Společenství čistých srdcí

Na kafe se Svědkyní Jehovovou

Kategorie: Články

Příhoda ze života.

Svědkové Jehovovi. Určitě jste se s nimi už setkali. Ve městech postávají před obchody, v ruce časopis "Probuďte se!" či "Strážná věž", někdy mlčky, jindy s úsměvem oslovují lidi, kteří už jsou na ně často alergičtí. Někdy Svědkové Jehovovi obcházejí domy a i zde se snaží hovořit s lidmi. Však to znáte...
Moje první bližší setkání s nimi bylo takové: Tenkrát jsem ještě bydlela u rodičů. Bylo mi asi 12 let. Starší manželé zazvonili u našeho domu, tatínek otevřel a oni se s ním dali do řeči. Já jsem v chodbě vzala své kolo, abych jela na mši - bylo osmého září, a měla jsem na sobě růžové letní šaty. "Kampak míříš?" ptala se mě se zájmem paní. "Do kostela, je svátek Narození Panny Marie," odpověděla jsem naprosto bezelstně. Víc už jsem neviděla, ale tatínek pak říkal, že jsem je tím odzbrojila, takže se brzy rozloučili.
A podruhé: Před čtyřmi roky jsem se na krátkou dobu ocitla v nemocnici, kde jsem mimo jiné právě se Svědkyní Jehovovou sdílela pokoj. Na rozdíl od jiných členů této náboženské společnosti, kterým jsem se po předchozích, spíše negativních zkušenostech, raději obloukem vyhýbala, byla paní Ema tolerantní. Četly jsme si spolu z Bible a když jsme se dostali k něčemu, kde se naše názory lišily, řekly jsme si navzájem: "Ano, máme různé názory, ale respektujeme se!"
I před mým současným pracovištěm denně postávají Svědkové Jehovovi se zmíněnými časopisy v rukou. Nemohu říci, že mi vadí. Jsou to moji bratři a sestry - vždyť věříme ve stejného Boha. Vážím si na nich toho, že se nebojí o Bohu hovořit - ne každý věřící to dokáže, a že jsou radostní - většinou úsměvem opravdu nešetří. A právě ten úsměv vyústil v mou včerejší příhodu.
Často jsem ve městě potkávala tmavovlasé děvče přibližně mého věku. Pohybovala se s námahou, kulhala, ale vždy mě pozdravila úsměvem, který jsem jí ráda oplatila. Jednou se objvila u nás v lékárně. Byla jsem ráda, že ji vidím, prohodily jsme pár slov a ona mi na rozloučenou dala jakýsi letáček. Jediný pohled na něj mě ujistil o tom, že je Svědkyní Jehovovou, a po jejím odchodu letáček letěl do odpadkového koše. Ale i nadále jsme si vyměňovaly úsměv, když jsme se potkaly, a jednou mě Lada, jak se dívka jmenuje, oslovila, zda bych s ní nechtěla zajít na kafe a popovídat si. Příliš mě to nenadchlo - po několika ne zrovna příjemných výměnách názorů se svědky Jehovovými jsem po tom ani moc netoužila, ale na druhou stranu mi bylo Lady trochu líto - možná pro svůj handicap nemá mnoho kamarádek, možná se jí taky někdy stýská... A tak jsem to svěřila Duchu svatému a kývla.
Od sedmé hodiny večerní jsem tedy seděla s Ladou v příjemné kavárně Oáza, popíjela výbornou horkou čokoládu s kokosem, hovořila i naslouchala. Mluvily jsme o rodině, práci, dovolených, svých zájmech, a, jak jinak, o věcech víry. Já jsem se ptala spíše na obyčejné, výše zmíněné věci, ale Lada chtěla vědět, co o nich, Svědcích Jehovových, vím, jak je vnímám, zda čtu Bibli, zda jsem v ní už někdy nalezla odpovědi na svoje otázky, co říkám na mnohdy tragické omyly v dějinách církve... Ačkoli jsem se cítila být na značně tenkém ledu s možností brzkého uvíznutí v síti argumentů, rozhovor zůstal přátelský. Určitě díky přispění Ducha svatého, kterého jsem intenzivně vzývala. Vždy, když hovořím s lidmi jiného vyznání, snažím se nacházet to, co nás spojuje. I zde se to, Bohu díky, vcelku dařilo. Ale po hodině a čtvrt, i když bylo v kavárně jinak moc fajn, jsem rozhovor raději ukončila. Na Ladinu otázku, zda bychom se zase brzy mohly vidět, jsem odpověděla, že to chci zatím nechat otevřené a že ví, kde mě najde...
Cestou domů jsem o těch chvílích, strávených s Ladou, zpětně přemýšlela. Setkání dvou lidí, z nichž chce jedna druhou o něčem přesvědčit, ale ta druhá se nechce nechat přesvědčit a myslí si svoje, ačkoli je ochotna všechny argumenty zdvořile vyslechnout. Ale něco mi to setkání přece jen dalo. Uvědomila jsem si, že bych mohla častěji, jen tak, otevřít Bibli a kousek si přečíst, ačkoli úryvky z Bible denně slyším na mši a čtu je v breviáři, který se podle stanov dominikánských terciářů modlím. Snad má i Lada aspoň trochu dobrý pocit. Určitě na ni chci vzpomenout v modlitbě.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 06. 09. 2011 | 5779 přečtení
Počet komentářů: 11 | Přidat komentář |

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře