Společenství čistých srdcí

Sv. Antonín Florentský (3)

Kategorie: Duchovní život

Závěrečná část životopisu.

O jeho účasti na florentském koncilu se nemluví. Zcela jistě však byl buď jeho poradcem nebo aspoň svědkem. I mimo koncil pracoval mnoho pro odstranění východního rozkolu. Neztrácel zájem ani o záležitosti svého rodného města. Ve prospěch Florencie konal cesty k Mikuláši V., ke Kalistu III. a k Piu II..
V neděli míval kázání střídavě v různých kostelích. Každého kněze považoval za lepšího kazatele, než je sám. Na cesty si brával jen jednoho průvodce. Nedbal na zimu, na horko, na déšť.
Poslední tři roky před smrtí se mu stávalo, že nedokázal utajit bolesti, jaké mu působily jeho různé nemoci. Přesto nechtěl odpočívat.
Získal si pověst svatosti.
Kdykoli někam šel, všichni na cestě poklekali a prosili ho o požehnání. Arcibiskup Antonín však nikdy neprojevil domýšlivost nebo ctižádost. Není člověka, který by byl méně toužil po slávě a důstojnosti. Nepohnuly jím peníze, lidská chvála a hana nebo časné výhody. I jako arcibiskup ustavičně nosil hábit. Nedopustil, aby mu dali hábit z lepší a jemnější látky, než míval dříve.
Toužil po návratu do své cely. Jeho sekretář ho o tom často slyšel mluvit. Říkával tomu návrat "ad altoria", jako by si připomínal návrat svatého Tomáše a jeho prohlášení, že není větší důstojnosti, než v řádě žít a zemřít.
Dbal o pohodlí jiných, o své ne. Na sebe nedbal. Sekretář se mu musel starat i o prádlo a o podobné potřeby.
Třináct let byl arcibiskupem. Když mu bylo sedmdesát let, těžce onemocněl. Měl veliké horečky. Připravoval se na smrt a prohlásil: "Kdybyste u mne po smrti ještě něco našli, hned to rozdejte chudým!"
Neumíral v klášteře, avšak byl obklopen svými bratry, kteří k němu ihned přispěchali. Jaký důraz je tu na slově SVÝMI!
Když se stalo, že v klášteře svatého Marka, který on založil, měli v roce 1456 jen jednoho novice, ustaraný převor hned mu to šel oznámit, a arcibiskup Antonín vyprosil ve třech letech třicet nejlepších noviců, jaké si bylo možno přát.
V posledních chvílích svého života se modlil se svými bratřími. Ještě i v den své smrti sám začal chvály. Těžko pak už vyslovoval, i když vše sledoval s ostatními. Několikrát ještě opakoval: "Servire Deo regnare est." Když už ani to nemohl, s láskou líbal kříž.
Zemřel 2. května 1459 o vigilii Nanebevstoupení Páně a byl pochován v kostele sv. Marka, jak si to přál. Pohřeb mohl být až po deseti dnech. Dříve to nebylo možno pro nával lidí k jeho rakvi.
Mnoho lidí ho oplakávalo. Byl každému rádcem v pochybnostech. Měl autoritu u městských předáků. Všichni o něm věděli, že je zkušený v právních otázkách a opatrný, že má jistý úsudek a snaží se každému pomáhat. Byl plný lásky a horlivosti při vedení kněží a křesťanského lidu, ustavičně se zapíral a nedbal na sebe v ničem. Není divu, že lidé poklekali na cestě, když byla jeho rakev odnášena do kláštera svatého Marka.
Nezapomenutelná zůstala jeho žízeń po spáse duší. Jak mnoho vykonal pro dobro všech!
Pius II., za jehož pontifikátu Antonín Pierozzi zemřel, o něm napsal: "V této době se odstěhoval k Pánu Antonín, arcibiskup florentský, profesor řádu Kazatelského, muž paměti hodný. Zkrotil lakotu, vůbec neznal pýchu, pošlapal zhýralost. Nápoje i pokrmu užíval skrovně. Nepodlehl hněvu, závisti ani jiné vášni. Vynikal teologickou naukou. Napsal mnoho spisů, které učenci chválí. Byl kazatelem u lidu oblíbeným, ačkoli horlivě pronásledoval neřesti. Napravoval mravy kněží a lidu. Bedlivě urovnával spory. Jak jen mohl, odstraňoval nepřátelství. Příjmy církve rozdělil mezi Kristovy chudé. Svým příbuzným a známým nedával nic, když nebyli opravdu nuzní. Užíval jen skleněných a hliněných nádob. Chtěl, aby se členové jeho domácnosti, jichž bylo jen několik, spokojili s málem. Po jeho smrti nenalezli v jeho domě nic kromě mezka, na kterém jezdíval, a několik kusů bezcenného nábytku. Vše ostatní odnesly ruce chudých."
Bollandisté uvádějí přesný seznam zázraků, k nimž došlo do kanonizace svatého Antonína. Bylo jich devětačtyřicet za jeho života, šestasedmdesát po jeho smrti.
K svatým připsal tohoto arcibiskupa papež Hadrián VI. roku 1523.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 08. 06. 2011 | 4896 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Dějiny řádu kazatelského I., s. M. Zdislava Černá O.P.

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře