Společenství čistých srdcí

Pokušení otce Valentina (2)

Kategorie: Články

Druhá část příběhu.

Otec Valentino navštěvoval nemocného v nemocnici pravidelně, protože navštěvovat nemocné náleží ke skutkům křesťanského milosrdenství. Obyčejně nam chodil navečer, aby se nepotkal s příbuznými nemocného. Operace se zdařila a otec Valentino byl velmi rád, že jeho oběť přinesla tak znamenitý účinek. Radostné uspokojení pociťoval otec Valentino hlavně proto, že se den ze dne blížilo datum jeho odjezdu do Itálie.
Jednoho dne zastihl pacienta v křesle, zřejmě ve výborné náladě.
"Už jsem zdravý jako ryba," radostně hlásil chlapík. "Zítra ráno mě propustí. Vrátím se domů k manželce a dětem. Zase budu moci do práce. A všechno jen díky vám, velebný pane."
"Řekněte raději díky Pánu Bohu," opravil ho vlídně otec Valentino.
"A díky lékařům a ošetřovatelkám. I když, samozřejmě, mně zrovna poslali účet. Pět set dolarů."
"To jsme také dojednali," řekl otec Valentino. "Dej mi ten účet a já to vyrovnám, až půjdu odtud."
"Per puacere, otče," řekl nemocný. "Byl jste na mne tak hodný, ale chudák má také svou čest. Dejte mi ty peníze, otče, a dovolte mi, abych ty peníze vyrovnal sám. Vypadalo by to tak žebrácky, kdybyste to platil za mne. Člověk se nemá zač stydět, když je chudý, ale svět se na to dívá jinak než kněží. Vy jste takový dobrák - nemohl byste ke svému velkému milosrdenství přidat ještě trochu laskavosti?"
Otec Valentino zaváhal. Měl své důvody, když chtěl sám zaplatit účet. Chtěl ukázat světským správcům nemocnice, že kněží uvádějí ve skutek, co hlásají z kazatelen. Ale připomněl si, že Pánu Bohu se líbí radostná oběť zejména tehdy, přináší-li se ve skrytu. Ostatně pospíchal, protože za deset minut měl v klášteře zpovídat jeptišky, a když šel kolem kanceláře, neviděl nikoho u okénka.
"Tak tu máš," souhlasil, podávaje chlapíkovi peníze, které měl pohotově v zápisníku.
"Dám vám stvrzenku, až za mnou ráno přijdete," ujišťoval nemocný. "Nemohu se vám dost odvděčit, ale jsem si jist, že vám odplatí Pán Bůh."
Otec Valentino věděl, že Pán Bůh mu již odplatil, když mu dovolil vykonat milosrdný skutek a ještě mu ponechal peníze na cestu do Itálie. Přemýšlel o tom v klášteře, pln soucitu a obdivu k ubohým řeholnicím, na nichž Pán Bůh vyžaduje neustálou lásku a vůbec jim nepovolí výlet do Itálie, byť jen poslední třídou.
"Má to tak někdo štěstí," posteskl si otec Motta toho dne při večeři. "Někomu se poštěstí našetřit peníze, ačkoli si vůbec nedovedu představit, jak se to může podařit kněžím."
Otce Valentina stálo velké přemáhání, aby neřekl otci Mottovi, že on by též mohl ušetřit jedenáct set dolarů, kdyby byl vydržel čtyřicet let nekouřit.
"A Itálie je nejkrásnější na jaře," vedl svou otec Motta. "Co bych za to dal, kdybych se ještě jednou mohl podívat do Říma! A na neapolský záliv! Ale na takovou krásu bych se snad ani nemohl dívat bez viny, že si vyhazuju z kopýtka, když je na světě tolik bídy, o kterou se nikdo nestará."
"Co po mně otec ještě chce?" div nevybuchl otec Valentino. "Zrovna jsem věnoval polovinu svých úspor, abych pomohl nemocnému. Cestuji do Itálie turistickou třídou místo první třídy. Snad by to otci mohlo stačit." Ale nic z toho neřekl, protože si vzpomněl na slova našeho Pána, že máme nastavit druhou tvář. Také nechtěl vystavit otce Motta pokušení duchovní pýchy, kdyby mu ukázal, že jeho kázání mělo tak velký účinek.
"Myslím si, otče," řekl po večeři farář otci Valentinovi, "že jste dokázal dostatek křesťanské pokory. Otce Motta nesmíte soudit příliš přísně. Mám strach, že vám trochu závidí ten výlet do Itálie. Má ještě naživu stařičkou maminku, velebný pane. Už jí jde jistě na devadesát. Žije v Janově. Víte, otče, někdy si myslím, že pro křesťana je vůbec nejtěžší to, že jím musí být v jednom kuse."
Otci Valentinovi se zdálo, že rozumí, co má farář na mysli, protože i on sám by si byl přál, aby mohl být nevěřícím alespoň na jedno odpoledne. Doufal však, že farář přece jen nechtěl říci, že by on, otec Valentino, byl stůj co stuj povinen darovat svůj zpáteční lístek otci Mottovi, aby otec Motta mohl uvidět svou matku, ještě než stařenka umře. Ne, to přece jen na něm farář nemůže žádat, zejména po tom, co se otec Motta tak nelaskavě zachoval. A nemůže to požadovat ani Pán Bůh, rozhodně ne, když otec Valentino přinesl takovou oběť, aby pomohl onomu nemocnému povaleči.
Na druhý den znovu připadla na otec Valentina povinnost denní služby na faře, a tak musel opět poprosit otce Motta, aby ho zastupoval, až se pojede do města rozloučit se svým chráněncem. Vydal se tam po poledni, protože otec Motta prohlásil, že večer chce mít pro sebe.







"Však na vás čekám, otče," přivítal pokladník otce Valentina, když šel v hale kolem okénka. "Ráno jsme propustili vašeho přítele. Tady je účet. Jistě se pamatujete, dělá to pět set dolarů."
"To bude mýlka," řekl otec Valentino. "Dával jsem mu přece včera peníze. Říkal, že to chce zaplatit sám."
"Ať jste mu je dal, otče, nebo nedal, a ať vám něco říkal, nebo neříkal, nezaplatil nám ani cent," prohlásil pokladník.
Pomalu, s těžkým srdcem pochopil otec Valentino, co se stalo. Chlapíkova nemoc byla jistě skutečná, ale jeho povídání o ženě a třech dětech byla dozajista výmysl. Otcovo srdce zalila hořkost, když mu pokladní podával účet. "Giuseppe Arturo Palmonico" četl bolestným zrakem a zapamatoval si adresu, i když byl naprosto jist, že je falešná.
MUsíte mně nějakou chvíli počkat," řekl nejistě.
Pokladník neodpověděl, ale zatvářil se tak nepříjemně, že si byl otec jist, že v tu ránu zavolá strážníka.
Otec Valentino vyhledal nejprve adresu, zapsanou v nemocniční knize, ale jak předpokládal, nikdo tam neznal Giuseppa Artura Palmonica.
Úředník cestovní kanceláře, plně zaujatý přednáškou celému klubku naparáděných dam, kolik voňavek si mohou přivézt z Evropy, aniž musí platit clo, upadl v nepříčetný vztek, když otec Valentino vešel do úřadovny.
"Koukejte, ať už jste odsud," vrčel. "Neříkal jsem vám, abyste se tady už neukazoval?"
"Ale já už nechci žádnou výměnu," žadonil pokorně otec Valentino. "Chtěl bych jen zpátky svoje peníze."
"No, to je ještě horší. Copak se vám zas přihodilo, velebnosti? Kupoval jste kořaličku pro pány biskupy?"
"To ne, ale potřebuji ty peníze na něco jiného."
Zatímco úředník s nadávkami a proklínáním vyplňoval potvrzenku, uvažoval otec Valentino, jak asi zachází s lidmi, kteří mu nepadli do oka.
"Člověk si má dvakrát rozmyslet, než řekne, že chce jet do Itálie, když tam nakonec nechce jet," vrčel pokladník.
"Ale já bych chtěl pořád ještě jet do Itálie," vysvětloval otec Valentino. "Jde jenom o to, že už na to nemám peníze."
"Tak? No co je zase?" zaječel úředník vztekle do telefonu. Ale okamžitě změnil hlas. "Promiňte, prosím, pane řediteli. Myslel jsem, že je to Mc Nally, pane řediteli. Prosím, pane řediteli. Samozřejmě, pane řediteli. Spolehněte se na mě, pane řediteli. Za pět minut vám zavolám, pane řediteli."
Otec valentino zastříhal ušima, sotva uslyšel slovo kněz. Lekl se, zda už ho policie nestíhá pro nezaplacený účet v nemocnici. Schoulil se do sebe, když se k němu úředník vychýlil z okénka, metaje z očí blesky hroznější než kdy jindy.
"Poslouchejte pořádně, otče," pobídl ho pokladník. "Právě jste mi řekl, že byste chtěl pořád ještě jet do Itálie. Hm. Jestli se vám naskytne příležitost jet doopravdy do Itálie, dáte mi čestné slovo, že se tady už neukážete?"
"Ale samozřejmě, jenomže nechápu, jak bych mohl jet do Itálie, když nemám peníze."
"Můžete jet klidně do Itálie, stačí maličká sumička na spropitné a vedlejší výdaje," prohlásil úředník. "Ale jestli jste s tím srozuměn, musíte mi slíbit, že se tady už neukážete s tím svým zbožným ksichtem. Tak co, slíbíte mi to?" Úředník se přísně podíval na otce Valentina.
"Už jsem vám to slíbil a znova vám to slibuji," souhlasil otec Valentino, ale pořád ještě nechápal, co se vlastně přihodilo.
"Beru vás za slovo," ponuře prohlásil úředník. "Tak poslyšte: Volal sám ředitel neapolské linky. Kaplan z "Nestorie" by rád zůstal tři neděle u přátel v New Yorku. Ředitel s tím souhlasí pod podmínkou, že najdeme místo něho jiného kněze. Tím knězem můžete být vy, jestli chcete, protože ředitel mě prosil, abych mu nějakého našel. Znamenalo by to bezplatnou cestu tam a zpátky první třídou s třídenním pobytem v Neapoli. Budete si muset zaplatit jenom nápoje a nějaké to spropitné. Na všechno to stačí padesátka. Tak co tomu říkáte?"
"Un miracolo," řekl otec Valentino a pevně byl přesvědčen, že to je vskutku zázrak s tím telefonem, právě teď, právě v té chvíli, když přinášel největší oběť kvůli tomu holomkovi. I loď, kterou se měl plavit, byla táž loď, na níž se měl plavit ze začátku. Nebude moci, pravda, jet do Říma, ale pořád ještě bude moci uspořádat plánovaný oběd v Neapoli. Šeptaje vroucně děkovnou modlitbu, chvatně přijal pokladníkův návrh.
Úředník vrátil otci Valentinovi čtyři sta dvacet pět dolarů bez tří dolarů za úřední výkon. Hned si také zapsal jméno a adresu otce Valentina, aby ji mohl telefonicky oznámit řediteli společnosti, který měl oficiálně jmenovat otce Valentina lodním kaplanem.
"Mrzí mě, že vás to bude přece jenom něco stát, ale víno budete muset platit a spropitné se pochopitelně očekává i od pomocného kaplana," řekl úředník. "Dám vám zprávu, kdy se máte hlásit na lodi." Potom najednou znovu řekl ostře: "Ale ať máte nějak svědomí nebo ne, pamatujte si, co jste mi slíbil. Nechci vás už tady vidět! Jestli se mi tady ještě jednou objevíte, vyletím z kůže."
Otec Valentino věděl, že pokladník nežertuje.
Když se otec Valentino vracel do nemocnice zaplatit pokladníkovi těch pět set dolarů, byl bez sebe radostí. Splnil Boží příkaz a Bůh se mu odměnil. Budiž jméno Páně pochváleno.







