Bl. Jana Portugalská (1)
Kategorie: Duchovní život
Každý má své představy o dokonalosti. Většině křesťanů se však zdá, že je k ní nutná ráznost, odhodlanost, vytrvalost, statečnost, která se umí postavit proti každé překážce.
Kdo se dívá povrchně na život princezny Jany, vidí u ní mnoho váhavosti a nerozhodnosti. Zdá se mu, že dělala příliš mnohu ústupků a že ji stíhal jen neúspěch.
Zcela jiný je však úsudek církve, podle něhož princezna Jana dosáhla největšího úspěchu: byla prohlášena za blahoslavenou.
A tak patří mezi blahoslavené Kazatelského řádu přesto, že nikdy nemohla složit slavné sliby, jak po tom toužila. Je blahoslavená, protože se zcela odevzdala a patřila jen Bohu, ať ji potkalo cokoli.
Zde první část jejího obsáhlého životopisu.
Narodila se 16. února 1452 králi Alfonsi V. a jeho manželce Alžbětě di Coimbra. Rodiče si ji vyprosili jako první dítě po pětiletém manželství na pouti do svatyně svatého Otce Dominika. Dali jí jméno Jana. Ihned byla prohlášena za dědičku trůnu. Po třech letech se jí narodil bratr Jan. Avšak již roku 1456 jim zemřela matka.
Princezna Jana vyrůstala obklopená služebnými a přepychem. Její výchova však byla svěřena Doně Beatrici, která ji pečlivě vedla k ctnosti. Otec svou dceru přímo zbožňoval. Jana se musela učit zpěvu i tanci i jiným předmětům do té míry, že nemohla uhasit svou žízeň po modlitbě a pokání. Získala si mnohem větší vzdělání, než to bylo obvyklé u žen v její době.
Žila takto u dvora více než dvacet let. V devatenácti letech se stala regentkou království a vládla místo svého otce v době jeho výpravy proti Maurům do Afriky. Projevila přitom velkou moudrost a rozvážnost. Zdálo se jí však, že se ustavičně setkává jen s tím, co ji chce odvádět od zbožnosti. Starý životopis, který napsala sestra Markéta Pinheira, která ještě princeznu Janu osobně znala, říká o jejím životě u dvora:
"Nade vše milovala a hledala mír a svornost. Pečlivě utíkala před vším, co se těmto ctnostem protiví. Nesnášela ve svém paláci slova urážlivá. Rázně zasáhla bez ohledu na lidi. Když se dověděla, že někdo přechovává k bližnímu nenávist, laskavě mu domlouvala. Když to nepomáhalo, poručila, aby člověk tvrdý a neoblomný byl od dvora poslán pryč. To se však stalo zřídkakdy pro milost, kterou Bůh vložil na její rty, aby usmířila nepřátele všeho druhu.
Po skončení slavností u dvora a po odchodu hostů se usebrala ve své oratoři, obětovala se Bohu, své jediné LÁSCE, a prosila Ho, aby ji naučil cestě, na které by opustila všechny marnosti světa a sloužila jen Jemu.
Když odešly její komorné a zavřela dveře ložnice, jejíž pohodlnost ji velmi mrzela pro její lásku k milovanému Snoubenci, vrátila se do kaple, kde hořela malá lampa, ozdobená zlatem.
V jejím světle se horlivě modlila a neúprosně bičovala až do krve uzlovitými důtkami. Bděla a přemáhala spánek. Když už mu podléhala, položila hlavu na koberec. Ráno se znovu modlila. Až pak se vracela do ložnice, aby nikdo netušil, jak strávila noc."
Vedla tedy i u dvora život lásky, modlitby a pokání.
Velmi záhy se u ní probudila touha po řeholním životě.
Odmalička však musela vždy ve všem uposlechnout svého otce. Ještě jí nebylo ani šestnáct let, když se začalo mluvit o jejím sňatku. Věděla tedy, jaké ji čekají boje.
Potají dlouho pečlivě vyhledávala s pomocí některých paní, které jí byly zcela oddány, klášter, odpovídající její touze po svatosti.
K chvále II. řádu tyto paní našly řeholní rodinu, o níž prohlásili, že je v ní nejdokonalejší observance a největší úsilí o dosažení dokonalé lásky, právě v klášteře dominikánek v Aveiro, založeném teprve před několika lety.
Otec Janu něžně miloval, chtěl její štěstí a byl věřící. Snad by jí byl snáze vyhověl a splnil její touhu po řeholním životě, kdyby se příliš nenechal ovlivňovat veřejným míněním a hlavně svým synem, který Janě v jejích záměrech rozhodně a umíněně překážel.
Nejprve dosáhla toho, že směla odložit přepychové šaty a šperky a bylo jí ponecháno více času na modlitbu.
Když se její otec vítězně vrátil z výpravy do Afriky, připojila se k všeobecné radosti a blahopřála mu. Potom mu řekla, že by měl na poděkování podat Bohu oběť.
"A jaká oběť to má být?"
"Já sama," odpověděla prostě.
Mluvila pak s otcem dlouho s takovou pevností a laskavostí, že nakonec dosáhla jeho souhlasu. Král však byl stále nerozhodný. Odehrávaly se v něm boje mezi svědomím křesťana, otcovskou láskou a světskou opatrností.
Bratr začal Janě klást překážky všeho druhu. Ustavičně zdůrazňoval, že má slabé zdraví a ona že musí zůstat ve světě jako případná dědička trůnu.
Minuly měsíce.
Snad by někdo na místě princezny Jany chtěl rázně všemu udělat konec a odejít. Ona však jistě hledala vůli Boží, trpělivě se účastnila různých slavností na oslavu vítězství, a teprve když nadšení polevilo, znovu přednesla otci svou prosbu a pak opustila dvůr.
Nešla přímo do Aveira. Obávala se, že by otec nesouhlasil s chudobou a přísností tohoto kláštera. Zůstala proto dva měsíce v blízkém opatství. Denně tam za ní přicházeli četní lidé, denně ji též navštěvovala její tetička. Snažila se Janu přemluvit a odvést od jejího plánu.
Aby princezna měla více klidu, prosila otce, aby se směla uchýlit do jiného kláštera. Doprovázel ji celý dvůr se vší nádherou. Teprve cestou si vyprosila Aveiro.
O svátku svatého otce Dominika roku 1472 vstoupila do klauzury. Jak velice si v tu chvíli přála, aby se mohla stát poslední novickou a horlivou žákyní v Dominikově škole!
Nesnáze však nepřestaly.
Otec nechtěl, aby jeho dcera patřila mezi ty, které prosí "o milosrdenství". Klášter bohatě obdaroval. Sestry z ohledu na krále daly princezně nejlepší místnost a ve všem s ní jednaly jako s královskou dcerou. A opět návštěvy, neúnavná tetička a princ Jan, který se začal oblékat do smutku a prohlašoval, že se nebude stříhat ani holit, dokud se jeho sestra nevrátí ke dvoru.
Řeholnice se neodvažovaly jednat s princeznou Janou, jako by byla jednou z nich. Ustavičně ji chtěly obsluhovat. Ona sama ve svém jemnocitu věděla, kolik neklidu a hluku vnesla do dříve tak tichého kláštera. Ve své jemnosti a ohleduplnosti to těžce nesla.
Tak minuly beze změny tři - podle jiných autorů i čtyři roky. Teprve po uplynutí této doby se princezna odvážila obléci hábit a stát se novickou. Zaujala místo v chóru, které jí patřilo podle data obláčky; vždy se začervenala, když ji ještě někdo nazval princeznou.
Začala s ostatními nosit do kuchyně dřevo, chodit do prádelny, ošetřovat nemocné. Byla při tom šťastná.
Sestra Jana se v ničem nechtěla lišit od ostatních sester, a proto se teprve v klášteře začala učit šít, příst a tkát. Byla při tom obratná a učenlivá; látky, které zhotovila, byly nejjemnější a nejpěknější. Obvykle se z nich šily korporály.
Její bratr znovu dělal výstupy v klášteře, avšak neodvážil se Janě strhnout závoj a pošlapat ho, jak vyhrožoval. Našel se však biskup, který ve své úslužnosti zašel tak daleko, že bratra v jeho jednání podporoval.
Janin klid a radost netrvaly dlouho. Převorce docházely žádosti z celého Portugalska, aby nikdy nepřipustila princeznu Janu ke slavným slibům. K tomu ještě princezna onemocněla. Někteří lékaři se chtěli zavděčit králi, a proto prohlásili, že jí škodí nezdravé prostředí v Aveiro, zdrženlivost od masa i jiné řeholní observance.
Král byl spokojen, že našel tak dobré spojence, a dal ihned rozkaz, aby byl jeho dceři odňat řeholní šat a tím i naděje na připuštění ke slibům.
Bolest sestry Jany byla nesmírná. Radila se dříve, než se podrobila. Řekli jí, že má v úsudku lékařů vidět pokyn Boží Prozřetelnosti. Prohlásila tedy, že noviciát přeruší, avšak bude i dále nosit hábit ze zbožnosti, složí sliby soukromé a z kláštera neodejde.
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 11. 04. 2011 | 5304 přečtení
Počet komentářů: 2 |
Přidat komentář |
| Zdroj: Dějiny řádu kazatelského I., s. M. Zdislava Černá O.P.