Společenství čistých srdcí

Význam manželství

Kategorie: Zajímavé

Školní úvaha Milady Cigánkové.

Začnu skutečným příběhem. Jedna paní nám vyprávěla: "Já jsem měla takový ideál. Chtěla jsem muže, který by nebyl brejlatý, kudrnatý a nebyl by z Prahy. No a vzala jsem si brejlatýho, kudrnatýho a z Prahy." Někdo pronesl: "To jste chudák." Ale ona řekla: "No a jsem ráda."
Je asi dost těch, kteří by na otázku, čeho si v životě nejvíc cení, řekli, že lásky. Myslím, že ale stále méně lidí chápe, proč je pro lásku potřebné manželství. Každý jistě připustí, že láska je potřebná pro manželství. Ale naopak? A přece se to chci pokusit obhájit.
Pochopení každého problému by mělo začít pochopením samé podstaty věci. Z ní se pak mohou odvozovat vnější okolnosti, které často nebývají jednoznačné, a začínat proto u nich může být velmi matoucí.







Jelikož se manželství podstatně týká lidí, zamýšlela jsem se nejprve nad podstatou lidství, četla jsem o tom v Bibli a i když příslušné pasáže již znám, teprve v těchto souvislostech jsem si lépe uvědomila, jak zásadní význam mají. Na začátku Bible se píše: "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, a stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil." A o mnoho dál píše svatý Jan: "Bůh je láska." Zdá se tedy, že člověk už je ze své podstaty určen k lásce. V lásce ale nemůže být nikdo sám. Na začátku Bible dál čteme: "Pro Člověka se nenašla pomoc jemu rovná. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu." To byl tedy první pár lidí; žili v ráji a přestože byli nazí, nestyděli se.
Pak se to ale najednou změnilo. Lidé zhřešili. Nechali se svést hadem-ďáblem a jedli zakázané ovoce. Od té doby platí, co řekl Bůh ženě: "Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout." Platí i co řekl Adamovi: "Kvůli tobě nechť je země prokleta... V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se obrátíš."







Zní to dost beznadějně, ale ať už Bibli věříme, nebo ne, musíme si nakonec přiznat, že je to velice výstižné. Láska na zemi zůstala, ale objevila se i bolest a smrt. Objevila se však také nová naděje. Bůh totiž promluvil i k hadovi: "Za to, žes to udělal, budiž proklet... Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, mezi potomstvo tvé a její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu." Lidské potomstvo tedy skončí lépe než hadovo. Jak to ale dopadne s jednotlivými lidmi, to už tak jisté není.
Od těch prvních dob se lidé mnohému naučili a učí se stále rychleji. Ale ta nejistota přes všechen pokrok trvá a dnes je snad ještě větší než dříve. Vždyť i víra v pokrok nyní vyprchává a o co se opřít, když právě pro ni tolik lidí opustilo víru v Boha? Snad je tu ještě ona víra v lásku, aspoň mezi mladými se drží, jenže... Jenže - zachraň se, kdo můžeš - mizí pochopení, co to je skutečná láska. Ale jak se mohou zachránit právě ti, jichž se to nejvíc týká, když to nevědí anebo si to nechtějí připustit? Myslí si, že se milují, a přitom si pletou lásku s pouhou zamilovaností. Zamilovanost říká "JÁ - já tě chci, líbíš se mi". Láska říká "TY - tobě chci patřit".







Není to přehnané nebo nesmyslné? A je to vůbec možné? Jsme zase u toho, co říká svatý Jan: "Bůh je láska." My jsme jenom lidé, kterým had drtí paty. Ale lidstvo má hadovi rozdrtit hlavu!
Skutečná láska je ideál. O ten je třeba usilovat, k němu se přibližovat. Ale jak? Láska dvou lidí začíná zamilovaností. Aby mohl vzniknout hlubší vztah, je třeba vzájemného poznávání, objevování. A zde mnozí ztroskotají, soustředí se na objevování tělesné, a to odvede jejich pozornost od toho podstatného. Ale "půvab zklame, krása prchne" a jak potom takový vztah může vydržet? Jistě, i objevování těla k poznávání patří, ale je třeba zachovat soulad. Vzájemné projevy něžnosti mají růst jen natolik, nakolik roste vzájemné sblížení srdcí a hlavně vzájemná odpovědnost. Jestliže se totiž někdo někomu odevzdává, ten pak má za něj odpovědnost. Zní to možná divně, ale je třeba si uvědomit, že takový vztah má být vzájemný. Už proto nemůže vzniknout rychle a snadno.
Připadá mi to jako velká cesta do nejistoty. Jdou po ní dva, a přece každý jakoby sám. Já kousek postoupím, ale jak druhý odpoví? A třeba vůbec neodpoví... Pak by bylo potřeba se vrátit. Ale jak je těžko vracet se k těm, kdo předběhli v poznávání těla? Snad je to opravdu taková hranice, po jejímž překročení se vrátit nelze.







Ale nějaká hranice je přece potřebná, jinak by cesta do nejistoty trvala pořád. Stále by trvala nejistota, zda to ten druhý myslí opravdu vážně. Nestačí ale překročit hranice jen v oblasti tělesné, tím se nejistota může spíše zvětšit. Ta hranice musí zahrnovat všechno, co je člověku vlastní. To, k čemu tato cesta, která jestliže byla pravá, se neobešla bez velké námahy a oběti, směřovala. Vzájemné odevzdání se má dovršit ve všech sférách lidského života, a to se děje vstupem do manželství.
Při svatbě si oba snoubenci slibují, že si zachovají lásku, úctu a věrnost, že se nikdy neopustí a že spolu ponesou všechno dobré i zlé až do smrti. Nejistota, jak vztah dopadne, se tím mění ve velkou jistotu, vždyť podstatnou vlastností manželství je nerozlučitelnost, bez té to není manželství.
Tak je to tedy na rovině osobní, od nynějška to má být naprosto jasné v osobním vztahu těch dvou. Mají si být vzájemně nejbližšími osobami. Ale jak by to bylo nedokonalé, kdyby to zůstalo jen u roviny osobní! Člověk vždy nějak patří do společnosti a zaujímá v ní nějaké místo. Jsou-li si dva lidé tak blízcí, chtějí, aby stejný vztah byl mezi nimi i co do postavení ve společnosti. I to je obsahem svatby, neboť je to i událost veřejná, společenská a k tomu i právní. Sňatkem se ze dvou původně cizích lidí stávají nejbližší příbuzní. Všichni tedy vědí, že ti dva patří k sobě, a skutečně to tak je. A už sama tato skutečnost by je měla ještě víc sbližovat osobně. Kdo nevěří, ať si jen zkusí představit případ, který se tomu vlastně dost podobá, a sice, jak se asi změní vztah dítěte k cizí ženě, dozví-li se, že je to jeho matka...







To je tedy rovina společenská. Jak jsem už řekla, i v rovině tělesné existují hranice. Správný čas pro jejich překonání je právě až po uzavření manželství. Tehdy se již nemusí a ani nemůže počítat s eventuelním návratem. Tehdy si ti dva skutečně patří a jen tehdy může být to, co se vyjadřuje tělesným spojením, plně pravdivé, a tedy i plně prožívané. Při svatbě se snoubenci odevzdali jeden druhému a to po svatbě dotvrzují a prohlubují svým společenstvím životním i tělesným. I zde je totiž potřeba zachovat soulad.
Tak začíná život v manželství, cesta neméně namáhavá než ta předchozí. Je tu ale velký rozdíl: teď po ní jdou ti dva skutečně spolu. A kde jinde by mohla vznikat a růst opravdová láska, než tam, kde jdou dva opravdu spolu, kde jdou spolu vším dobrým i zlým? Láska je může dovést i k dobrému konci života, což ale není jistě možné bez Boha.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 20. 09. 2011 | 6251 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Immaculata 4/2000

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře