Společenství čistých srdcí

Konec jedné domácnosti

Kategorie: Články

Co zanechávají po sobě mrtví, to si pozůstalí rozdělují mezi sebe. Náš domov zemřel, ale my jsme zůstali naživu.

Řekněte mi, musím být opravdu při tom, až se pozůstalost začne dělit? Nejde to beze mne? Můžete si tedy alespoň trochu pospíšit? Děkuji, je to od vás velmi milé. Ten obraz vpravo na stěně. Sejměte jej. Ptáte se, kdo jej má dostat, ona nebo já? Zrovna jsme se vzali, když jsme ten obraz koupili. Měli jsme prázdný pokoj, jinak nic. Lidé se smáli: "Žádné peníze ani nábytek, ale obraz ano. Aspoň tedy něco..." Chtěli jsme to mít ve svém pokoji krásné a měli jsme ten obraz rádi. Ráno vypadal jinak než v poledne a než večer. A zdálo se nám, že se s obrazem mění i pokoj. Pokaždé jako by se rozhrnula záclona a objevil se nový, neznámý svět, bohatý a krásný jako naše láska, o které jsme hovořili...
Dejte ten obraz jí!







Ten malý stolek. Kdo ho dostane?
Stůl jsme si dali zhotovit v dílně za rohem. Veliký, procovský stůl doprostřed pokoje jsme nechtěli. Náš stůl, malý, skoro nenápadný, stál sice uprostřed místnosti, ale jen proto, že na něm byly vždycky květiny. Po celý rok jsme se staral o květy já, o mých narozeninách se o ně vždycky postarala ona. Ačkoli byl trochu nízký, často jsme u něj jedli. Po týdny jsme u něj pracovali až pozdě do noci a ona si často sedávala v noční košili ke mně, když po několika hodinách spánku náhle procitla, protože jsem jí nebyl dost tichý...
Dejte mi ten malý stolek!
Bylo by možné, abyste si trochu pospíšili? A potřebujete mne vskutku od začátku až do konce? Tak dobře, zůstanu.
Lustr. Kdo ho má dostat?
V našem bytě mělo být světlo, měkké, teplé světlo. Jedině krásná lampa mohla dát takové teplo. Půl roku běhala od krámu ke krámu, prodavači si ji už pamatovali a divili se, že je tak vybíravá. Konečně našla pro nás lustr. Zavěsili jsme jej a nechali svítit celou noc, těšili jsme se jeho světlem, které jsme nacházeli i ve svých očích...
Dejte ten lustr jí!







Víte, děláte mne nervózními těmi svými protokoly. Je tu skutečně tolik co dělit?
Kdo má dostat vlněné přikrývky?
Koupili jsme ty pestré přikrývky pro ni. Tak často jí byla zima a měla stále studené prsty. Vždycky se svinula do klubíčka, byla docela maličká a chvěla se. Jedna přikrývka jí obvykle nestačila, tak jsem jí dával i svou. Její můžete poznat podle spálené skvrny, vidíte? Když jsem se jí ptal poprvé, proč je taková divná, jaksi se polekala, žehlička jí vypadla z ruky, padla na přikrývku a spálila ji. Ale co záleží na takové skvrnce... Dejte ty přikrývky jí! Ano, obě.
Rádio, kdo dostane rádio?
Bylo jí zatěžko sedět celé dny doma tak sama, říkala. Proto jsem jí koupil to rádio. Jistě, není moc pěkné, ale má dobrý zvuk, trochu se v přijímačích vyznám. Přesto ji však hudba dráždila a mnohdy vykřikovala: "Vypni tu hroznou kiksnu!" Myslíte, že je tak hrozná? Později jsem naopak vyhledával hudbu já, když začala tak pozdě chodit domů. Uklidňovalo mne, ohlušovalo trochu žárlivost. Bylo to hezké, mít malý aparát. Teď už ho nepotřebuji...
Dejte to rádio jí!







Kdo dostane skříň?
Byla to hezká žena a nikdy neměla co na sebe. Starý šatník byl však tak plný, že se až tyč prohnula a šaty se stlačily dohromady.
Chtěla, aby byl šatník ještě plnější, a já jsem dělal, co jsem mohl, dokonce velmi rád, rozumíte-li tomu, co míním. Ale čím byl šatník plnější, tím častěji docházelo ke sporům. Náš život se mi zdál stále prázdnější a prázdnější a já začal ten šatník nenávidět, protože z něho vycházelo tolik cizoty. Nejraději bych ho byl rozštípal, ale byl to dar její matky. A nový šatník by byl býval velmi drahý - a mimoto by to k ničemu nevedlo...
Dejte ten šatník jí...
Zůstávají záclony. Kdo dostane záclony?
Vlastně se těžké, husté záclony do našeho bytu nehodily. Předtím jsme je oba nesnášeli a nikdy nepoužívali. Pak ale najednou musila takové záclony mít, a to velmi rychle. Lidé jsou zvědaví, říkala, dívají se do oken a ona nesnáší jejich pátravé pohledy. A šla ještě téhož dne koupit takové záclony a náš pokoj byl najednou odloučen od světa. Vidíte, jak jsou záclony husté: Dokážou pokoj zatemnit, a to si dovedete představit. A přesto nebyly dost husté, aby zakryly pravdu...
Dejte ty záclony jí!
Pokoj je prázdný. Prázdný jako tehdy, když jsme do něho vstoupili poprvé. Parketová podlaha se blýští, nade mnou vylézá ze stropu černý kabel pro lampu, okenní tabule jsou slepé od prachu a pocákané deštěm. Propouštějí už jenom šeré světlo, v němž se zdá pokoj mnohem menší.
Ale přece jen je stále prázdný...
A kdo dostane mne?

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 20. 05. 2011 | 5438 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Kalendář lidové demokracie 1985

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře