Společenství čistých srdcí

Posvěcení okamžiku

Kategorie: Pro inspiraci

Článek, který mi docela pomohl v době osobní krize.

Člověk žije v čase. Je jediným tvorem, který si čas nejen plně uvědomuje, nýbrž je schopen s ním i hospodařit. Vrací se ve svých vzpomínkách do minulosti a v současné chvíli prožívá dávné děje. Je schopen svou myšlenkovou obrazotvorností přiblížit si již dnes události, o kterých se domnívá, že se stanou. Většina lidí však zneužívá této schopnosti a utápí se vzpomínáním na prožité tragédie a žije ve stálé úzkosti, co bude dále. A tomuto myšlenkovému chaosu uniká to hlavní: přítomnost.
Pán Ježíš řekl: "Nestarejte se příliš o zítřek, neboť zítřek se postará sám o sebe; každý den má dosti na svém soužení!" (Mat 6,34). Všechny naše starosti jsou závislé na čase. To však neznamená, že ještě dnes budeme naříkat nad svou smutnou minulostí a že se budeme děsit toho, co by nás mohlo zítra postihnout. Přítomná chvíle, kterou právě prožíváme, je pro nás nejdůležitější. Vždyť okamžikem spásy je právě přítomná chvíle! Má v našem životě své zvláštní poslání. Obsahuje něco, co je na každém z nás zcela individuálně závislé, ukazuje vůli Boží. Přítomná chvíle s sebou mnohdy přináší i nevyhnutelné těžkosti, které my nechápeme, bojujeme proti nim a reptáme na ně. Na neúspěch, na nemoc jsme se ještě nenaučili dívat se jako na plán Boží s námi. Anebo nemáme čas při svém stálém vzpomínání nebo spekulování s budoucností zamyslet se nad tím hlavním: nad významem přítomné chvíle, nad významem radosti i bolesti, dané nám v tomto okamžiku.







Každá přítomná chvíle poskytuje více pokladů, než jsme schopni přijmout. Z duchovního hlediska spočívá její velká cena v tom, že je osobním poselstvím Božím člověku. Toto poselství je určeno jen mně, nikdo druhý nemůže prožívat stejným způsobem mou radost nebo můj zármutek. Pán Bůh však neustále myslí na každého z nás, nejen mimořádně nebo někdy. Den ze dne prožíváme přítomné chvíle. Při práci v domácnosti, ve škole, v zaměstnání, na poli či v továrně, všude si musíme uvědomovat, že právě tento okamžik nám posílá Pán, že právě v této chvíli se podrobujeme vůli Boží, Jeho poselství.
A v tom záleží celé tajemství posvěceného okamžiku. "Co máme dělat?" ptáme se často, hladovějíce po něčem velkém, co bychom pro Pána Boha udělali. Naříkáme, že nemáme příležitost k hrdinným činům. Chceme následovat apoštoly, velké svaté, chceme se stát mučedníky. A přitom stačí maličkosti, abychom ztratili náladu a byli nevrlí celý den. Opožděný nebo neoblíbený oběd, přeplněný autobus, vyprodané lístky do kina nebo divadla, fronta na maso nás nejednou dokonale dopálí. Neuvědomujeme si, že promeškáváme příležitost darovat tyto nepříjemné maličkosti Pánu Bohu, ukázat Mu svou lásku všedního dne. "Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci." (Luk 16,10). Bůh nám ukládá drobné úkoly, my je však odmítáme, protože toužíme po slávě velkých činů. Chceme si sami vybírat svůj kříž a málokdo z nás uvítá ten, který mu posílá Pán. A přece svatí obdrželi svou korunu vítězství za celý svůj život, který byl žit drobnými, ale poctivými denními službami. Hrdinné činy, o kterých sníme, jsou pravidelně naplněny našim já, touhou po osobní slávě, i když si to vždy plně neuvědomujeme.







Přejeme si a modlíme se, aby svět byl lepší, aby všichni lidé poznali Pána a sloužili Mu. Toto ozdravění je však závislé jedině na každém z nás. Ozdravěním jednotlivců lze teprve ozdravět celý svět! Každý z nás musí správně pochopit Pána, naučit se poznávat Jeho vůli a sloužit Mu.
Tajemství svatosti všedního dne: Nepotřebujeme velkých činů, nýbrž velkých osobních obětí. Svou svatost můžeme vybudovat na tom, že trpělivě snášíme bručení svého manžela, nesnesitelnou hašteřivost své manželky, zlozvyky svého šéfa, nepříjemnosti na pracovišti, že se nám nepodaří se provdat nebo že se nemůžeme dostat k penězům. To všechno se může stát modlitbou, je-li to snášeno trpělivě a z lásky k Tomu, který je tak trpělivý s námi přes všechny naše nedostatky, selhávání a hříchy.
Každý okamžik svého života máme posvětit slovy: "Buď vůle tvá!" Vzpomeňme na Mariino "Staň se" při zvěstování a na "Staň se" Ježíšovo na Olivetské hoře. "A třebaže byl Syn, svým utrpením se naučil, co je to poslouchat." (Žid 5,8).
Opravdové denní a stálé odevzdání se do vůle Boží nám však přináší i osobní prospěch. Vlivy životních událostí, měžných i vážných, se nás prakticky nedotýkají, netrýzní nás, a přece se k nim nechováme lhostejně. Nemoc nebo jiné nepříjemné příhody řešíme spolu s Pánem Bohem, prosíme ho o pomoc a posilu. Denní trápení přijímáme klidně, s úsměvem rozprávíme s nečekanou návštěvou, i když jsme chtěli jít již spát, vlídně vyřizujeme telefonní hovor, i když právě hrají naši oblíbenou píseň. "Víme také, že těm, kdo milují Pána, všechno napomáhá k dobrému, těm totiž, kteří jsou podle úradku povoláni." (Řím 8,28).







Skutečné posvěcení přítomné chvíle je tiché, pokorné a nezištné odevzdání se Pánu v každém okamžiku našeho života. Není to mluvení o lásce k Bohu, není to vychloubání, co jsme pro bližního nebo církev udělali, také to není zklamání, jestliže náš dobrý úmysl byl špatně pochopen a nám se dostalo výsměchu a pohrdání. Není to také čekání na odměnu. "Hleďte, abyste nekonali svou spravedlnost okázale před lidmi. Jinak nebudete mít odměnu u mého Otce v nebesích!" (Mat 6,1). "Půjčujete-li těm, od nichž doufáte dostat, jaký vděk za to čekáte? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně zpět. Avšak milujte své nepřátele, dobře čiňte a půjčujte a nic za to neočekávejte. I budete mít hojnou odměnu, protože On je dobrý i k nevděčným a zlým." (Luk 6,34 - 35). Posvěcovat každý okamžik svého života znamená tiše a nenápadně sloužit Pánu, trpělivě a pokorně pracovat. Jediná odměna, po které můžeme a musíme toužit, je věčný život. Nezáleží na tom, co děláme, kde pracujeme, nýbrž jak. Každá práce, každý čin nás posvěcuje, jestliže my posvěcujeme okamžik, ve kterém jej děláme. Vše, co nám Pán Bůh posílá, jsou Jeho dary, radost, utrpení, práce nebo odpočinek, a se vším musíme jako s cennými skvosty nakládat. Vděčně je přijímat, děkovat za ně a dobře jich využít.
To si musí stále uvědomovat každý z nás, korespondentka, která denně píše stejné dopisy, dělník, který klade stále stejné součástky na běžící pás, rolník, který každý den znovu krmí svěřený dobytek, student, který se moří nad tisíci nezáživných stránek, lékař, kterému pacient znovu a znovu opakuje své bolesti, nebo matka, která opět zašívá roztrhané kalhoty svých dětí a sklání se nad jejich lůžkem.
Okamžikem spásy je každá přítomná chvíle, kterou právě prožíváme a kterou nám Pán Bůh daroval.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 00. 00. 0000 | 4782 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1970

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře