Společenství čistých srdcí

Sv. Pius V. (1)

Kategorie: Duchovní život

Jeden z významných papežů, též člen dominikánského řádu.

Rodina Ghislieri sv. Pia V. patřila k boloňské šlechtě. Roku 1445 byla po jednom z politických převratů poslána do vyhnanství. Ocitla se ve veliké chudobě. Ubytovala se v Bosco Marengo u Alexandrie. Tam se narodil 7. ledna 1504 chlapec, o němž je psáno, že se věnoval posvátné službě od mládí až do posledního okamžiku života a že nikdy nepřestal usilovat o spásu duší. Na křtu dostal jméno Antonín.
Sotva trochu povyrostl, bylo mu svěřeno pasení ovcí. Toto dítě však mělo od mládí touhu zasvětit se Bohu. Asi se právě modlil na pastvě, když tam Božím řízením šli cestou dva dominikáni.
Odvážil se jít za nimi a svěřil se jim se svými touhami. Dohodli se s rodiči a vzali ho s sebou. Odvedli ho do kláštera ve Vogheře, kde měl ve čtrnácti letech obláčku. Stal se z něho bratr Michael.
Po roce složil sliby a věnoval se studiu. Studoval hlavně v Boloni. Byl nadaný a hrozil se zahálky. Vědu spojoval s láskou. Pilně studoval životopisy sv. Dominika a dějiny řádu. Položil tak pevný základ k svému životu dokonalosti.







Byl horlivý při božském oficiu. Rád konal pokorné služby. Vždy byl velmi přístupný. Uměl těšit zarmoucené, napomenout, poučit. Byl to dobrý společník, avšak nebyl u něho ani stín lehkomyslnosti. Ať se hovořilo o čemkoli, vždy obrátil řeč výše. Roku 1528 byl v Janově vysvěcen na kněze. Primici pak měl v Bosco, kam ho poslali představení, aby potěšil své příbuzné, postižené válkou.
Stal se z něho vzorný, observantní řeholník. Všem dával příklad chudoby, pokory a neúnavné činnosti. Dvakrát ho zvolili převorem, jednou ve Vigevanu, podruhé v Albě. Přitom rozvíjel intenzivní apoštolát, který mu ukládal mnoho námah. I on stále ještě cestoval pěšky.
Dbal o dokonalý společný život. Protože sám se pravidelně zúčastňoval chórové modlitby, nerad také od ní dával dispense. Říkával: "Když tohle dodržíme, nic nám nebude chybět. Bůh se nám o vše postará."
Povzbuzoval ke studiu. Mladým řeholníkům povoloval jen málo vycházek. Sám často chodil zpovídat a kázat i do dalekého okolí, avšak vždy si bral socia. Byl vzorem řeholní skromnosti a ukázněnosti. Cestou rozjímal a modlil se. Nedopustil, aby mu někdo nosil zavazadlo. Chránil se ctižádosti a marnivosti.
Již v této době prohlašoval, že být představeným je úkol, kterého se bojí i andělé. Kdyby byl tušil, co vše ho ještě čeká! Ke všem svým úřadům byl postupně donucen.
Žil v době, kdy rána, způsobená protestantskou reformací, byla ještě neobyčejně bolestná. Učení Luthera a jeho přátel se rychle šířilo, protože je podporovali vladaři, kteří toužili po zabrání církevních statků. Nevědomost a zkáza kléru novotářům prospívala. Kacíři se stále znovu pokoušeli získat půdu i v Itálii. Za těchto okolností byl bratr Michael Ghislieri - tento vynikající Dominikův syn - jmenován inkvisitorem.
Stal se horlivým ochráncem křesťanské pravdy. Nikdy přitom neodložil hábit, i když mu to mnozí doporučovali. Najatí výrostci po něm házeli kamením. Nebál se však žádného nebezpečí a nehledal pro sebe výhody. Každého se snažil přivést k víře. Jako inkvizitor sídlil většinou v Como. Energicky se postavil proti šíření protestantských knih, které byly ustavičně pašovány do Itálie ze Švýcarska. Jednou jich zabavil najednou dvanáct balíků. Měl proto velké boje s milánským kapitulním vikářem, kterého nakonec exkomunikoval. Vikář se docela nezákonitě obrátil k milánskému vladaři, tedy ke světské autoritě. Vladař působil bratru Michaelovi různé obtíže, chtěl ho dát zatknout. Bratr Michael tomu šťastně unikl a utekl až do Říma.







Unavený a hladový přišel tam poprvé do kláštera sv. Sabiny. Byl tam právě převor, který s ním nejednal v rukavičkách. "Co hledáš v Římě? Myslíš si, že tě tu udělají papežem?" Netušil, jaká je v jeho ironii předpověď. Bratr Michael vše trpělivě snesl. Pro něho bylo hlavní, že představení uznali správnost jeho postupu.
Potom působil jako inkvizitor v Bergamu. Nutnost ho přivedla opět do Říma. Na návrh kardinála Carafy byl jmenován generálním komisařem posvátného oficia. V plnění svých povinností byl neohrožený a přitom laskavý k bloudícím. Když se dostali do vězení, navštěvoval je a opatřoval jim s láskou vše, co potřebovali, odpovídal jim na jejich námitky a často je obrátil. Z těch, které přivedl k víře, je nejznámější bratr Sisto ze Sieny, který po svém obrácení vstoupil do dominikánského řádu.
Od roku 1551 pracoval v Římě. Roku 1555 byl kardinál Carafa zvolen papežem a přijal jméno Pavel IV. Hned roku 1556 jmenoval bratra Michaela biskupem v Sutri a v Nepri, což byly dvě maličké diecéze blízko u Říma, a prefektem inkvizičního paláce, po roce pak kardinálem a velkým inkvizitorem Církve římské. Udělil mu velkou pravomoc. Byl obvykle nazýván kardinál Alexandrinus. Vypravuje se, že jeho jmenování bylo očekáváno už dříve. Když byla zveřejněna jména nových kardinálů a on mezi nimi nebyl, projevil svou radost, ačkoli byl jinak velmi zdrženlivý, a zvolal: "Unikli jsme, unikli!" Dlouho se neradoval.
Jako kardinál se vyznačoval neobyčejnou pílí a poslušností k Svatému Otci. Zůstal pokorný a žil skromně. Vedl dále přísný život modlitby a pokání, vyhýbal se přepychu, jednal se svými domácími a kaplany laskavě, avšak vyžadoval od nich bezúhonnost. Dal jim domácí řád, aby se jejich život podobal životu řeholníků.
Po smrti Pavla IV. byl roku 1559 zvolen papež zcela odlišného ražení Jan Angelo Medici z Milána, který přijal jméno Pius IV. Jednal velmi přísně s příbuznými Pavla IV. Také kardinál Alexandrinus upadl v nemilost. Klidně však prohlásil: "Kéž bych se mohl opět vrátit do řádu a žít jako prostý bratr!"
Byl však přeložen do Mondovy, takže byl vzdálen od Říma. Ujal se této diecéze a odstraňoval zlořády, které se tam dostaly vlivem blízkosti protestantů. Tehdy také navštívil rodné Bosco.
Roku 1560 těžce onemocněl. Měl kámen v močovém měchýři, který mu působil veliké bolesti. Osmnáct dní tehdy močil krev. Léčil se v lázních. Už si chystal náhrobní nápis. Když se poněkud zotavil, cestoval zpět do Mondovy. Piráti ho cestou připravili o knihy, které si velmi cenil.
Brzy nato ho Pius IV. povolal opět do Říma asi na radu sv. Karla Boromejského, papežova synovce. Pius IV. začal oceňovat jeho službu a vážit si ho.
Roku 1565 Pius IV. zemřel. Proti očekávání všech byl hlavně přičiněním sv. Karla Boromejského zvolen papežem kardinál Ghislieri. Na radu sv. Karla přijal jméno Pius V., aby podal důkaz, že nechová žádnou nevraživost ke svému předchůdci.
Nestal se papežem nějakými intrikami nebo přízní mocných, ale jen pro svou horlivost ve službách církve - právě v době po tridentském koncilu, kdy bylo třeba uskutečňovat jeho výnosy a nařízení.
Vypráví se, že se po svém zvolení rozplakal. Potom se dlouho modlil u svatostánku. Uklidnil se tam tak, že pak spal nepřetržitě jedenáct hodin. Nikdy před tím se mu to nestalo.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 28. 08. 2011 | 5034 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Dějiny řádu kazatelského II., s. M. Zdislava Černá O.P.

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře