Společenství čistých srdcí

Klenot

Kategorie: Články

Lidský příběh o hodnotě úsměvu.

Přítel L. mě pozval na oslavu svého doktorátu. Sedělo nás v restauraci asi deset a přípitek následoval za přípitkem. Bylo tu pár spolužáků z univerzity a navíc stará dáma, jeho prateta. Mohlo jí být k osmdesátce, ale její bystré oči byly mladší než oči přítelovy snoubenky. Laskavé a prohlédající. Snad taky znáte ty oči okouzlujících starých dam.
Měla na ruce nejkrásnější náramek, jaký jsem kdy viděl – secesní víla se na něm proplétala nezi brilianty a smaragdy. Tenhle náramek měl cenu luxusního auta, jenže jeho krása byla ještě větší, byl to jeden z těch předmětů, na které se člověk podívá a “vzdává chválu Stvořiteli”.
Stará dáma si všimla, že se na náramek dívám. “Líbí se vám?”
“Ještě jsem neviděl hezčí šperk,” řekl jsem. “Snad si říkáte – ta bude mít hodně pěkných šperků,” usmála se na mě. “Ale tohle je jediný cenný klenot, co mám.”
Odepjala náramek a položila ho na stůl.
“Beru si ho jednou za pár let. A dneska jsem si ho vzala, když je ta slavná příležitost.”
Díval jsem se na líbezné linie náramku, na vinoucí se řádky drahokamů. “Chtěl byste vědět, jak se ke mně dostal?”
Přisvědčil jsem. Popravdě řečeno, čekal jsem romantický příběh o zamilovaném boháči, který tuto cennost věnoval kráse mladičké pratety a pak – když jí před tím slíbil sňatek, se odebral do dálky nebo na onen svět.







“Bylo mi tehdy sedmnáct,” řekla stará dáma a já už si byl jistý, co bude následovat.
Ale byl to jiný příběh...
“Bylo mi sedmnáct a byla jsem tak chudá, jak jen dívka může být. Moje maminka se podruhé vdala a nevlastní otec mne chtěl rychle dostat z domu. Tak mě dali do lázní, do hotelu, pracovala jsem jako servírka. Od rána do noci jsem běhala s talíři a skleniceni a večer jsem padla do postele a usnula. Kolikrát ještě v šatech, ani jsem se nedokázala převléct do noční košile. Pak jsem se dostala do kavárny, kde to bylo lepší. I tam jsem však mívala hodně práce. Jen občas bývalo volněji, to když lázeňští hosté chodili pít léčivé vody.
Jednou jsem postávala u dveří kuchyně a sledovala sál, když přišla stará dáma – říkám stará, no, nejspíš byla mladší než já teď... Ta dáma měla nejzoufalejší pohled, jaký jsem kdy viděla. Tak vypadaly oči zatracenců v pekle na freskách na zdech kostela, kam jsem chodívala jako malé děvčátko. Měla tváře plné načervenalých skvrn od pláče, nedokázala je zakrýt ani silná vrstva pudru."
Paní upila kávy a zahleděla se do prázdna, jako by znovu viděla tvář tragické ženy.







“Mně bylo sedmnáct a nic jsem o životě nevěděla. Vůbec jsem netušila, co to je být zoufalou starou paní. Ale bylo mi jí hrozně líto. Usmála jsem se na ni.
Vytřeštila oči.
Napadlo mě, že tak užasle by se podíval jen člověk, který už nepočítá s tím, že by se na něj na tomto světě mohl ještě někdo usmát...
Usmála jsem se na ni ještě jednou a pak jsem rychle v rozpacích odešla do kuchyně. Když jsem se vrátila, stará žena strnule zírala do zdi.
Pak na mě plaše mžikla a bylo znát, že mě horečně pozoruje. Usmála jsem se zas a přijala objednávku. Vídeňskou kávu a skleničku sodovky.”
Přítelova prateta hladila náramek lehce konečky prstů.
“Přinesla jsem to a zase si stoupla ke zdi. Sál byl výjimečně prázdný, jen tahle dáma v něm seděla a upíjela maličkými doušky svou vídeňskou kávu.”
Vypravěčka se odmlčela, v duchu ohledávala dávnou vzpomínku.
“Víte, já jsem nikdy neměla babičku. A v tu chvíli jsem cítila k té staré dámě něco rodinného – jako bych byla její vnučka, a moc mi vadilo, že je na světě někdo tak hrozně smutný jako ona. Chtěla jsem jí říct něco hezkého, jenže jsem vůbec nevěděla co, a tak jsem se na ni aspoň usmívala.








Pak jsem viděla, jak jí po napudrovaných tvářích stékají slzy a kazí pracné líčení. Seděla dlouho, I když už dopila. Pak na mě kývla. Přišla jsem k ní, myslela jsem, že si chce ještě něco objednat. Ale ona stáhla ze zápěstí tenhle náramek a podala mi ho.
“Dnes večer jsem to chtěla skončit se životem, zabít se...” zašeptala, “já – já už – ale vy - “
A teď se usmála na mě ona. Řekl byste, že když se uštvaná stařenka s pokaženým líčidlem usměje, bude to spíš zašklebení. Ale kdepak, dívala se na mě náhle tak jasně a vděčně, jako nějaký anděl. Položila na stůl bankovku a lehce odbelhala z kavárny, jako by ten starý věchýtek nadnášel vítr.
Nikdy jsem ten náramek neprodala. A už nikdy jsem tu starou dámu nepotkala a dodnes nevím, kdo to byl. Vím jen, že jsem jí já, malá hloupá holka, zachránila život.”
Hleděli jsme chvíli mlčky na náramek a pak si ho přítelova prateta nasadila na zápěstí, líbezná víla jí tenké zápěstí objala.
“Myslíme si, že dokážeme na tomhle světě moc málo,” řekla prateta, “ale zapomínáme, že se na někoho můžeme usmát. A třeba tím někoho zachránit před smrtí.”

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 04. 04. 2011 | 5797 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Karmelitánský kalendář 2006

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře