Společenství čistých srdcí

Bl. Štěpánka Quinzani (1)

Kategorie: Duchovní život

Život jedné méně známé osobnosti dominikánského řádu.

Narodila se r. 1457 v Orciunovi - ve vesnici u Brescie, v skromné, avšak ne zcela chudé rodině. Její otec Lorenzo byl horlivým domiikánským terciářem. Přestěhoval se do Soncina.
Štěpánka ho již jako dítě často doprovázela při jeho návštěvách v klášteře. Seznámila se tam s bratrem Matoušem, který se ji věnoval, poučoval ji, jak se má modlit, a slíbil jí, že bude jeho dědičkou. Pochopila, co tím míní, až po jeho smrti, když začala mít velké bolesti v boku tak, jako je kdysi míval on.
Štěpánka už v sedmi letech složila sliby do rukou Panny Marie. Již jako dítě prosila Boha, aby ji očisťoval jako zlato v ohni. Od mládí měla touhu stát se smírnou obětí. Pochopila tajemství Kříže. Měla proto také zvláštní úctu k svatému Ondřeji, který pro ni byl vzorem lásky ke Kříži. Vídala ho, jak jí podává Kříž. Kříž se pro ni stal symbolem jejího života. Prožívala často s Ukřižovaným úzkost, agónii a opuštěnost.
Její rodina nebyla z nejchudších. Měli menší statek a všichni pilně pracovali na poli. Štěpánka pracovala od dětství stejně jako ostatní. Práce byla namáhavá. Všem snad by se zdála být už dost velkým pokáním, avšak Štěpánce ne. Pracovala více než poslední služka v domě, přitom však konala úžasné kající skutky. Posty nepřerušila ani ve žních.
V mládí byla dost silná a měla pevné zdraví. Její životopisec otevřeně říká, že byla ošklivá. Měla prý jen krásné dlouhé černé vlasy, které si však ostříhala až u kořínků, jak se jí začal hlásit první nápadník.
Třikrát za noc se bičovala. Po šest let neodložila žínici ani při největších vedrech a při práci na poli. Když si ji pak svlékala, stáhla si s ní i kůži. Byla opásána provazem s třiatřiceti uzly, které jí nadělaly právě tolik ran.
K sňatku ji nikdo nenutil. O jejím vzdělání se menluví. Snad neuměla ani číst a psát. Svědkové jejich extasí si však zaznamenali její modlitby, které v těchto chvílích pronášela hlasitě. Je z nich vidět, jaký měl vhled do věcí Božích. Po této stránce byla dobře poučena a mohla poučovat i jiné.
Je zvláštní, že na vstup do kláštera nepomýšlela. Bůh ji vedl jinou cestou. Už v patnácti letech se chtěla stát dominikánskou terciářkou. Někteří františkáni ji znali a přemlouvali ji, aby vstoupila k nim. Vytrvale to odmítala. Ještě dříve, než byla přijata do III. řádu způsobem obvyklým, přijal ji sám svatý Dominik způsobem vnitřním a nadpřirozeným.







Od této chvíle začaly její zkoušky. Trpěla ustavičnou vnitřní vyprahlostí a opuštěností. K tomu se připojila i utrpní tělesná.
O Velikém Pátku roku 1489, tedy v době, kdy už jí bylo více než třicet let, její příbuzní odešli do kostela. Zůstala doma sama, protože nedokázala zadržet pláč a obávala se, že by tím na sebe upozornila. Stále znovu se u ní projevuje touha po skrytosti a nenápadnosti.
Rozjímala o tajemství dne. Poprvé při tom měla velikou extázi, která se pak měla po léta opakovat každý pátek. Prožívala Pánovo utrpení i v podrobnostech. Přitom se jí na těle obnovovaly rány a z těchto stigmat jí vytékala krev.
O jejích stigmatech je zachována úřední listina, na kterou přiložilo svou pečeť dvaadvacet nejrůznějších pánů - lékařů, kněží, notářů.
Při těchto extázích Štěpánka někdy mluvila. Svědkové zapisovali její slova. Volala: "Ano, Pane, já to chci! Nesmírné vykoupení, spasitelný kříži, již tak dlouho po tobě toužím!"
Svědkové byli dojati až k slzám. Když extáze skončila, Štěpánka prostě a pokorně poděkovala za to, že jí Pán dal účast na svých bolestech, a doporučovala mu všechny, kdo ji žádali o modlitbu. Prosila za řeholní řády, hlavně za řád sv. Dominika. Volala: "Pane, III. řád sv. Dominika je poklad skrytý a málo známý. Vezmi ho pod svou ochranu!"
Tak tomu tedy bylo každý pátek. V jiné dny se v ničem nelišila od ostatních sester. Modlila se a pilně pracovala. Když jí rodiče zemřeli, zůstávala čsto i delší dobu u známých v Cremě.
Pán jí nedával podíl jen na svých utrpeních tělesných. Prožívala s Ním i Jeho agónii, a to nejen v pátek. Čtyřicet let trpěla vnitřní vyprahlostí a opuštěností. Zdálo se jí, že je lhostejná, netečná, bez zbožnosti, bez lásky, ačkoli snad právě v tyto chvíle byla její ásky větší než kdy jindy; myslela, že se vůbec nedokáže modlit. Jak mohla snášet tento stav tak dlouhou dobu a přitom vůbec neochabovat v horlivosti?

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 01. 10. 2011 | 5067 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Dějiny řádu kazatelského II., s. M. Zdislava Černá O.P.

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře