Společenství čistých srdcí

Pokušení otce Valentina (1)

Kategorie: Články

Příběh od Bruce Marshalla o tom, jak někdy člověk míní a Pán Bůh mění.

V pondělí ráno, ještě než by ho kázání otce Motty stačilo obrátit, vydal se otec Valentino autobusem do kanceláře paroplavební společnosti na Páté ulici.
Minulý večer kázal totiž otec Motta o lásce k bližnímu. Milovat svého bližního jako sebe samého, hlásal otec Motta, znamená dbát o jeho blaho, starat se o jeho trampoty, o nemoc či zdraví tak jako o vlastní. Jestliže tě žebrák prosí o pětadvacet centů, jsi povinen dát mu dolar nebo třeba dvacet dolarů, jakmile víš, že jenom větší částka mu pomůže v nesnázi. Skoupé milosrdenství je totiž horší než úplná nemilosrdnost.
Otec Valentino nepřipouštěl, že by v něm sebeláska budila odpor k doslovnému výkladu evangelijního příkazu, jak o něm kázal otec Motta. Když nám náš Pán přikazoval milovat bližního jako sebe samého, měl na mysli lásku ve smyslu duchovním, nikoli citovou. Rodinu a přátele člověk miluje ve smyslu citovém, a milióny Číňanů, které nikdy neviděl, ve smyslu duchovním. Taková láska zabírá dokonce širší kruhy a nepřestává být láskou evangelijní, i když není stejně vroucí jako láska citová. Tak či onak si otec Valentino ponechal pro sebe svých jedenáct set dolarů.
Tu částku si otec Valentino našetřil za čtyřicet let od roku 1910, kdy jako mladý kněz připlul z Itálie do Ameriky. A teď měl v úmyslu vydat ji celou na úplně světský účel, totiž na cestu do Itálie parníkem první třídy, v kajutě pro jednu osobu, při dobrém jídle o tolika chodech, po kolika srdce zaprahne. V Neapoli pozve na oběd ne méně než dvaadvacet příbuzných, bratra a dvě sestry, bratrance a sestřenice a tetiny vnuky i tetiny vnučky, které dosud v životě neviděl. Za celých těch čtyřicet let nenavštívil otec Valentino ani jednou Itálii. V potu tváře křtil, oddával, pohřbíval mrtvé a kázával každou neděli, a tak tedy doufal, že ho Pán Bůh pochopí, když neodevzdá těch jedenáct set dolarů neznámým chudákům, kteří si svou bídu dost možná zasloužili.
"Zpáteční lístek do Neapole," požádal otec Valentino, když na něho přišla řada a stanul před okénkem.
"Vy byste si toho přál!" Úředník, který před ním vyřídil několik nerozhodných hysterických hlupaček, byl na konci sil a choval se jako hrubián. Tloukl pěstí do pultu a díval se na otce vztekle a s nenávistí. "Jestli dostanete, co si přejete, můžete mluvit o štěstí. Většina turistických míst už je obsazena. Ještě že tak! Zbývají už jen ti trapiči z první třídy."
Otec Valentino přerušil rozhořčeného úředníka: "Dejte mi lístek první třídy. A vlastní kabinu. Nechci se o ni dělit ani s biskupem. Poprvé po čtyřiceti letech jedu do Itálie a chci cestovat pohodlně."
"To jste se teda pěkně napakoval, když jste prodával to svoje opium chudákům," ušklíbl se úředník. Netrpělivě přelistoval svazeček tenkých papírků. "Je volná kajuta první třídy na lodi Nestoria. Odpluje 15. května. Cesta tam a zpátky osm set dolarů. Berete to nebo ne?"
"Samozřejmě," přikývl otec Valentino, usiluje potlačit cizí přízvuk, který ho samotného nejvíc tahal za uši, kdykoliv měl strach nebo vztek. "Tutto compresso? Víno, spropitné a ostatní?"
"Víno a spropitné zvlášť. Také zvlášť masáže, odstraňování vrásek, bardámy a rakev, kdybyste po cestě umřel. Ale račte se rozhodnout rychle. Mám mnoho práce a nemám kdy na loudání, vybírání a změny."
"Per Bacco, rezervujte mi ten lístek," rozhodl se otec Valentino. "Zbylo mi ještě tři sta dolarů. Dvě stě bude na víno, spropitné a kapesné v Neapoli. A za zbývajících sto dolarů může milovat bližního jako sebe samého.
"Ale pamatujte si laskavě," vrčel úředník, podávaje mu jízdenku, "už žádné vybírání a změny. Jestli se mi sem vrátíte a začnete nějaké výklady, ztratím i tu poslední špetku úcty, kterou k páterům ještě mám."







Celá potíž s otcem Mottou - myslel si otec Valentino, když se vrátil na faru - je v tom, že otec Motta nemá ani potuchy o zákonech ekonomiky. Vždyť láska, obrácená zprvu k sobě samému, rozlévá se stále v širších kruzích. Když otec Valentino vydává tolik peněz na cestu do Itálie, pomáhá přece majitelům lodí a vinařům shromáždit nadhodnotu, které pak oni mohou použít, aby milovali bližního jako sebe samého. Pán Bůh mu neukládá milovat jednoho bližního víc než jiné. Kdyby měl rozdělit svých jedenáct set dolarů, jediný poctivý způsob by byl rozdělit je stejným dílem mezi všechny chudáky celého světa. Ale v tom případě by částka, připadající na jednoho každého, byla tak nicotná, že by ho přivedla spíše do rozpaků než by mu přinesla sebemenší úlevu.
Když se otec Valentino vrátil na faru, měl nicméně nadále pocit viny. Jistě bude příjemné uvidět znovu Itálii, nazlátlá pole a modravá jezera, ale v hloubi duše otec Valentino věděl, že Pán Bůh ho nepostavil na svět, aby se oddával rozkošem.
Otce Mottu potkal na chodbě. Ten den měl otec Valentino službu, a když jel do města, musel požádat otce Mottu, aby ho zastoupil.
"Koupil jste si lístek?" zeptal se otec Motta.
"Za osm set dolarů," přiznal se otec Valentino v touze ulevit svědomí upřímností právě k tomu spolubratru, od něhož se nejspíš mohl nadít kritiky své utkvělé myšlenky. "Ale myslím, že to bude stát za to."
"Má to někdo štěstí!" Otec Motta, přestože rovněž strávil čtyřicet let v Americe, nikdy se pořádně nenaučil anglicky. "Ale musí to být lopota našetřit takové ohromné peníze. Já bych chtěl taky plynout do Itálie, ale za těch sto dolarů, co jsem našetřil, nestihnu přeplavat moře."
Otci Valentinovi se ještě více sevřelo srdce, když si uvědomil, že otec Motta dostává tentýž plat jako on, dvaadvacet dolarů měsíčně, a možnosti úspor jsou u obou víceméně stejné. Otec Motta, pravda, kouří, a otec Valentino je nekuřák, ale ten přepych nemůže být sám o sobě dostatečným vysvětlením otcovy nouze. Otec Motta si jedině proto nemohl našetřit peníze, aby mohl navštívit vlast, že uváděl ve skutek to, co z kazatelny, totiž rozdával své peníze chudým.
"Musím navštívit hromadu příbuzných," sděloval otec Valentino s nadějí, že otec Motta nebude přemýšlet, proč jeho kázání neudělala větší dojem na spolubratra.
"Nemluvte o tom, otče, ještě mne ponouknete k závisti," odpověděl otec Motta. "Málem bych zapomněl. V kanceláři čeká někdo. Když už jste se vrátil, snad ho přijmete sám."







Otec Valentino shledal na první pohled, že návštěvník pochází z rodiny nenapravitelných povalečů.
"Ebbene," spustil v jistotě, že má před sebou krajana, "tak co máš na srdci?"
Chlapík se díval do země celý nesvůj. Nebyl špinavý ani neoholený jako většina pobudů, dokonce ani nečpěl hořčákem. Jeho nuzné šaty byly zchátralé, až to volalo do nebe. Otec Valentino ho zařadil do kategorie nezaměstnaných účetních.
"O nic jiného, otče, než že jsem bez groše."
"A jenom proto, že jsi bez groše, sis vzpomněl na kněze? Když máš peníze, do kostela nepáchneš! A proč jsi vůbec bez groše? Skrz ženské nebo skrz alkohol nebo skrz karty anebo skrz to všechno dohromady?"
"Vy mi křivdíte, velebný pane," bědoval chlapík. "Nemám ani krejcar, protože mám nemoc. A do kostela chodím pravidelně. Zrovna jsem poslouchal krásné kázání otce Motty. Jestli mi nevěříte, velebný pane, mohu vám ho povědět slovo od slova."
"Ne, ne, to ani nemusíš," pospíšil si s odpovědí otec Valentino. "A co to máš za nemoc? Co ti vlastně je?"
"Udělalo se mně něco velikého v břichu. Doktor říká, že umřu, jestli mi to nevyndá. U své firmy pracuji teprve odnedávna a nebudou mi platit nemocenskou, když budu nemocný. A mám ženu a tři děti."
"Do nemocnice jít nemůžeš? Máme přece nemocenské pojištění!"
"To bych musel čekat spoustu týdnů, než bych dostal neplacené lůžko v některém špitálu. A doktoři říkají, jak nepůjdu na operaci ihned, umřu. Pro Boha vás prosím, otče, pomozte mi! Pro tu moji ženu a děti! A z lásky k Nejsvětější Panence Marii!"
Otec Valentino už chtěl dát tomu chlapíkovi dolar a zbavit se ho, když mu slova Boží zahřměla v uších jako bouře: "Budeš milovat bližního jako sebe samého!" Těžko říci, že miluje bližního jako sebe samého, jestli dá dolar člověku, který potřebuje stůj co stůj ihned vyoperovat nádor. Tak nedostatečnou oběť nutno pokládat jedině za pokus oklamat svědomí. Skutečné milosrdenství znamená, je-li toho potřeba, obětovat všechno, co člověk má.
Otec Valentino poznal, že otec Motta má pravdu. Lidé jsou povinni zachovávat ta dvě velká přikázání: milovat boha a bližního. V nich je smysl kněžství a plnit je beze zbytku - v tom je cíl církve bojující! Nesmí sám sebe klamat, že se mu poštěstí vyhnout se druhému přikázání, jestliže zachovává jen prvé.
"Nu," zamumlal, stydě se za dosavadní hrubost, "uvidíme, co se pro tebe dá udělat."
Pán Bůh nepožádal otce Valentina, aby miloval svého bližního byť jen z poloviny jako sebe. Pán Bůh se spokojil s pěti sty dolary, což byla právě částka, která stačila na vyléčení nemocného.
Pokladník vřeštěl, metal blesky z očí a převracel kancelář vzhůru nohama, když se otec Valentino vrátil do úřadovny paroplavební společnosti a nesměle se zeptal, zada by bylo možno vyměnit jízdenku, tak, aby se mohl plavit do Neapole (a zpátky) za čtyři sta dolarů, přičemž by mu zbylo dvě stě dolarů na vedlejší výdaje a pobyt v Itálii.
"Co si o vás mám myslet?" hřměl úředník. "Děláte si ze mne legraci nebo co? Cožpak jsem vám neříkal, že nemám rád, když člověk sám neví, co chce? Jste blázen nebo dobrodruh? To jste se nemohl rozhodnout hned?"
"Nezlobte se na mne, ale poprvé jsem ještě sám nevěděl," jektal otec Valentino, snaže se uchlácholit úředníkův hněv. "Víte, za jeden den si ode mne láska Boží vyžádala polovinu mých úspor."
"Kněží nemají mít vůbec žádné úspory," bručel pokladník ostrým a hněvivým hlasem, nevědomky jako ozvěna opětuje filosofii otce Motty. "Ale máte štěstí, nejste sám, kdo neví, co chce. Před deseti minutami nám vrátil nějaký mizerný turista také lístek. Můžete ho mít za čtyřista pětadvacet dolarů. V kajutě budete se třemi jinými cestujícími, doufám, že vás po cestě uškrtí."
Pokladník otevřel ústa naplno a sklapl je tak, že zaskřípal velkými bílými zuby. "A já to udělám taky, jestli se mi sem vrátíte ještě jednou a budete mě obtěžovat svými povídačkami."
Otec Valentino přijal pokorně jízdenku. Zůstane mu teď sotva sto pětasedmdesát dolarů na vedlejší výdaje a na útratu v Itálii, ale i tak se bude moci podívat do vlasti.
"A nedělám si legraci, rozumíte," zuřil pokladník, podávaje knězi nový lístek. "Ukažte se mně tu ještě jednou!"
Otec Valentino utekl, nežli stačil pokladník nabrat dech k nové sérii nadávek.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 20. 06. 2011 | 5107 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1967

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře