Společenství čistých srdcí

Bl. Benvenuta Boiani

Kategorie: Duchovní život

Jedna z méně známých, ovšem zajímavých osobností Kazatelského řádu.

O této dominikánské terciářce ze třináctého století se zachovalo nejvíce podrobných zpráv zásluhou jejího zpovědníka dominikána Konráda de Castillerio, který napsal její životopis.
Narodila se v zámožné rodině roku 1254 v městečku Vividale, které leží mezi Terstem a Benátkami, a prožila v tomto městečku skoro celý svůj život.
Neupozornila na sebe žádnou vnější činností. Vždy usilovala o skrytost. Byla to již sedmá dcera v rodině, a syna ještě neměli žádného. Báli se proto o jejím narození otci podat zprávu. Otec však byl vzorný křesťan. Přijal i svou sedmou dceru s láskou a zvolal: "Buď i ty vítána!" Tato příhoda jí dala jméno. Za svou odevzdanost byl otec odměněn. Narodili se mu po sedmi dcerách ještě tři synové. Jeden z nich se stal dominikánem.
Benvenuta byla po celý svůj život něžně milována od svých rodičů a sourozenců. Všichni pro ni měli porozumění, radovali se z její zbožnosti a viděli v ní záruku Božího požehnání pro celou rodinu. Snažili se ji ušetřit všech starostí, neslučitelných s jejími dlouhými modlitbami a extasemi. Děvčátko se už v sedmi letech denně modlilo tisíckrát Zdrávas Maria, většinou v zahradě. Všichni proto o ní říkali, že je to "skřivánek Panny Marie".







Denně chodila k dominikánkám na mši svatou a na kompletář. Nikdo neměl námitky, když velmi záhy prohlásila, že se chce zcela zasvětit Bohu. Přitom vůbec neuvažovala o možnosti, že by mohla vstoupit do kláštera.
Složila svůj slib panenství do rukou Královny Panen s takovou samozřejmostí, jako novicka do rukou své převorky. Pravděpodobně už jako dvanáctiletá vstoupila do III. řádu. Od té doby začala své strašné kající skutky, které se všemožně snažila skrývat. Postila se, nepila víno, spala jen na zemi, třikrát za noc se bičovala, nosila žínici, byla opásána provazem, který jí zarostl do masa. Tyto své kající skutky tajila nejen před svými rodnými sestrami, ale i před svým zpovědníkem. Třikrát se jí zjevil svatý Dominik a poručil jí, aby svému zpovědníku o všem řekla. Vždy se chystala, že poslechne, ale nikdy to nedokázala. Svatý Dominik ji pak vždy pokáral, potřetí už velmi přísně. Teprve potom se odhodlala říci otci Konrádovi vše. On jí potom značnou část těchto kajících skutků zakázal.
Pět let byla tak nemocná, že se nemohla ani pohnout a byla zcela odkázána na pomoc jiných. Nesnesla skoro žádné jídlo a dusila se. Byla tak proležená, že jí její živé maso krvácelo a přischlo k obvazům. Ona si nikdy nenaříkala.
Ještě více než nemocí trpěla tehdy vnitřně. Ďábel ji často pokoušel k zoufalství. "Skřivánek" však nepřestal zpívat.







Nejtěžší jí bylo, že nemohla chodit do kostela. Její starší sestra Marie, která se také zasvětila Bohu a žila s ní, snažila se jí pomoci. Měli silnou služku, která ji nosila do kostela na mši svatou alespoň v neděli. Tato služka však jim odešla. Tu se s nemocnou Marie začala vléci sama, ačkoli neměla ani zdaleka tolik sil. Nosila ji proto na zádech. Kolik posměšných poznámek musila cestou vyslechnout! To už bylo i zbožnému otci trochu moc. "Zesměšňujete se!"
Tu Benvenuta poprvé začala prosit Boha za své uzdravení, více kvůli svým příbuzným než kvůli sobě. Slíbila pouť do Boloně. Uzdravila se pak v jediném okamžiku v kostele v přítomnosti mnoha lidí o svátku Zvěstování Panny Marie. Se svou sestrou a s bratrem se pak pěšky vydala na cestu k hrobu svatého Dominika.
Po návratu z pouti často navštěvovala místní sestry II. řádu. Měla dovolení zůstat u nich celé dny, a to i v klauzuře. Nikdy však u nich nezůstala trvale. Neví se ani, zda podobné přání někdy projevila. Její život byl zcela kontemplativní, ať byla kdekoli. Všichni už si zvykli na to, že z její světnice vychází neobvyklé světlo, takže se zpočátku někteří lidé báli, že hoří. Někdy zaslechli nebeské melodie nebo cítili nebeskou vůni. Neptali se jí na to z úcty k ní a obklopovali ji ohledy a pozornostmi, takže se velmi bála marnivosti.







Vedla-li život kontemplativní a věnovala-li mnoho času modlitbě, neznamená to, že by byla bez zájmu o svého bližního. Snažila se vést k Bohu každého, s nímž se setkala, ovšem více příkladem než slovy. Nebála se však ani napomenout a upozornit. Když před ní někdo někoho pomlouval, řekla prostě: "Více škodíte sám sobě než komu jinému."
Byla radostná stejně jako mnoho jiných jejích svatých sester dominikánek.
Vyprosila si od Panny Marie, aby jí alespoň na chvilku dala pochovat Ježíška. Ve Svatý týden prožívala bolesti a úzkosti svého Spasitele. Na Hod Boží velikonoční se dověděla, že slzy, které prolila, byly zaneseny jako vzácné perly do nebeského pokladu. Ráda mluvila o nebi. Měla časté styky se svatým otcem Dominikem.
Její poslední nemoc byla krátká. Všichni, kteří ji měli rádi, obklopovali její lůžko.
Benvenuta musela před smrtí podstoupit největší boj svého života. Ďábel ji chtěl zmást tím, že jí připomínal milosti, které obdržela, a namlouval jí, že je promarnila. Celou její minulost jí vykládal v tom smyslu. Její kající skutky i její modlitby se jí začaly zdát svatokrádežnými komediemi. Bála se, že dělala vše jen naprázdno, jen proto, aby si získala pověst svatosti.
I její láska a důvěra k Panně Marii se jí zdála být marnou iluzí a pokrytectvím. Plna úzkosti volala: "Maria, Maria!" - Toto jméno zahnalo nepřítele.
Benvenuta zemřele v nebeském míru s úsměvem na rtech v náruči své sestry Marie 30. října 1292. Bylo jí sedmatřicet let.
Docházelo k zázračným uzdravením na její přímluvu.
6. února 1765 byla proto blahořečena.
V jejím životě bychom marně hledali tragické události. Ďábel dělal, co mohl, aby ji zneklidnil, avšak ona zvítězila silou, která nebyla její. Tajemstvím jejího vítězství byla nedůvěra k sobě a důvěra v Pannu Marii.







Benvenuta je nám možná vzdálená dobou, ve které žila, svými kajícími skutky, projevy víry. Já jsem si ji však oblíbila, protože mám též více sourozenců a hlavně proto, že její jméno je nádherným programem pro život. Ať už se splní mé přání, nosit její jméno jako nastávající dominikánská terciářka, nebo ne, chci se snažit v duchu si připomínat při mnohdy náročné komunikaci s lidmi "Buď vítán(a)!" místo "Jdi do háje!".

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 14. 05. 2011 | 4744 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Dějiny řádu kazatelského I., s. M. Zdislava Černá O.P.

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře