Společenství čistých srdcí

Dva automobily

Kategorie: Pro inspiraci

Úvaha pro život a zajímavé přirovnání od Maxe Kašparů.

Člověk, na rozdíl od zvířete, má schopnost představivosti. Využijte této typicky lidské vlastnosti, posaďte se a představte si jedno krásné sobotní odpoledne. Máte uklizeno, sedíte s rodinou po obědě u kávy a nečekaně zazvoní zvonek u vchodových dveří. Sejdete dolů a před vaším domem stojí dodávkový automobil. Řidič se představí a s úsměvem sdělí, že jste nečekaně vyhráli. Výhrou je vzácná orientální květina, kterou si můžete dát kamkoli do bytu. Do obývacího pokoje, ložnice, kuchyně. Všude vám zpestří váš domov. Když odhrnete z vozu plachtu, uvidíte nádhernou exotickou rostlinu a ucítíte krásnou, pronikavou vůni. Kdo by takový dar nepřijal.
Sotva jste uložili vzácnou květinu na své místo, zvoní opět u vašich dveří zvonek. Když otevřete, stojí před domem automobil s plachtou a řidič vám sděluje, že má pro vás zase něco neobvyklého. I tentokrát je to jen pro vás, můžete si to dát do kuchyně, ložnice nebo obýváku. A když k vaší zvědavosti a netrpělivosti odhrne z vozu plachtu, leží tam mrtvola.
Přesto, že řidič dodá, že jde o mrtvolu čerstvou, vaši a zadarmo, nepochybuji, že takový dárek nepřijmete a budete dělat všechno pro to, aby šofér odvezl mrtvolu tam, kam patří, do márnice nebo krematoria, mezi mrtvé. Nyní bych vás poprosil, abyste se z představ vrátili do každodenní reality a snažili se odpovědět si na otázku, proč vaše okolí povětšině odmítá přijmout víru v Ježíše Krista.
Říká se, že každé přirovnání kulhá. Vím to dobře, a přesto jsem použil tato přirovnání záměrně, abych na nich položil otázku, zda to není právě naše vina, vina nás křesťanů, že dáváme Ježíše tomuto světu jako mrtvolu. Jako někoho, kdo se těm druhým plete pod nohy a komplikuje jim život.







Přijali jsme sami Ježíše jako někoho, kdo provoní naše životy?
Kdo dá novou chuť našim vztahům?
Kdo zkvalitní soužití v našich rodinách?
Přijali jsme sami Ježíše jako světlo, jako balzám, jako lék?
Jsme sami Ježíšem a pro Ježíše nadšeni tolik, že svoláváme své přátele a nabízíme Syna Božího i jim?
Nebo vystupujeme před světem jako muzeální rekvizity, které se ho snaží na začátku jedenadvacátého století se zdviženým prstem napravovat a dávat mu mravní lekce? Nepohřbíváme vlastníma rukama víru a potom se k ní stěhujeme do hrobu zavaleného kamenem přetvářky a následné bigoterie?
Nežijeme na hřbitovech, které lidi, hledající Boha, obloukem obcházejí?
Nejsme sami zdaleka čitelní svojí strnulostí a nebeským nářečím? Je na nás vidět upřímná a nesektářská radost z toho, že jsme našli cestu, pravdu a život?
Jeden mladý muž mi řekl, že kostelní dívku pozná podle hesla: „Smutný pohled, bledá líčka - jedním slovem katolička.“
Tak možná vypadá výše popsaný typ dívky kostelní. Tak ale nevypadá v žádném případě mladý člověk, který uvěřil v Ježíše Krista, přijal ho jako Pána a přítele, odvalil kameny z vlastního hrobu a spolu s Ježíšem vstal.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 31. 05. 2011 | 4999 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Jubilejní Cyrilometodějský kalendář na rok 2000

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře