Společenství čistých srdcí

Jeroným Savonarola (1)

Kategorie: Zajímavé

Ke konci 15. století se začala v Evropě šířit nová nákaza - humanismus a renesance. Již blahoslavený Jan Dominici napsal spis proti tomuto hnutí. Tito takzvaní humanisté byli domýšliví a marniví a snažili se zbavit všeho, co považovali za pouta nebo zátěže.

Často považovali za pouta i církevní zákony. Bylo neštěstím pro Církev, že měla v té době snad nejhorší papeže v celých svých dějinách. Byli to často lidé, kteří si osvojili všechny neřesti své doby a neměli smysl pro zodpovědnost. Někteří ho uctívají jako světce a mučedníka, jiní mu vytýkají neposlušnost a pýchu a někteří o něm dokonce mluví jako o kacíři. Na jedno sousoší ho postavili po bok Lutherovi a Kalvínovi jako jejich předchůdce. S tím by on sám rozhodně nesouhlasil, vždyť ani jeho největší protivníci nenalezli v jeho spisech jedinou větu, která by nebyla přísně pravověrná.

V této době působil bratr Jeroným Savonarola. Jeroným Savonarola se narodil 21. září 1452 ve Ferraře v zámožné rodině. Největší vliv na jeho výchovu měl dědeček - lékař. Jeroným neprojevoval v mládí žádný zvláštní sklon ke zbožnosti. Studoval medicínu a přitom hrál na loutnu a skládal básně. Málo se lišil od tehdejších mladíků z "dobrých" rodin.
K náhlé změně u něho došlo roku 1475. Často vzpomínal na jedno kázání, které ho zvláště ovlivnilo. Bůh ho volal a on se rozhodl, že se Mu dá zcela. Přerušil okamžitě studia a potají bez rozloučení odešel z domova pravděpodobně proto, že se bál nejen zármutku svých rodičů, ale i sám sebe. Vstoupil v Boloni do dominikánského řádu a měl obláčku 25. dubna 1475. Prosil tehdy, aby se směl stát sluhou všech. Chtěl konat nejobyčejnější práce.
Dodnes se ještě nenašel nikdo, kdo by se odvážil brát v pochybnost čistotu jeho života a jeho horlivost. Někteří však mu vytýkají, že byl příliš přísný; prý všude a ve všem viděl jen hříchy. Z omylu je však usvědčují dopisy, psané jeho matce. Jsou zachovány; Jeroným je v nich nejen uctivý, ale i něžný. I jinak byl vždy ke každému laskavý a rád se věnoval dětem. Přísný byl vlastně jen sám k sobě.
Usiloval ustavičně o spojení s Bohem.
Byl mimořádně horlivý při modlitbě.
Již v noviciátě si napsal předsevzetí a pravidla, jimiž se pak řídil po celý svůj život. Nejvíce v nich zdůrazňuje odklon od tvorů a sjednocení s Bohem, pohrdnutí bohatstvím a zřeknutí se i dovolených radostí, úplné podrobení nejen představeným, ale i sobě rovným a nižším, ustavičný dohled nad svými činy a zdrženlivost od neužitečných hovorů s lidmi. Již v noviciátě napsal bratr Jeroným některé básně a menší spisy.







Když mu bylo devětadvacet let a stal se knězem, jmenoval ho blahoslavený Šebestián Maggi novicmistrem, ačkoli byl v řádě teprve šest let. Pravděpodobně nezastával tento úřad dlouho. Svou kazatelskou činnost začínal v rodné Ferraře. Snad na jeho kázání chodila i jeho matka. O tom se však nemluví. Brzy vypukla válka a bratr Jeroným byl poslán do kláštera svatého Marka ve Florencii. Tehdejší Florencie byla místem přepychu a zábav. Není divu, že Savonarolova kázání neměla ze začátku moc úspěchů. Vytýkali mu dokonce drsný hlas a ferrarský přízvuk. Stávalo se, že na jeho kázání přišlo jen několik stařenek.
Nejoblíbenějším z florentských kazatelů byl tehdy u lidu i u Medicejských augustinián Marián de Gennazzano, který později viděl v bratru Jeronýmovi jakéhosi soka a nežádoucího konkurenta.
V roce 1487 přerušil bratr Jeroným na čas pobyt ve Florencii a kázal v různých lombardských městečkách. Hlavní námět jeho kázání se nezměnil, avšak posluchačů začalo přibývat.
Po třech letech se vrátil do kláštera svatého Marka jako převor. Přišel pěšky a nesl si jen breviář a Písmo svaté. Přinášel si ovšem také velikou touhu po spáse duší.







V klášteře svatého Marka nebyla špatná kázeň. Byla tam ještě příliš živá vzpomínka na svatého zakladatele kláštera Antonína Pierozziho. Převoru Jeronýmovi se nelíbilo, že bratři, kteří viděli, jak se stále umenšují dary lidí a almužny, chtěli se do budoucna zajistit a zakoupili si některé statky v okolí Florencie. Na přání bratra Jeronýma tyto statky opět prodali a zavedli přísnou chudobu. Nikdo neměl nic vlastnit. Chudé musely být i hábity a cely.
Je pozoruhodné, že právě za těchto okolností přibývalo žadatelů o dominikánský hábit. Patřili mezi ně synové nejpřednější šlechty, básníci i umělci. Při příchodu Savonaroly bylo v klášteře svatého Marka šedesát bratří, za jeho působení tento počet stoupl na dvě stě. Více jich nebylo zřejmě jen proto, že pro další nebylo místa. Právě tak vzkvétaly i dominikánské kláštery v okolí, hlavně v Prato a ve Fiesole, i kláštery jiných řádů. Ženských klášterů bylo ve Florencii ještě roku 1527 devětačtyřicet.
Bratru Jeronýmovi nestačilo, že se stal reformátorem klášterů ve Florencii. Chtěl reformovat celé město. Dobře viděl, jaká v něm vládne zkaženost. Necudnost v řeči a v jednání, neslušnost v oblékání, láska ke hře a ustavičná touha po radovánkách byly rány, které se měly zahojit. A on za nejlepší lék považoval kázání. Kázal proto neúnavně. Lid přicházel na jeho kázání stále ve větších zástupech. Byl stržen jeho výmluvností a rozechvěn výhružnými proroctvími. V celém městě začalo docházet k velikým změnám.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 25. 04. 2011 | 4870 přečtení
Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | | Zdroj: Dějiny kazatelského řádu I., s.M.Zdislava Černá OP

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře