Společenství čistých srdcí

Nekolorovaná rodina

Kategorie: Články

O křesťanské rodině a dětech v kostele.

Bylo to křesťanské manželství. Narodilo se jim miminko a stala se z nich křesťanská rodina. Když se řekne křesťanská rodina, má mnoho lidí představu spořádané, usedlé rodiny, která se každou neděli svátečně oblékne a důstojně kráčí do kostela. Dle možnosti jdou dítka napřed, držíce se za ruce, a nezlobí, vážní rodiče se šťastným úsměvem je následují. Obrázek, který by se mohl pestře vybarvit jako kolorovaná fotografie minulých desetiletí a snad i zarámovat. Ovšem to, co se děje doma a ve všední den, tento obrázek nemůžeme zachytit...
Moderní křesťanská rodina žije a vystupuje jako každá jiná rodina této doby, jenom s tím rozdílem, že uprostřed nich žije Ježíš. Oni ho nechodí navštěvovat pouze v neděli. Ježíš žije v každé rodině, do které je pozván, a stává se jedním z nich. Ne aby rodinu zázračně zbavil všech starostí, ale aby tyto starosti prožíval s nimi. Ne aby rodinu zahrnul bohatstvím a pohádkovým štěstím, ale aby rodiče i děti naučil radovat se ze všech Božích darů, kterých je jim dopřáno užívat.







Hledali křestního patrona. Pročítali životopisy svatých, babičky i strýcové radili, ale oni se nemohli rozhodnout ještě ani na cestě do porodnice. V posledních letech se vrátily do křestních listů i do státních matrik postavy velkých světců církve: apoštolové, mučedníci, zakladatelé řádů. Jména, která se stávají módními pro svůj zvuk. Našli si: Jakuba, Annu, Marka, Terezii, Matouše, Kateřinu, Davida... Byla to zásoba, z které čerpali v příštích letech. Nešlo jim jen o módní zvuk, starali se, aby každé dítě mělo ke svému patronu osobní vztah.
Když se zeptal jejich nejmenší na podnikové nadílce děda Mráz: "Jak se jmenuješ, holčičko?", odpověděla: "Jana." "No dobře, ale která ty jseš?" "Z Arcu," hlásila hrdě. "Já nechci vědět, kde bydlíš, " namítal děda Mráz, "ale jak se jmenuje tatínek."
Byli zvyklí chodit spolu do kostela již za svobodna. Co teď s miminkem, co později s dalšími dětmi? Někteří manželé se střídají, některým dítě někdo pohlídá, někteří vezmou dítě do kostela i s kočárkem. Rozhodli se brát děti hned od začátku s sebou. Chtěli být všichni pohromadě právě zde. Rodiče, kteří čekají na věk, kdy bude vhodné "uvést dítě do chrámu", mohou zmeškat pravou chvíli. Promine-li se dítěti jeho křik při křtu, musíme mu ho prominout i každou další neděli.







Tatínek jde ministrovat a malý Toník na něj z lavice pokřikuje: "Já chci za tátou!" Maminka prchá s hochem do sakristie, aby v kostele nerušil. V pauzách mešní písně se ze sakristie ozývá dětský zpěv a křik. Tatínek bledne, farář se usmívá a varhaník preluduje, aby malého Toníka přehlušil. Hoch v nestřežném okamžiku nasype v sakristii zápalky do svěcené vody, a když se to nešťastná maminka snaží napravit, využije situace a proklouzne pootevřenými dveřmi do presbytáře - rovnou za tátou k oltáři. Tam už se maminka za ním neodváží a tatínek drží v obou rukou konvičky. Pana faráře to nevyruší a s úsměvem šeptá: "... a už je z něho ministrant."
Své první obřady na Bílou sobotu strávila malá Anežka v kočárku ve farní kanceláři. Když se s ní vraceli po obřadech v noci domů, spala jako doubek a netušila, že pohoršila řadu těch, kteří se vraceli z nočních lokálů. Proto se rozhodli, že na příští Velikonoce budou hledat hodného nekřesťana, který by jim dítě pohlídal. Našli ale poctivého pohana, jenomže se mu u nich tak zalíbilo, že do roka konvertoval a o příštích Velikonocích se také dožadoval účasti na obřadech.
Mše sv. je někdy pro malé děti dlouhá, proto "jejich" farář zařídil v jedné místnosti při kostele hlídání dětí. Byla tam současně jakási bohoslužba slova pro nejmenší. Děti pak přicházely do kostela společně až na hlavní část mešní oběti.







Tam, kde není zavedena zvláštní dětská bohoslužba a děti se musí účastnit mše sv. s dospělými, musíme mít pro ně pochopení. Dítě totiž nedokáže maskovat svou roztržitost tak dobře jako dospělý. Nepokládejme proto za ideál, když malý chlapec vydrží se vzorně sepjatýma rukama celou mši svatou. Spokojme se tím, že si najde nějaké tiché zaměstnání. Obvykle ruší při bohoslužbách nejvíce ti, kdo děti napomínají, hrozí a syčí na ně. I klidné dítě začne působit rozruch v okamžiku, kdy mu nějaká dobrá duše podá obrázek jako doměnu za to, "že je tak hodné". Obrázek zasune do pusy a všichni kolem začnou šeptat "to nesmíš!" Pak se tedy pokouší vetknout obrázek mamince do účesu. Maminka zoufale uhýbá hlavou na všechny strany a současně s ní všichni za ní sedící, aby viděli na oltář. Konečně obrázek upadne na zem, dítě pro něj leze pod lavici, praští se do hlavy, začne křičet, maminka mu zacpává ústa, dítě křičí ještě víc, až ho musí maminka vynést před kostel.
Jejich děti záhy zdomácněly v prostředí svého kostela. Postávaly s rodiči u zpovědnice a doprovázely je ke mřížce, i když samy ještě nemohly přijímat. Na dětských bohoslužbách si uvědomovaly, že jsou rovnocennými členy obce. Proto ještě dříve, než je rodiče odvedli do školy, odvedli je ke stolu Páně.
Když šel jejich nejstarší chlapec poprvé ministrovat, prožili rodiče celou mši svatou v hrůze. Jejich tréma připomínala zkoušku dospělosti. Zpočátku jenom zářili, když nastupoval s ostatními v rochetce k oltáři, a bedlivě zkoumali výraz všech věřících, zda zaznamenali, že jejich syn je u oltáře. Když se však po stupňových modlitbách chlapec otočil čelem k lidu a setrval tak delší dobu, začali oba rodiče horlivě gestikulovat ve smyslu "obrať se!". Nepochopil a tázavě krčil rameny. Mávali ještě horlivěji, až strhli pozornost celého kostela na sebe. S hrůzou pozorovali každý hochův chybný krok, opožděné kleknutí, tatínek v duchu zvonil a polohlasně říkal odpovědi.







Doma se modlili společně s dětmi. Zpočátku učili děti všechny obvyklé modlitby. Po jistou dobu si neuvědomovali, že děti recitují slova, jejichž smysl jim uniká. Až jednou při večerní modlitbě, když pozorovali růžové patičky svých klečících dětí v nočních košilkách a naslouchali rytmické recitaci vysokých hlásků - najednou uprostřed známé modlitby jasně zaznělo: "ochraňuj ji ve dne v noci před školou (!) a před zlou mocí." I když to bylo v dobách, kdy tato dětská zkomolenina nepostrádala jistého hlubšího smyslu, rozhodli se, že nechají děti mluvit k Bohu jejich vlastním jazykem. Děti se pak modlily vždy svými slovy, předkládaly své vlastní prosby, díky i dětské problémy. Jeden den se modlily za nemocného kamaráda, jindy za Svatého otce, pak třeba za Waldemara Matušku, také za svého kocoura anebo ještěrku u chaty.
Jejich dům je vždy otevřen všem přátelům, známým i těm neznámým, kteří potřebují přátelskou službu nebo rozhovor. Žijí ve velkém společenství rodin svých přátel z farnosti a neuzavíraji se ani těm, kteří křesťany nejsou. A tak žijí radostný život své rodiny a doufají, že se jim podaří vychovat ze svých dětí dobré křesťany, budoucí manžele, otce a matky křesťanských rodin.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 12. 08. 2011 | 5320 přečtení
Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1970

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře