O postu s Anselmem Grünem
Kategorie: Pro inspiraci
Cenné myšlenky z knihy "Půst".
Církev půst nevynalezla, nýbrž jen převzala a rozvinula postní praxi židovství a názory řecko-římského světa ohledně postu.
Chápání postu jakožto boje proti neřestem nacházíme především ve starém mnišství. Mniši nasazují půst jako osvědčený prostředek do zápasu o čistotu srdce, která je jejich vlastním cílem... Postem mnich započíná boj proti neřestem, proti nepřátelům duše, kteří ho chtějí odvést od plného zaměření k Bohu.
V postu svého protivníka teprve objevují. Dobrým jídlem a pitím mohu mnohé potlačit. Ale hluboko v srdci mi sedí neradostná prázdnota a nemůže se vůbec dostat na povrch. V postu se setkávám se sebou samým, setkávám se s nepřáteli své duše, s tím, co mne vnitřně ujařmuje... Jdem-li špatné náladě z cesty tím, že se dobře najíme a napijeme, nikdy nepoznáme sami sebe. Je vázána má dobrá nálada jen na jídlo a pití? Co je důvodem mého vnitřního pokoje?
Jistěže je nedobré, zřekneme-li se každého požitku a staneme se sami nepoživatelnými pro druhé. Ale o to v postu vůbec nejde. Spíše jde o poznání toho, co mne vlastně drží, jaká nosná síla mne nese, z čeho v podstatě žiji.
Postem snímám slupku, která kryje mé vířící myšlenky a city. Tak může vyjít na povrch vše, co je ve mně: má nesplněná přání a touhy, myšlenky kroužící jen kolem mne samého, mého úspěchu, majetku, zdraví, mého sebepotvrzení, kolem mých citů jako je hněv, hořkost a smutek. Mé rány, pracně přikryté, se náhle otevřou. Všechno potlačené vyjde najevo. Půst mi odkrývá, kdo jsem. Ukazuje mi má ohrožení a naznačuje mi, kde musím začít s bojem.
Samo poznání vlastního stínu už znamená značný kus cesty za pokorou. Půst nás vyvádí až k naší mezi. Jasně nám ukazuje, že jsme lidem tělem i duší, a nad své tělo se nemůžeme povznést. Rovněž nám půst připomíná, že nemůžeme tělo odvrhovat nebo s ním libovolně zacházet. Musíme je přijmout - právě v jeho potřebnosti.
Půst nesmí vést k popření života a především nesmíme proti sobě bojovat postem ze strachu před pudovými hnutími. Strach je vždy špatný rádce, obzvláště v zacházení s pudy. Jde spíš o to, abychom v sobě dovedli postem vyvolat to, co je dobré... Půst chce pudům odejmout pouze jejich nadměrnost a nezkrocenost. Nepostíme se ze strachu před jídlem nebo sexualitou, ale v naději, že budeme vůči svým pudům svobodnější, že nad námi nebudou vládnout.
Jakmile v nás půst vzbuzuje pýchu, pak je to vždy znamení, že zacházíme se svými pudy příliš tvrdě. Myslíme si pak, že je zvládneme vlastní silou. Chceme v sobě potlačit "zvíře", zlomit jeho sílu a tak se jevit očím druhých lepšími. Pohled druhých nás pohání k této postní tvrdosti.
Kdo se postí pro lidské uznání, nezakusí pozitivní účinky postu. Půst ho nepromění, neosvobodí a neotevře pro Boha... Pudy nejsou zkroceny, ale jen potlačeny, a přemístí se, aniž to člověk pozoruje, do roviny lidských vztahů.
Testem správného užívání postu je tedy styk s druhými a především mluvení o nich. Mluvím-li o druhých zle, nepochopil jsem ze smyslu postu nic a bylo by lépe postu zanechat: "Lepší je jíst maso a pít víno než užírat tělo bratří pomluvami."
Tělesný půst musí být spojen s postem ducha, tj. se zdrženlivostí od zlých myšlenek.
Kdo se postí a zůstává pyšný, nepochopil podstatu postu. Pravý půst vždy vede člověka k pokoře.
Komu je půst přednější než blíženecká láska, ten pouze dokazuje, že mu leží na srdci vlastní zdokonalení víc než Kristův zákon. Pro něhož je půst výkonem, jímž se může vykázat a sobě i druhým dokázat svou hodnotu. Tak je však otrokem své vlastní askeze. Ale známkou křesťanské askeze je právě skutečnost, že člověk někdy může svá asketická cvičení opustit. Existují důležitější věci, než posilování nitra askezí.
Půst je vždy jmenován jedním dechem s almužnou a modlitbou. Půst, modlitba a almužna jsou známkami zbožného života.
Sdílet
Autor: Míša Klímová |
Vydáno dne 23. 03. 2012 | 4606 přečtení
Počet komentářů: 0 |
Přidat komentář |
| Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 2001