Petra
Kategorie: Články
Ze života o předávání víry.
Před časem jsem byla svědkem rozhovoru pěti žen v jedné kanceláři, kde se diskutovalo na téma "zda existuje Bůh". Dalo by se říci - čtyři nevěřící a jedna katolička. I já jsem se později vložila do hovoru. Dosti častá jsou tvrzení lidí: "Jak máme věřit v Boha, když ho nevidíme?" Většinou odpovídám: "Eli, proud taky nevidíme, přesto víme, že bez něj si ani televizi nespustíme." Rozhovor byl ukončen jednou z nich, když řekla: "Já sice taky nevěřím, ale moje šestiletá dcerka Petra chce chodit do náboženství, bránit jí v tom nebudu."
Nedávno jsem se s maminkou Petry potkala a jak už to bývá, povídaly jsme si o všem možném, i o našich dětech. "Vzpomínáš si," začala rozhovor, "jak jsem před čtyřmi roky tvrdila, že Bůh není, dnes bych to už neřekla. Začala jsem se s dcerou připravovat na hodiny náboženství i k prvnímu přijímání. Naše Petra nám začala ukazovat tu správnou cestu, cestu k Bohu. Koncem školního roku jsem se jí zeptala, co by si přála za hezké vysvědčení, jaký dáreček by si představovala. Odpověděla mi, že žádný dárek nechce, ale kdybych jí chtěla udělat radost, ať s ní zajdu do kostela na mši svatou. A já jsem šla." Když mi ten příběh vyprávěla, usmívala se a já s ní. Situace sice netradiční, většinou rodiče předávají víru svým dětem, ale děje se i obráceně, děti svojí laskou k Bohu učí své rodiče.
Začíná opět školní rok, žáci i studenti zasednou do školních lavic s napětím, co se bude dít, co se bude od nich očekávat. I v hodinách náboženství se někteří poprvé setkají s Ježíšem. Měly by to být hodiny, do kterých se chodí ne z povinnosti, ale s radostí, vždyť Ježíš je radost a "Světlo světa". Kéž více takových jiskřiček prosvítí naše rodiny, naši společnost, naši zemi. K tomu nám dopomáhej Bůh.
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 09. 09. 2011 | 4970 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
| Zdroj: Immaculata 5/2011