"Dlouho jste byl pryč, otče, měl jsem za vás plno práce," stěžoval si otec Motta, když se otc Valentino vrátil na faru. "Šestkrát jsem zpovídal a pokřtil dvě nemluvňata. A teď na vás v hovorně čeká nějaká ženská."
Žena v hovorně vypadala ošuměle. Byl to hubený tvor středního věku, nelišila se vzhledem od set a set Italek v této farnosti.
"Tak oč jde?" zeptal se netrpělivě otec Valentino.
"Santa Maria, sono tanto afflita," rozplakala se žena a lomila rukama. "Už půl roku jsem dlužna za činži. Jestli nezaplatím, vyhodí mě zítra majitel na ulici."
"Tohle říkají všichni domácí páni, ale nikdy nikoho na ulici nevyhodí," odpověděl otec Valentino, zavíraje srdce do železného krunýře.
"Ale tenhle to udělá," štkala ženština. Velké slzy jí začaly téct po tvářích. "Před šesti týdny mi zemřel muž a od té doby nemohu nalézt práci. V domě nemáme ani cent. Proboha vás prosím, pomozte mi, velebný pane. Vždyť takhle přijdu o rozum, nevím, co si mám počít."
"A zkusila ses modlit?" zeptal se otec Valentino. Přece Pán Bůh, který právě udělal zázrak, aby mu pomohl, nezamýšlí zničit své dílo požadavkem, aby on, otec Valentino, dal své peníze ještě jedné potřebné osobě. I tak mu však bleskla hlavou myšlenka, že Pán Bůh chce, aby se milosrdenství otce Valentina stalo Boží odpovědí na prosby té ženy.
"Modlím se celé tři neděle, ale Pán Bůh je hluchý," odpověděla ženská.
"Kolik jsi dlužna za činži?"
Když kladl tuto otázku, vzpomněl si otec Valentino, že z toho nemocného pobudy se vyklubal podvodník. Většina žebráků jsou podvodníci. Určitě i tahle ženská. Pán Bůh přece na něm nemůže chtít, aby se ruinoval, pomáhaje kdejakému lumpovi na světě.
"Sedmadvacet dolarů," odpověděla žena.
Ta částka nesmírně otřásla otcem Valentinem. Činila totiž přesně tolik dolarů, kolik mu zůstalo, když zaplatil účet v nemocnici a v cestovní kanceláři za úřední výkon: Pětasedmdesát dolarů v zapnutém oddělení peněženky a oněch dvaadvacet dolarů, které mu vrátil pokladník po srážce tří dolarů.
"Ach, otče, pomozte mi pro Boha svatého. Pro lásku k Nejsvětější Panence Marii a všech svatých mi pomozte!" bědovala žena.
Otec Valentino byl dost dlouho knězem, aby věděl, že lidé, kteří mluví tímto způsobem, jsou většinou darebáci. Ale věděl také, že křesťan je povinen podstoupit riziko, že naletí darebákovi, aby se uchránil většího rizika, že odmítne skutečně hladového nebo člověka bez přístřeší. Předchozí zkušenost s nemocným otrapou neosvobozuje otce Valentina v nejmenší míře od tohoto závazku. Kéž by se byl jen vrátil na faru o pět minut později, aby tu ženu musel přijmout otec Motta a měl tak příležitost proměnit ve skutek ono milosrdenství, k němuž vyzýval z kazatelny!
"Tady máš," vytáhl bankovky z peněženky a drobné z kapsy a vrazil je ženě do ruky. "A už běž a neděkuj. Neděkuj, neděkuj, pro smilování Boží, a běž, než si to rozmyslím."
Jakmile žena odešla, zaleskly se v očích otce Valentina slzy. Klekl a pokusil se modlit. Když se otevřely dveře a vstoupil otec Motta, klečel otec Valentino ještě na kolenou.
"Už před pěti minutami zvonili k večeři," řekl otec Motta. "Jsou dnes ústřice a jestli si, otče, nepospíšíte, pan farář je všecky sní. Modlitba je modlitba, ale víte, otče,..."
"Vlez mi na záda," chtěl říci otec Valentino, vstávaje z klekátka, ale opanoval se, protože si uvědomil, že nad klekátkem visí Pán Bůh. A toto vědomí mu pomohlo usmát se na otce Mottu.
"Poslouchejte, otče," řekl. "Nemám už ani cent na cestu do Itálie. Nezáleží na tom, jak k tomu došlo. Ale vy, otče, můžete jet. Neapolská linka hledá kaplana pro nejbližší plavbu "Nestorie" do Neapole - tam a nazpátek. Všechno zadarmo, musíte mít jen padesát dolarů na nápoje a na spropitné. Na to vám stačí polovic vašich úspor. A budete se moci uvidět s maminkou, protože loď se dvakrát zdrží několik hodin v Janově...
"Ale otče..." Otec Valentino vzal štědrou odměnu, když uviděl slzy v očích svého spolubratra. "Ale otče, proč nepřijmete tu práci vy sám?"
"Nabídli mně ji a já jsem přijal, ale nemám už padesát dolarů. A prosím vás, otče, neptejte se mě, jak se to stalo. Nemusíte udělat nic jiného než dojít do cestovní kanceláře neapolské linky a oznámíte své jméno místo mého.
"Nevím, jak bych vám měl poděkovat, otče," řekl otec Motta. "Snad byste ještě mohl být tak hodný a zajet se mnou oznámit jim to v tam té kanceláři. Třeba by to všechno ulehčilo."
Otec Valentino znovu posmutněl, když si vzpomněl na pokladníka.
"To je zbytečné," odpověděl. "Stačí úplně, když tam půjdete, otče, sám. Řeknete jen tomu úředníkovi, že vás posílám já."
Jsou totiž některé věci, které na otci Valentinovi sám Pán Bůh nemůže žádat.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 28. 06. 2011 | 5166 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1967

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře