoukáš, dyjť ty teky se budeš tahat vo krejcar jako čert vo hříšnou duši."
"A komupak vezete ty keříčky?" optala se paní profesorová, když už Štěrbová vysypala třetí pytel šišek a vázala pozorně tři zlatky do rohu kosmonoského šátku.
"To je imelí, dušičko drahá, muším do hapatyky, esli to tám koupí, ha potom hajdy k domovu," loučila se rychle a vděčně láternice.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 07. 10. 2011 | 5349 přečtení
Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | | Zdroj: Kalendář lidové demokracie 1985

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře