Společenství čistých srdcí

O naději

Kategorie: Pro inspiraci

Úvaha a zážitky ze života a pro život od P. Jiřího Kusého.

Bylo to v roce 1966. Právě jsem maturoval a musel se rozhodnout o své budoucnosti. Tehdy jsem byl přesvědčen, že to, co si zvolím, budu potom skutečně dělat po celý svůj život. Dnes už vím, že je to všechno úplně jinak.
Ačkoli jsem cosi věděl o naději, všech svých nadějí jsem se tehdy musel vzdát. Sen o studiu archeologie se naprosto socialisticky rozplynul na kolejích železničních stanic - mým zaměstnavatelem byly Čs. státní dráhy. Na první pohled se mohlo zdát, že nenaplněné úsilí mi skutečně sebralo i poslední naději, že se později třeba něco málo změní. Ale měnilo se.
Než se člověk naučí dívat se kolem sebe tak, aby viděl, trvá to dlouho a dlouho. Může se stát, že mu uniknou některé věci, které je třeba znát a vědět, a tak se vlastní vinou ošidí o spoustu nádhery. Ta jej mine, aniž vyvolá naději. Ano - naději. Veškerá krása kolem nás je totiž k tomu, aby v nás vzbuzovala naději. Vždyť vše kolem se stále mění a obnovuje, záhadně proměňuje, a jako po zimě k nepřežití přijde opět radostné jaro, tak po každém neúspěchu se zase objeví uspokojení a radost. Jenže... je třeba něco vědět o naději.







Pro nás křesťany je jistou Nadějí sám Kristus. Kdo je v něm pevně zakotven, vkládá veškeré své naděje do Něho samotného, neboť dobře ví, že On, Pán všehomíra, všechno řídí a všemu dává svůj řád, jenž je darem od Otce. Skrze tento řád vše udržuje naživu až do dne, kterým se vstupuje do Naděje. Připomeňme si zde slova preface za zemřelé, která říká: "Neboť v Něm (Kristu) nám zazářila naděje, že vstaneme z mrtvých."
Než se však tato "poslední" naděje vyplní, musíme žít spoustou "jiných" nadějí. A tak jsem si již tehdy ve svých dvaceti letech uvědomil, že nesmím na slova některých známých, kteří mě často ujišťovali, že už je v životě nemůže nic překvapit. Že se musím dívat na svět jako na divadlo plné překvapení, kde divák musí mít naději, že bude ještě, a to velmi krásně, překvapen. Ukázalo se totiž, že se mýlili. Nedal jsem pokoj své naději a stal se nejprve sólistou plzeňské opery a pak katolickým knězem. Inu, dnes stejně jako včera i v budoucnu, spousta lidí nemluví pravdu, když vás ujišťují, jak jsou nevěřící a že už ztratili všechny naděje. Oni si totiž ani neuvědomují, že stále žijí z naděje. A tou naději je vždy Kristus, i když často skrytý, který nás zve do našeho štěstí a do skutečné radosti, jejímž pouhým odleskem je svět.
Věřte, neměl jsem vůbec v úmyslu mluvit o sobě. Přišlo to nějak samo od sebe, jak sama od sebe do duše člověka vchází naděje. Je vždy nová a krásná, je tvůrčí a osobní, už zde má přídech vzkříšení - ostatně, jinak by to nemohla být přece naše NADĚJE.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 17. 02. 2011 | 5132 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Karmelitánský kalendář 2002

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře