Společenství čistých srdcí

Katedrála světa

Kategorie: Články

Příběh ze života o lidské nezištnosti od Miloše Doležala.

Čas od času potkávám při večerním smrákání na pražských Roztylech bludné duše. Nemám na mysli mutující pubescenty, toulavé sídlištní uzlíčky nervů, které si nevědí rady se svým tělem a panelákovou nudou a dávají to všemožně najevo. Myslím mlčenlivé sběrače odpadků. Něčím mi ti otrhanci připomínají krajánky nebo potulné dráteníky. Vracíte se z práce, v křoví to šustí a dupe, myslíte si na ježka a on se před vámi najednou zjeví chlupatý chlapík s pytlem a dlouhou chňapkou, která vypadá jako čapí zobák. Sehnutě šmejdí po trávnících, ale vleze i do šlahounovitých nepropustných remízků. Pozoroval jsem ho, jak šikovně a důsledně to dělá, větev nezlomí a šlupky vybere. Občas nahlédne do košů a popelnic, jestli ho v nich něco nezaujme (posledně to byly dětské lyžičky) a jde dál ze země sezobávat, co tam jiní upšoukli. Leze i do stromů - onehdá tahal z koruny větrem zafouknutý igelit. Přemýšlel jsem o tom poměru: jeden blázínek čistí "krajinu", kterou zaneřádilo padesát tisíc tzv. rozumných. Ale i o tom, že za pár halířů a bez drába - vedoucího za zády tady důsledně (a mlčenlivě) uklízí svinčík. Právě teď, když píšu tyto řádky, si pod našimi okny někdo pohvizduje. Vyhlédnu z okna. Hubený neznámý dědek čistí zarostlé nepoužívané dětské pískoviště, jeho okolí, lavičky (nikdo na ně nesedá) a spáry mezi velkými dlaždicemi, zarostlé pýrem. S úporností a zaťatostí, přihrblý, s pevným tahem zad, čistí "nedůležitá" místa, kterých si všimnou tak leda čurající psi.







A kdo dnes ve městě vůbec ví, co je to rvát se rukama s plevelem, kořínky, pampeliškami? Chvíli na zemi klečí, pak motykou vykopává, jakýmsi ostrým hřebenem vydloubává, u sebe má ještě koště, lopatu a v několika taškách další nářadí, srp, brousky, kladívko, nože, pilky. Občas se napije z termosky, narovná záda a zase se sehne. Leze teď pod jehličnany, vysekává tam kopřivy a kypří půdu. Vidím jeho nohy, jako nějakého nenápadného brouka, o němž nic nevíme, ale jeho drobná, sotva oceněná užitečnost má v řádu světa své veledůležité místo. A zase - nikde nad ním nestojí jeho vedoucí, žádný kontrolor, a chlap to tady čistí, jako by šlo o vstup do královského paláce, o Hradčanské nádvoří. Vzpomněl jsem si na starého metaře, pana Neifuse z našeho městyse. V šatech a vázance, od brzkého rána, v parnech i v zimě, kousek po kousku pulíroval náměstí. A odhodil-li někdo z nás kluků na zem vajgl, dostal koštětem přes hlavu - byl jakousi mravní institucí, ochráncem čistoty. Jeho plat se podobal spíš žebračence. Už stéká inkoustová tma a děda pod oknem uklízí, zametá dlaždice, hadrem otírá lavičky. Je jako ten středověký kameník, který na střeše katedrály vysekává krásné ornamenty. Když se ho ptali, proč to dělá zrovna tam, když to není ze země vidět, odpověděl: Protože to vidí Bůh.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 09. 02. 2011 | 5268 přečtení
Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | | Zdroj: Karmelitánský kalendář 2003

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře