Společenství čistých srdcí

Sv. Pius V. (2)

Kategorie: Duchovní život

Druhá, závěrečná část životopisu.

Římané se z jeho zvolení neradovali. Obávali se, že bude příliš přísný jako Pavel IV., jehož byl přítelem. Dověděl se o tom a řekl: "S Boží pomocí budou více zarmouceni nad mou smrtí, než byli nad mým zvolením."
Jeho důstojnost mu byla křížem. Byl nemocen, nešetřil však svých sil. Byl vždy na předepsaných obřadech, ačkoli trpěl bolestí hlavy a závratěmi. Nedopřál si rozptýlení. Byl hubený, holohlavý - měl bílý vous, vypadal ještě starší, než byl ve skutečnosti. Žil umrtveně. U všech vzbuzoval úctu. Ve všem svém jednání byl pevný a slavnostně vážný. Zdálo se, že je už zcela odloučen ode všeho pozemského. Přesto však pečoval o vše a o všechny. K sobě byl přísný. Ve styku s jinými však chtěl být raději milován než obáván. Ušetřil na hostinách, které přestal pořádat, a rozdal vše chudým. Některým kardinálům se zdálo, že je až moc štědrý - například když koupil pro sestry II. řádu u sv. Sixta nový klášter za deset tisíc zlatých.
Pečoval o mravní ozdravění Říma. Dbal o spravedlnost při soudech.
Omezoval přepych papežského dvora. Chtěl mít svaté a vzdělané kněze. Vydával proto mnoho předpisů o jejich výchově. Pečlivě vybral 314 nových biskupů a udržoval s nimi korespondenci. Doporučoval jim především lásku a věrné plnění povinností. Ukládal jim pravidelné visitování jejich diecézí.
Byl velmi opatrný a prozíravý při výběru nových kardinálů. Z dominikánského řádu si vybral tři: generála řádu Vincence Justiniána, Archangela de Biachi, který byl po mnoho let jeho zpovědníkem, a syna své sestry Michaela Bonelliho, který pak byl také nazýván kardinálem Alexandrinem. Před jeho jmenováním dlouho váhal, obával se totiž nepotismu. Našel však ve svém synovci dominikánu zdatného pomocníka, kterému mohl svěřovat různé záležitosti.
Pečoval o všechny řeholní řády staré i nové. Hájil posvátné zákony o klauzuře hlavně pro sestry. Vážil si velmi kontemplativního života a chtěl ho všemožně podporovat.







Stravoval se touhou po reformě Církve. Byl přesvědčen, že kdo chce reformovat Církev, musí nelprve reformovat sám sebe. Proto každý zákon ukládal vždy nejprve sobě, potom teprve ostatním. Vedl jiné svými ctnostmi. Neměl rád marnivost, závist, lakomství a zahálku. Prohlásil, že nejlepší prostředek, jak reformovat kacíře, je nezasloužit si jejich výtky.
Když se mu někdo odvážil připomínat, že nepořádal obvyklé hostiny pro vyslance a kardinály, odpověděl: "Nebojím se, že Bůh bude ode mne vyžadovat počet z toho, že jsem nepořádal tyto hostiny, ale bojím se velmi, že by mne potrestal, kdybych zanedbával péči o jeho trpící údy."
Pečoval o jednotnost a důkladnost náboženského vyučování. Pověřil znalce sestavením římského katechismu. Vedením těchto znalců byl pověřen sv. Petr Kanisius. Mnoho péče věnoval revizi breviáře a misálu. Jeho reforma se udržela až do začátku dvacátého století.
Energicky bojoval proti simonii a nepotismu. Vystupoval proti lichvě. Dal zavřít herny a hostince, které měly špatnou pověst.
Staral se o římské Židy. Sám je někdy poučoval, některé mohl pak sám pokřtít. Podporoval zemědělství, tkalcovství, zakládal nemocnice. Kdo chtěl v této nemocnici být, do tří dnů se musel vyzpovídat.
Na všech stranách měl nesnáze. Jen pevná víra a láska k Bohu mu je pomáhala překonat. Ustavičně přicházely zprávy, jak si počínají někteří kacíři. Ve Francii už tehdy byly zbořeny některé chrámy, ostatky svatých rozházeny nebo spáleny, řeholnice znásilněny. Nejsvětější Svátost byla házena vepřům.
Svatý Pius V. nikdy neschvaloval krutý a násilný postup proti těmto kacířům, ačkoli proti jeho vůli někdy k němu docházelo. On se především modlil.







Tehdy ještě byli kacíři v papežském státě upalováni. Tam, kde nabyli moci, postupovali pak proti katolíkům podobně. Za jeho pontifikátu byli katolíci nejvíce pronásledováni v Anglii. Svatý Pius V. udržoval písemný styk s vězněnou skotskou královnou Marií Stuartovnou. Slavnostně exkomunikoval anglickou královnu Alžbětu. Někteří historikové tvrdí, že tím ničeho nedocílil, ba naopak jen přiostřil situaci anglických katolíků. Svatý Pius V. však jednal podle svého svědomí.
Staral se o katolíky na celém světě. Na všechny strany posílal apoštolské visitátory. Ujímal se Indiánů. Toužil po tom, aby v dobrotě a lásce byli i oni přivedeni k víře. Největší radost mu způsobilo, když se bludař vrátil k jednotě a poslušnosti k Církvi.
Za něho byl ukončen proces proti toledskému arcibiskupu dominikánu Bartoloměji Mirandovi. Proces se táhl po léta. Bartoloměj byl vězněn v Andělském hradě. Nakonec se jasně ukázala jeho nevina. Odpustil všem, kteří mu ublížili. Do Španělska se už nevrátil. Zemřel svatě mezi svými bratřími v klášteře Santa Maria sopra Minerva.
Svatý Pius V. musel zasáhnout též v záležitosti lovaňského profesora Baia, který hlásal bludy o milosti a svobodném rozhodování. Tyto bludy sloužily za základ jansenismu. Svatý Otec postupoval proti Baiovi šetrně. 1. října 1567 vydal bulu "Ex omnibus afflictionibus", v níž Baia vůbec nejmenoval, odsoudil však asi osmdesát jeho vět. Baius se nepodrobil, proto mu dal papež rozkaz, aby už nehájil své mínění. Po dlouhém váhání poslechl až roku 1570.







Svatý Pius V. vytvořil také kongregaci Indexu proti šíření špatných knih. Jeho činnost byla tehdy opravdu rozsáhlá a podivuhodná. Přitom nutno uvážit, že byl ustavičně nemocen, jak bylo už uvedeno. Nešetřil se, pracoval stejně jako dříve. Nechtěl přijímat léky. Lékaře odmítal slovy: "Jsem už starý." Nepřipustil, aby někdo uviděl jeho tělo nebo se ho dotýkal. Jediným jeho lékem bývalo oslí mléko.
Po celý svůj život byl poctivý, spravedlivý a neohrožený. Vždy řekl každému jasně, co mu měl říci. Uměl přemáhat sám sebe. Nelpěl na svém mínění. Těm, kdo chtěli, aby si odpočinul, říkával, že jeho odpočinkem je změna zaměstnání a modlitba. Měl výbornou paměť a vykonal nesmírně mnoho práce.
O Velikonocích roku 1572 - v sedmém roce jeho pontifikátu - se mu přitížilo. Přesto na Hod Boží ještě jasně zpíval. 19. dubna chtěl obejít sedm hlavních kostelů v Římě. Došel pěšky až k svatému Pavlu. Chvílemi se jeho průvodci báli, že zemře cestou. Nabízeli mu, že ho ponesou na lehátku. Nechtěl. V Lateráně ho prosili, aby zbytek cesty odložil na příští den.
On však došel až ke schodům, po nichž podle tradice kráčel sám náš Spasitel, a se slzami je líbal. Očividně se tam zotavil. Přijal pak hned několik Angličanů, kteří museli z vlasti utéci pro svou víru, vyřizoval různé záležitosti a o vše jevil zájem. Po návratu odpočíval vsedě. Dával si při tom předčítat pašije.
Posledních padesát dní před smrtí nebo snad i déle trpěl ustavičně velkými bolestmi, při nichž se dokonale ovládl. Neudělal jediný pohyb a neřekl jediné slůvko, které by nebylo důstojné.
Umíral v přítomnosti šesti kardinálů, které sám jmenoval, a generála řádu Kazatelského Serafína Cavalliho. Byl oblečen v dominikánském hábitě. Do poslední chvíle dbal, aby byl zakrytý. Zemřel tiše k večeru 1. května 1272 v osmašedesáti letech. Papežem byl šest let, tři měsíce a čtyřiadvacet dní.
Nesplnilo se mu jeho přání, aby byl pochován v klášteře, který založil v rodném městečku Bosco. Pochovali ho nejprve u svatého Petra.
V lednu 1588 byly jeho ostatky slavnostně přeneseny k Santa Maria Maggiore. Papež tak neobyčejně skromný a pokorný měl být pochován u jesliček jako u zdroje vší pokory. Při tomto obřadu bylo ještě slouženo rekviem v černé barvě, ačkoliv všichni byli přesvědčeni o jeho svatosti.
Na jeho náhrobku je obraz sv. Dominika a sv. Petra Veronského.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 09. 09. 2011 | 5341 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Dějiny řádu kazatelského II., s. M. Zdislava Černá O.P.

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře