Společenství čistých srdcí

Bl. Markéta Savojská (2)

Kategorie: Duchovní život

Druhá část životopisu.

Jako všechny dominikánky i Markéta měla velkou touhu po poznání pravdy. Dobře znala Písmo svaté a stále znovu pročítala listy Kateřiny Sienské s důkladností dnes neobvyklou. Měla i jiné knihy, získané pracným a trpělivým opisováním.
Sestry stále ještě denně vycházely do Alby a neúnavně tam konaly mnoho dobra. Skoro dvacet let trval tento stav.
Markéta viděla, že přes všechny práce a oběti sester zůstává ještě tolik ran všeho druhu, bolestí neošetřených, dětí nepoučených a zanedbaných, chudých, kteří neměli co jíst, a hlavně duší nesmírně vzdálených od Boha.
Neznala jiný lék a jiné řešení než se stále modlit, stále více volat o milost a milosrdenství. Co mohla ona slabá vykonat více, než spojovat se se svým Bohem? Co by dokázala její slova, kdyby Bůh sám nemluvil v srdci těch, k nimž se obracela. A tak pozvolna vznikala v jejím srdci touha žít jen pro Boha a dát Mu vše.
Prakticky to znamenalo přejít do II. řádu.
Markétě už bylo padesát let, a také její společnice většinou nebyly z nejmladších. Věděla, že si lidé v Albě už zvykli na její pomoc a na obětavou práci všech sester a že budou jejím rozhodnutím zarmouceni.
Rozhodování bylo těžké též proto, že nejednala jen za sebe, ale za všechny sestry.
Markéta chtěla mnohem více než pomáhat omezenému počtu lidí. Myslela na potřeby celého světa a chtěla léčit všechnu bídu a všechny rány. Věděla též, že ji mnozí budou pokládat za pošetilou, avšak uměla již dobře číst v knize kříže, proto se nezalekla.
Napsala tedy žádost do Říma papeži Evženu IV.. Dostala schválení a začala upravovat palác i přilehlý kostel sv. Maří Magdaleny, aby dobře sloužil svému účelu.







V posledních letech jejího života mluví kronika kláštera o častých extázích a viděních zakladatelky. Přibývalo však i zkoušek a utrpení. Sestra Markéta uviděla Ježíše, obklopeného světlem, a volala k Němu: "Učiň mě svatou!" - "Hle, nástroj!" odpověděl jí Pán a ukázal jí tři kopí, zobrazující nemoc, pomluvy a pronásledování. Na výzvu, že si má jedno z nich vybrat, Markéta odpověděla: "Dej mi je všechny tři!" Tato její prosba byla splněna.
V roce 1445 došla kladná odpověď od Svatého Stolce a začalo se se stavbou nového kostela.
14. července toho roku zřídil Evžen IV. kanonicky klauzuru. Po dvou letech byla stavba skončena a teprve pak nastal noviciát.
U každého kláštera II. řádu bývají začátky jiné. Nejčastěji přejde do nového kláštera několik sester se slavnými sliby. Jindy jsou žadatelky posílány do jiných domů, aby si tam vykonaly noviciát a pak se vrátily.
V tomto případě byla formace sestry Markéty a ostatních sester svěřena sestře Filipině Storbi. Ona jediná přišla do Alby připravovat tamější sestry na slavné sliby. Snad se tohoto úkolu obávala, avšak ukázalo se, že zbytečně. Nikdy nebyly novicky učenlivější, poslušnější a pokornější než sestra Markéta. Její příklad strhoval ostatní.
Po noviciátní přípravě vykonala sestra Markéta 20. března 1450 poslední odloučení od pozemských statků úředním dokladem, v němž čteme, že se chtěla "nakolik je to možné, postarat o spásu své duše, zbavit se časných statků a nenechat si nic vlastního". Potom teprve složila slavné sliby do rukou biskupa. Po ní je skládalo šestnáct sester.







Po slibech byla ihned jmenována převorkou, ačkoli se ve své pokoře považovala za poslední ze všech. Uposlechla jako vždy. Snažila se vést sestry více svým příkladem než slovy.
Nebyla už mladá. Přesto ráda zametala, myla nádobí a všude pomáhala. Velmi dbala o přesné zachování Stanov. Vždy byla první v chóru i u společné práce. Velmi zdůrazňovala mlčení. Říkávala, že klášter bez mlčení je jako město bez hradeb. Nikdo nebyl chudší než ona. Nosila hábit z nejhrubší látky. Nepřipustila, aby ji někdo obsluhoval.
I v starých kronikách se často najde něco, co nás překvapí a naplní úžasem. Tak se tam k chvále Markétiny trpělivosti mluví o jedné sestře, která ji do očí nazvala převorkou posedlou ďáblem. To už je přece moc! Ani v Albě nebyly všechny sestry dokonalé.
Příkladná byla i naprostá Markétina poslušnost k bratřím, kteří pečovali o klášter. Jejich zpovědníkem byl otec Bellini. Byl zřejmě velmi přísný. Sestra Markéta, která se všeho zřekla, měla přece jen ještě něco pro potěšení: ochočeného srnečka, který žil v klášteře k radosti všech. Stačilo ukázat mu na provaz, aby začal zvonit, nebo mu ukázat na dveře některé cely, aby hned vyhledal sestru, jíž byla přidělena. Vyhledal ji, ať byla kdekoli. Do chóru ovšem chodit nesměl, ale do refektáře chodil velmi rád.







Otec Bellini prohlásil, že toho dětinství už je trochu moc a že srneček ruší kázeň a pořádek v klášteře. Nehodí se na sestry, aby k němu lnuly. Nařídil, ať ho hned vyženou.
Sestra Markéta beze slova otevřela dveře klausury, srneček vyběhl ven a už ho sestry nikdy neuviděly.
Tato příhoda dala jméno časopisu, který vydávají sestry v Albě: "Cervo".
Těžší to bylo asi v dalším případě.
Když už byla Markéta nemocná, používala služeb mladičké sestry Benedikty, kterou sama vychovávala k řeholnímu životu a která byla neobyčejně nadaná. Byla sestře Markétě jakousi sekretářkou.
Nemocná ji na oplátku láskyplnně poučovala a dávala jí mnoho dobrých rad. Neúprosný otec Bellini i zde zasáhl. Prohlásil, že sestra Benedikta už nesmí být odváděna od povinností a od společného života. Obě tyto vzorné řeholnice okamžitě poslechly. Nepromluvily už spolu ani slovo, dokud otec Bellini nedal dovolení.
Pán začal dávat sestře Markétě stále hojněji to, co si velkodušně zvolila. Stíhala ji jedna nemoc za druhou. Měla téměř nesnesitelné bolesti. Přesto se mohla téměř do poslední chvíle pohybovat a nemusela ležet.
Nešetřila se.
Po nemoci následovaly pomluvy.
O jejich rozšíření pečoval hlavně uražený odmítnutý nápadník. Je prý lenivá, přetvařuje se, se sestrami jedná nelidsky, přidala prý se ke kacířům.







Potom přišlo i pronásledování.
Otec Bellini, který chtěl Markétu hájit, byl uvězněn. Sestra Markéta nemohla snést myšlenku, že ona je příčinou této nespravedlnosti. Vyšla tedy z klauzury, což bylo před tridentským koncilem možné, a šla otce hájit. Dostalo se jí tam mnoho pokoření. Nakonec jakási paní Antonie přirazila sestře Markétě železnou bránu na ruku a zranila ji.
Nenaříkala.
Tiše se vrátila do kláštera a modlila se za všechny, kdo jí ublížili. Musela snést ještě mnoho urážek, než byla jasně prokázána nevina otce Belliniho a on byl propuštěn.
I jako převorka udržovala sestra Markéta styky se svými nevlastními dětmi a s dětmi svého syna. Jeho dcerušku mívala u sebe v klášteře. Přežila Gian Giacoma. Když umíral i jeho nejstarší syn, vydala se až do Kasale, ačkoli už byla stará a nemocná, aby ho připravila na smrt a ošetřovala. Dvakrát tedy opustila svou klauzuru.
Zřekla se pak úřadu převorky a pečlivě se připravovala na smrt. Revmatismus jí působil velké bolesti při každém pohybu. Lékaři jí je ještě zvětšovali. Před smrtí ji přišla navštívit sv. Kateřina Sienská tak, že ji viděly i některé sestry.
Zemřela 23. listopadu 1464.
Po její smrti bylo slyšet nebeské zpěvy v klášteře i mimo klášter.
Klement IX. ji 8. října 1669 blahořečil.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 14. 06. 2011 | 5241 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Dějiny řádu kazatelského I., s. M. Zdislava Černá O.P.

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře