Společenství čistých srdcí

Bl. Štěpánka Quinzani (2)

Kategorie: Duchovní život

Dokončení životopisu.

Postupně se kolem ní začaly shromažďovat duchovní dcery, přitažené jejími stigmaty a hlavně jejími extázemi a plamennými slovy, které při nich pronášela. Bylo jí už šestapadesát let, když řekla těmto shromážděným dívkám, které od ní čekaly radu a povzbuzení: "Vězte, mé nejdražší, že je tomu už nyní čtyřicet let, co žiji v ustavičném utrpení. Všechny útěchy, které jsem za tu dobu měla, netrvaly dohromady ani hodinu. Uvědomte si, že v tomto životě musíme trpět a trpělivě snášet své bolesti. Pravou a dokonalou radost musíme očekávat až na onom světě."
Nestěžovala si tedy a nedivila se tomu. Mohlo by se zdát, že u ní bylo cosi drsného a strohého, avšak ona jednala přísně jen sama se sebou. Ne nadarmo její životopisec uvádí i oslovení k dívkám: "Mé nejdražší."
Práce na poli i všechny ostatní práce jejího stavu, extáze, při nichž prožívala Pánovo utrpení, dobrovolné kající skutky Štěpánce ještě nestačily. Začalo ji stíhat jedno pokušení za druhým - proti čistotě, pochybnosti o víře, skleslost, nechuť k modlitbě. Statečně bojovala. Přitom podle zdání lidí stále vedla obyčejný život. Pokud to na ní záleželo, chtěla se skrývat i se svými stigmaty.
Často se jí zdálo, že slyší hlas, který k ní volal: "Miluj Boha! Miluj toho, který tě miluje!" Zdálo se jí také, že ji poučuje její anděl. Shrnula jeho poučení takto: "Je více cest, po nichž je možno dojít k dokonalé lásce k Bohu; avšak nejkratší a nejlepší je cesta soužení, snášených trpělivě a s díkůčiněním. Touto cestou se člověk vzdaluje od světa, připodobňuje se Ježíši Kristu a odevzdává se do rukou nebeského Otce.
Štěpánka šla po léta vyprahlou pouští, avšak při tomto putování ji vedlo poznání Boha. Získala je již od bratra Matouše a od svých prvních učitelů, avšak prohlubovala je tím, že ustavičně upírala zrak své duše na Boha.
Málo se mluví o jejích duchovních vůdcích. Snad zpočátku neměla ani příliš časté styky s ostatními terciářkami. O knihách se její životopis nezmiňuje vůbec.
Štěpánka však uměla číst v knize kříže, a to mistrně. Chápala stále lépe, co je hřích.
Zachovala se jedna její modlitba, v níž se obviňuje z nevděčnosti a vyprošuje si, aby zůstala po celý svůj život neznámá.







Zdá se, že tato její prosba nebyla splněna. Štěpánka nebyla poustevnicí. Žila stále ve světě, obklopena lidmi. Sdílela s nimi jejich všední život, jejich práce i jejich starosti. Nikdy si na nic nedělala nároky. Rozdala vše, co měla k dispozici. Přesto nikdy v ničem neměla nedostatek. Vše, co rozdala, opět se jí často nečekaně vracelo prostřednictvím různých dobrodinců.
Uměla číst v lidských srdcích. Uměla každému přímo a s podivuhodnou jasností říci, čím se provinil nebo jaké zlo zamýšlí. Některým lidem také předpověděla různé tresty. Její předpověď se vždy splnila.
Ustavičně pracovala na poli ještě i tehdy, když ji začali vyhledávat mocní tohoto světa. Města si ji zvala, aby se stala rozhodčí v jejich sporech. Ferrarský vévoda ji chtěl zadržet ve Ferraře, kde také dlela po nějakou dobu, avšak nedosáhl toho. Zachovala si svou nezávislost a byla ušetřena bolestí, které tento neprozřetelný vévoda způsobil blahoslavené Lucii z Narni. Chtěli ji mít ve Veroně, v Benátkách i v Mantově, kde byla jednou blahoslavená Osanna přítomna při její extázi.
K překvapení všech se blahoslavená Štěpánka nakonec odebrala do Soncina a oznámila, že tam chce založit klášter. Po lidsku se to mohlo zdát pošetilostí, protože neměla nic. Měla však více než peníze a podobné prostředky.
Na svých cestách se často setkala s mladými dívkami, které k ní měly úctu a svěřovaly se jejímu vedení. Starala se už o ně, když žily ve světě, a chtěla jim nyní zařídit pravidelný řeholní život. Šlo o klášter III. řádu. Podrobnosti o způsobu života v tomto novém klášteře a o jeho dalším trvání nemáme.
Sestra Štěpánka našla dost pomocníků, aby mohla zbudovat tento klášter. Není nám však znám rok, kdy došlo k jeho kanonickému zřízení. Nevíme také, jak dlouho ho řídila.
V roce 1529 vypukla válka proti Francii. Sestry proto musely utéct ze svého kláštera, který byl za hradbami, a uchýlit se do opevněného města. Jejich zakladatelka tam onemocněla. V době nemoci žila stejně umrtveně jako po celý svůj život. Když jí nesli viatikum, sebrala poslední síly a ještě poklekla na podlaze. Zemřela 2. ledna 1530.
Sestra Štěpánka nevyučovala slovy, jako blahoslavená Magdalena Pannatieri, ani listy, jako blahoslavená Osanna, ale svou trpělivostí v bolestech.
Během čtyřiceti let měla její stigmata i její utrpení mnoho svědků. Na všechny měla Štěpánka veliký vliv. Pohledem na ni byli všichni vedení lítostí nad hříchy i k důvěře v milosrdnou lásku Boží. Ochotněji pak přijímali své těžkosti v duchu pokání.
Jak často se sestře Štěpánce zdálo, že jí nebe neodpovídá! Připadalo jí téměř nemožné pozdvihnout mysl k Bohu. A to trvalo skoro po celý její život. Ona při tom byla nejen klidná a trpělivá, ale i radostná. Nikdy nemyslela na sebe. Byla zcela připoutána k Ježíšově Kříži. Benedikt IV. schválil její úctu.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 04. 10. 2011 | 5022 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Dějiny řádu kazatelského II., s. M. Zdislava Černá O.P.

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře