Společenství čistých srdcí

Sv. Martin de Porres

Kategorie: Duchovní život

Dominikánský světec černé pleti.

Osmiletý Martin de Porres nebyl tím, co by většina lidí nazvala „normální dítě.“ Byl rok 1587 a on žil v peruánské Limě. Učil se na holiče, což v jeho světě zároveň znamenalo být chirurgem, lékárníkem i lékařem. A charakterizovalo ho i něco jiného: Martin se velmi rád modlil. Isabel Garciová, u které bydlel, přišla jednou pozdě v noci do jeho pokoje a našla ho na kolenou před křížem, přičemž tvář měl zalitou slzami. Co učinilo tohoto člověka už v raném věku tak oddaným Bohu? Některá fakta v Martinově příběhu poukazují na překvapivé odpovědi. Ukazují nám, že v matematice Božího království se i velké mínus může změnit na plus. Velké a pravděpodobně základní mínus v Martinově životě bylo to, že ho otec odmítl. Juan de Porres byl španělský voják, který se nikdy neoženil s Martinovou matkou, osvobozenou africkou otrokyní. Odmítl svého syna uznat, neboť chlapec byl mulat a měl matčinu tmavou pokožku. Martina při křestním zápisu označili jako „syna neznámého otce.“ Ačkoliv Juan zaplatil, aby syn mohl chodit rok do školy, nakonec se odstěhoval a zanechal Martina v chudobě spolu s matkou a sestrou. Martin mohl zatrpknout, že ho otec opustil. Zdá se však, že tuto prázdnotu zaplnil tak, že se obrátil k Bohu, který nikoho neodmítá. Obrátil svoje srdce k Ježíšovi, který volal k Otci: „Proč jsi mě opustil?“ A když Martin klečel před křížem, cítil, že v něm roste touha pomáhat takovým lidem, jako je on sám – nuzným, utlačeným a „nejmenším“ v jeho světě (Mt 25, 40).
Martin se ztotožnil s domorodými Indiány, kteří žili jako poražený národ. Španělé si je podmanili, když v roce 1533 dobyli Peru. Ztotožnil se s africkými otroky, kteří vykonávali nucené práce v dolech na zlato a stříbro. Ztotožnil se se všemi míšenci ve svém městě, kteří měli pocit, že nikomu nepatří. Martinovo srdce pomáhalo všem znevýhodněným do takové míry, že když chodil na procházku, často rozdal matčiny peníze žebrákům a vrátil se domů s prázdnýma rukama. „Nemohu odmítnout chudé,“ tvrdil. A když se stal holičem – chirurgem, nebral za svoji práci peníze – ani tehdy, když jeho dobrá pověst léčitele převýšila dobrou pověst jeho učitele. Když měl Martin 15 roků, vstoupil do dominikánského kláštera svatého růžence v Limě – ne jako kněz anebo bratr, ale jako laický pomocník. Nikdy nepomýšlel žádat něco víc, chtěl jen sloužit. A to stačilo, neboť Martin i tak mohl být jen laickým pomocníkem. Řád nedovoloval, aby člověk s černošskou nebo indiánskou krví složil sliby, anebo byl vysvěcený na kněze. Avšak o devět roků později dominikány tak oslovil jeho příkladný život, že Martina nejen pozvali, ale trvali na tom, aby složil sliby jako řeholní bratr.
Martin de Porres pomáhal nuzným do takové míry, že ho nazvali předchůdcem moderního sociálního pracovníka. Určitě byl příkladem pravého ducha křesťanské sociální práce – uznávat důstojnost každého člověka a přistupovat k němu tak jak Ježíš. Martin jako rozdavač klášterních almužen často chodil do města na pochůzky milosrdenství. Každý den rozdával stovkám lidí zbytky z klášterní kuchyně. A když docházelo jídlo, modlil se: „Nechť ho Bůh rozmnoží skrze svoje nekonečné milosrdenství!“ Nikdy neměl nedostatek bez ohledu na množství lidí. Martin nosil košík s jídlem a léky. Navštěvoval nemocnice, věznice a domy – chatrče Indiánů a otroků, jakož i příbytky vojáků a rodin z vyšších vrstev, které se dostaly do krize. Martinova štědrost patřila všem a byla přehojná. Nejenže rozdával almužny, ale i o ně žebral. Odhaduje se, že chudobným rozdal jídlo asi za 2 000 dolarů týdně – v té době to byla obrovská suma.
Martin žil ve společnosti, kde zuřily rasové předsudky. A pro barvu své pokožky pro ně, věru, často trpěl. Nejprve od otce, ale i od svých dominikánských bratrů. Někteří ho dokonce nazvali „mulatským psem.“ Jestliže uráželi někoho jiného, Martin ho nepochybně bránil. Jestliže však uráželi jeho, obyčejně odpovídal: „Říkali jste jen pravdu. Prosím, odpusťte tomuto ubohému hříšníkovi.“ Někdo by mohl říct, že Martin měl nízkou sebeúctu anebo byl příliš svatý, aby ho trápily urážky. Je však pravděpodobnější, že byl připravený přijmout jakoukoliv urážku, protože byl skutečně přesvědčený o své hříšnosti a absolutní závislosti na Božím milosrdenství. A každá takováto příležitost mu dala další možnost, aby rostl v lásce tak, že odpovídal dobrosrdečně a svého osočovatele zahrnul laskavostí. Tento postoj vedl jednoho bratra k velkému obrácení – uvědomil si, že on je blázen, a ne Martin! Martin zemřel v roce 1639 v pověsti svatosti, která se šířila po Limě a okolí.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 27. 02. 2011 | 5830 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: http://kapky.eu/?p=13049

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře