Společenství čistých srdcí

Vidět srdcem

Kategorie: Zajímavé

O jedné zajímavé, ale u nás docela málo známé osobnosti.

Co ses tak najednou rozhodl pro zemědělství, Jindřichu Pestalozzi? Ty, který jsi studoval řeči, teologii a práva? Vždyť k zemědělství máš přece daleko, tvůj otec byl lékařem v Curychu. Je pravda, že brzy zemřel, že tě vychovala matka. To ses tak rozhodl pod vlivem Rosseauových myšlenek, nadchl tě jeho Émile, že chceš žít úzce spojen s matkou Zemí, že ano? Moc velkou úlohu tu jistě sehrála také tvá těžká nemoc, která tě tak vrhla na cesty, o kterých se ti nikdy nezdálo.
Ten pruh zemědělské půdy, který se ve Švýcarské plošině táhne od Ženevského jezera podél Aary až k jezeru Bodamskému, je sice zvlněný kraj, ale úrodný. Dá se tu pěstovat i ovoce i vinná réva. Koupil si pozemek, lán polí, založil si hospodářství. Neuhof jej pojmenoval. Bylo mu 22 let a psal se rok 1768. Do jeho srdce se hluboce zařezávala švýcarská příroda. Byla jiná než jinde. To působily ty Alpy, že tu byl vzduch tak opojný a sladký jako med, že se tu v plné kráse rozvíjely keře, stromy, květiny. A ta tráva, ta byla jako samet. A ty lány plné obilí! Člověk v zajetí těchto kouzel dostával křídla a s nimi rozlet.







Jen rok byl sám, pak si na svůj statek přivedl roztomilou ženušku. Byla také z Curychu, dcera obchodníkova. Ve dvou se to lépe táhne. Všechno by bylo v pořádku, jen nebýt těch neutěšených, bídných poměrů mezi venkovským lidem. Ty mu kazily radost z práce, slunných dnů, modrého nebe.
"Pojď, vezmi si jablíčko, takové jsi jistě nejedl." Chlapec si dodal odvahy a přistoupil. Roztrhaný, nemytý a neučesaný. Natáhl ruku, vzal si jablíčko a zakousl se do něho. V jeho očích zazářilo modré nebe. Byl to jeden z četných žebravých a opuštěných dětí. Pestalozzim to otřáslo. Jak je možné takhle žít, pod úrovní lidské důstojnosti? Kde je tu ten pohádkový svět dětí, to běhání za míčem, chytání raků, brouzdání v potoce, šplhání po stromech? Proč místo toho pravý opak, svět plný tmy, neradostných myšlenek, hladových, studených dní?
A stalo se něco neobvyklého, s čím Pestalozzi nepočítal. Jeho srdce neuneslo pohled na tuto bídu. Dalo se s ní do boje, hledalo cesty, jak ji odstranit, jak chudákům pomoci. A což, když to bude marný boj? Neudusila bída v těchto dětech všechno jejich lidství? Dá se z nich ještě něco vykřesat?







Nemáš klidu, milý Pestalozzi. Jak se mohou tyto myšlenky srovnat s tvým povoláním zemědělce? Táhne tě to do jistých dobrodružství, na nové cesty, dostaneš pečeť vychovatele, který ovlivní školství Švýcarska i skoro celé Evropy. Začíná nová éra tvého života, neubráníš se jí, neboť se díváš na svět srdcem a ne očima. Budeš na to všechno stačit?
Přijal jich do svého domu padesát, těch opuštěných, žebravých otrhánků, kteří nepoznali štěstí a teplo domova. Zachovala se nám tvá modlitba, milý dobrodinče:
"Pane, hle, zde jsem já a děti, které jsi mi dal. Dal jsi mi je, pomoz mi je vést, dej mi a všem, které jsi povolal, aby společně se mnou byli těmto dětem otcem, svého svatého Ducha, ducha lásky a moudrosti, ducha Ježíše Krista. Dej, Pane, abych na spáse těchto dětí pracoval s bázní a s úzkostí jako na své vlastní spáse."
A kromě tvé modlitby jsou tu tvé dopisy. Dovol, abych s jedním z nich seznámila i ty ostatní. Jen tak si živě představí bolestné začátky tvého podnikání. Snad jim vytrysknou slzy z očí. Ale chtěla bych, aby se nad těmito řádky zamyslili, aby jim to něco řeklo.







erb rodiny Pestalozzi



"Kromě nutných peněz chybělo skoro všechno, dětí přibývalo a nebyla ještě ani pořádná kuchyně, ani pokoje, ani postele. Byl proto začátek neuvěřitelně zmatený. Byl jsem vtěsnán do malého pokoje, atmosféra tu byla nezdravá a k tomu ještě uhodilo špatné počasí.
Musel jsem zpočátku ubohé děti pro nedostatek postelí posílat domů. Ty se však ráno vracely zavšivené. Některé z nich, když sem přišly, byly ve stavu pod lidskou úrovní. Mnohé trpěly silným svrabem, byly plné hmyzu, hubené jako kostlivci, s ustrašenýma očima, plnýma nedůvěry a starostí, některé neslýchaně drzé, zvyklé na žebrotu, přetvářku a neupřímnost. Jiné byly trochu lepší, ale náročnější, stranily se žebravých dětí a dívaly se na ně s opovržením. Uvyklé na lenost a nečinnost, na nedostatek nácviku tělesných a duševních schopností. Z deseti znalo sotva jedno dítě abecedu. O nějakém školním vyučování se nedalo vůbec mluvit.
Celkový nedostatek školní výchovy, to bylo právě to, co mě nejvíc znepokojovalo. Důvěřoval jsem v sílu lidské přirozenosti, kterou Bůh vložil i do nejchudších, nejzanedbávanějších dětí, byl jsem již z dřívější zkušenosti poučen, že tato přirozenost i uprostřed hrubosti, zdivočení a zpustošení vyvinula dobrou výchovou nejkrásnější vlastnosti a schopnosti. To jsem zpozoroval i u svých svěřenců, jak uprostřed jejich hrubosti raší tato živá přírodní síla. Věděl jsem, že lepší životní prostředí zbavuje člověka špíny v hloubce jeho bytí. A o to jsem právě usiloval. Z této špíny jsem je chtěl pozvednout a zasadit do jednoduchého, čistého domácího prostředí. Věřil jsem, že to jednou pochopí a ocení. Byl jsem přesvědčen, že mé srdce změní stav mých svěřenců tak rychle, jako jarní slunce zmrzlou půdu. Nemýlil jsem se! Dříve než v jarním slunci roztál sníh na našich horách, změnili se moji svěřenci k nepoznání.
Byl jsem dětem vším ve všem, v jejich středu od rána do večera já sám. Všechno, co jim bylo poskytnuto na těle i na duši, bylo mým dílem. Každá pomoc, každé podání ruky v nouzi, každé poučení, kterého se jim dostalo, vycházelo bezprostředně ode mne. Moje ruka spočívala v jejich ruce, mé slzy tekly společně s jejich slzami a můj úsměv doprovázel jejich úsměv. Byly u mne a já jsem byl u nich. Jejich polévka byla mou polévkou, jejich nápoj mým nápojem. Neměl jsem nic, neměl jsem domácnost, přátele a sluhy kolem sebe. Měl jsem jen je. Když byly zdrávy, byl jsem uprostřed nich, když byly nemocné, byl jsem po jejich boku. Spal jsem uprostřed nich. Večer jsem šel poslední spát, ráno jsem první vstával. Modlil jsem se s nimi a zůstal u nich tak douho, až usnuly. Tak to chtěly. Stále vystaven nebezpečí nákazy, staral jsem se o čistotu jejich obleků a jejich srdcí. Tak se stalo, že děti pomalu a některé vroucně přilnuly ke mně."







Tak jim Pestalozzi ve svém domě nahradil rodinu, neboť byl přesvědčen o tom, že rodinná výchova je pro člověka nejdůležitější. Rozhoduje velmi často o tom, jaký kdo v dalším životě bude, zda dobrý nebo zlý. Z těch otrhaných, ušmudlaných, malých žebráků se stali zdravím kypící hoši a děvčata. Jaký to div zde vytvořila laskavá péče jejich "tatíčka". Sluníčko lásky pozvedalo jejich hlavičky vzhůru, už nevěděly, co je hlad a zima, co jsou nadávky a ústrky. Mohly si hrát, mohly se učit, mohly se radovat. Pestalozzi byl šťasten, jen nedostatek peněz kalil jeho štěstí. Po té stránce si nikdy nevěděl zcela rady, nebyl ekonomem.
A sotvaže pro děti udělal to nejdůležitější, naučil je ušlechtile myslet a jednat, důstojně žít a pracovat a vydělat si tak na své živobytí, došlo k žalostnému konci, jehož se vždy bál: Byl nucen po pěti letech všechno likvidovat a propustit děti do života, aby samy na sebe vydělávaly. Neměl už finančních prostředků.
Byl to opravdu konec? Nikoli! Pro člověka, kterému blaho dětí a tím i národa leželo tolik na srdci, to byl začátek jeho bohaté literární činnosti, neboť Pestalozzi se nevzdává. Tento počáteční neúspěch a některé neúspěchy další vytvořily z něho bojovného vychovatele. Jeho spisovatelská činnost je za těchto okolností pro něho zdrojem útěchy a síly. Měl už s výchovou dětí spoustu zkušeností a ty si nechtěl nechat pro sebe. Píše svůj slavný román Lienhard a Gertruda, v němž shrnul své zkušenosti s příčinami bídy v nižších společenských vrstvách, své plodné myšlenky a návrhy na jejich odstranění. Zachycuje v knize dobrou matku a vychovatelku. A jsou tu knihy další, pojednávající o výchově: Večer poustevníkův, Dopisy o výchově vesnické mládeže a jiné.







Jeho milovaná vlast prožívá v souvislosti s Velkou francouzskou revolucí složité poměry. R. 1798 dobyl Napoleon Bern, prohlásil Helvetskou republiku. Zmizel třídní rozdíl, nastala náboženská a tisková svoboda. Pestalozzi se vrací ke své praktické vychovatelské činnosti. Bylo mu 52 let, když s pomocí švýcarského direktoria založil r. 1798 ústav pro chudé děti ve Stanzu. Ale již za rok se z něho stal ústav vojenský.
Vypadá to, jako by Pestalozzi neměl mít v životě úspěch. Uchyluje se do Burgdorfu nedaleko Bernu, působí jako ředitel a r. 1800 přebírá v zámku burgdorfském výchovný ústav s učitelským seminářem. Připojili se k němu nadšení mužové, neboť byl již znám jako pedagogický spisovatel. Měl však i své nepřátele. V kruzích bohatých občanů nebyl Pestalozzi - demokrat oblíben.
Co ho však proslavilo po celé Evropě, byl jeho ústav, založený r. 1805 v Yverdonu. Vláda mu pro něj přidělila zámek. Toto německé prostředí se stalo též přechodným domovem pro mnoho tuzemských i zahraničních kandidátů učitelství. Tam se seznámili s jeho metodami, nadchli jeho ideami a když se vrátili domů, zasazovali se o zlepšení škol, hlavně základních.







zámek Yverton



Jak jsi chtěl vychovávat, Jindřichu Pestalozzi? Zušlechťovat přirozenost pomocí víry a lásky, zušlechťovat ducha pomocí pravdy a práva, zušlechťovat tělo pomocí práce; výchovu mravní založit na výchově náboženské. A výsledek toho všeho? Dokonale a harmonicky vzdělaný člověk. A tvoje metoda? Postupovat od jednoduchého k složitému, od známého k neznámému, od blízkého k vzdálenému, od konkrétního k abstraktnímu. Učit názorně, nedat dítěti nic hotového, ať hledá a přemýšlí samo...
Jako zlý osud pronásleduje Pestalozziho finanční nedostatek. Jak opatřit peníze na zaplacení dluhů, když to nedokázal ani honorář za vydání jeho souborných spisů, ani podpora jeho příznivců? A situaci zkomplikovaly ještě spory mezi jeho spolupracovníky. Pestalozzi tu podruhé stojí před žalostným zánikem svého institutu, který byl nucen r. 1825 zrušit.
Ten, který se obětoval myšlence, jak povznést i nejnižší vrstvy vzděláním, ten, jehož život pronikl do Francie, Itálie, Španělska, Ruska, Dánska, Finska, Ameriky i k nám, byl nucen se uchýlit do ústraní, k svému vnuku do Neuhofu, a strávit tam poslední roky svého života. Tam vzpomínal na stovky mladých lidí, kterým otevřel cesty do šťastné budoucnosti, tam sepsal své životní osudy, svou Labutí píseň, tam se posiloval láskou svých přátel a trpěl útoky svých nepřátel, kteří šlapali po všem, co mu bylo svaté. A přece to byl on, kterému základní školství vděčí v té době za své pokroky a učitelé za jeho odkaz vychovávat s láskou.







17. února 1827 mu bylo konečně dopřáno si odpočinout. Zemřel v Bruggu, ale jeho dílo žilo dál, protože probudil svědomí lidstva. Pod vlivem francouzské červencové revoluce (1830 - 1833), několik málo roků po jeho smrti, došlo k rozmachu školství ve Švýcarsku. Země už nebyla k této otázce lhostejná. Uvědomuje si význam Pestalozziho a staví mu pomník v jeho rodném Curychu a v slavném Yverdonu. Na jeho památku jsou zakládány dobročinné ústavy, nesoucí jeho jméno, rovněž tak spolky pro podporu chudých učitelských vdov a sirotků nejen ve Švýcarsku, nýbrž i v sousedních zemích.
Náhrobní nápis zachycuje klasickým způsobem všechny zásluhy Pestalozziho: "Zde odpočívá Jan Jindřich Pestalozzi, zastánce chudých v Neuhofu, kazatel v díle Lienhard a Gertruda, ve Stanzu otec sirotků, zakladatel nové základní školy v Burgdorfu, v Yverdonu vychovatel lidstva, člověk, křesťan, občan. Všechno pro druhé, nic pro sebe. Čest jeho památce!"

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 17. 02. 2011 | 5977 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Cyrilometodějský kalendář 1985

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře