Společenství čistých srdcí

Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem (5)

Kategorie: Články

Závěrečná část příběhu.

Na svátek svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje se již ráno rozezvučely všechny zvony, ohlašující, že po půlstoletí se tu opět bude konat velká sláva. V jasném rozbřesku Žofinka s Petříkem poklekli k ranní modlitbě a vroucně se modlili za zdar dnešního dne a za to, aby byl Petřík dobrým pastýřem. Po deváté došla paní starostová se sestrou, aby Petříka dostrojily. Žofinka seděla na židli a štěstím plakala. Potom znovu zazněly zvony na věži a oznamovaly, že nastává chvíle, kdy vyjde novokněz z fary a půjde ke kostelu. Před farou se tlačil veliký zástup družiček a krojovaných muzikantů z Bojanovic. Paní starostová vložila Petříkovi do rukou kytici bílých kolokázií, z níž vyčníval pozlacený křížek, a on vyšel před faru. První se postavili ministranti s křížkem, za nimi mládež (ta, která se nedala zastrašit), potom šel novokněz uprostřed věnce z růží, který nesli družičky, a za ním všichni kněží solnického děkanátu s kapitulním vikářem. Zazněla píseň "Bože, cos ráčil před tisíci roky" a průvod zamířil do kostela.







Kostel byl plný a pestře zářil bojanovickými a rozložickými kroji. Do první lavice posadila paní starostová (její muž již dvacet roků starostou nebyl) Žofinku a sami si sedli vedle ní. Slavná primiční mše začala. Chrámový sbor spustil. P. Petr Políšenský se postavil u oltáře čelem k lidu a všem se líbil jeho milý úsměv a zvučný hlas. Primičním kazatelem se stal pan děkan z Vyškova. V homilii vyzdvihl, s jakým zápalem prožíval P. Petr přípravy na kněžství. Jakou měl starost, aby mu to někdo nepokazil. Prozradil všem přítomným že petr od malička žil bez tatínka, kterého si Pán povolal. Svoji lásku soustředil na maminku. Bůh si nevybírá jen z bohatých rodin, ale i z nejchudších poměrů, a ty Petr náležitě poznal. Děkan dával všem za příklad dosavadní život novokněze.
Po mši svaté děkoval Petr všem, kteří mu dopomohli, že dnes stojí u oltáře jako novokněz. Nejvíc děkoval milé mamince, která mu věnovala svůj život, a vzal velikou kytici kolokázií a podal ji mamince za to, že se nedočkala dne, kdy jí ženich podá svatební kytici. "A tak místo otce ti tuto svatební kytici podává tvůj syn za všechno to, co jsi pro mě po léta dělala." A políbil jí sedřené ruce, které tolikrát spínala a prosila za něho Boha, a objal ji. Celá byla chuděrka rozplakaná, ale šťastná, že i od ní hříšné si Pán vybral syna jako svého kněze. Syna, který byl tolik ponižovaný a bastardem nazývaný.







Když se vrátil k oltáři, vzal Petr druhou kytici a šel s ní k panu faráři Hedvábnému a podal mu ji s díky za všechno to, co pro něj udělal, když jej našel zalitého krví a obaleného pískem. Nejen že ho vzal do náručí a ochránil, ale povznesl ho nad člověka.
A poslední kytici podal manželům starostovým, poděkoval jim za všecko a políbil oběma ruce. Staroušky dojal k slzám, celí štěstím zářili. Vždyť Petřík byl jako jejich. (Měli ho u sebe na výměnku po celou dobu, co byla Žofinka nuceně nasazená, a neřekli mu jinak než - náš Petřík.) Nastalo slavné novokněžské požehnání pro všechny přítomné a on všem dal na památku obrázek.
Když se znovu rozburácely rozložické zvony, procesí se vydalo zpět. Petřík si vedl maminku pod paží. Na faru byli mimochodem pozváni i ti bývalí kamarádi, od jejichž kopanců jej pan farář vysvobodil. Prádelní koše koláčů a makovníků mizely v útrobách primičních hostí. Fara se zaplnila, jídla bylo pro všechny dost. Žofinku Petr posadil na přední místo mezi pana kapitulního vikáře Ludvíka Horkého a sebe. Při jídle maminka zápasila s příborem, po celý život byla zvyklá jen na lžíci, ale nakonec to zvládla. Petřík dostal množství darů, mezi nimiž nechyběl ani překrásný ornát od rozložické mládeže.







První kněžské místo určil Petrovi pan vikář ve Skorovicích. Zastával tam místo kaplana. Po roce mu svěřili farnost v Raušicích se šesti přifařenými obcemi a celkem třemi kostely. Měl práce nad hlavu. Žofinka se musela rozloučit s Kateřinkou a s P. Jaroslavem Hedvábným a jela Petříkovi do Raušic dělat hospodyňku. Komunisté povolili, že může dělat farskou hospodyni za 800 korun měsíčně. Protože polí u fary v Raušicích bylo více než v Rozložicích, Žofinka se jich ujala, aby mohli chovat drůbež, a jednoho dne dovedla telátko. Vždycky si přála mít alespoň kozenku a teď má víc, než si přála. Když poprvé podojila kravku, byla šťastná, že nemusí váhat, zda si přidat mléka nebo ne. Petrovi se v Raušicích líbilo a Žofinka byla ve svém živlu. Raušičtí si je brzy oblíbili a v brzké době se vespolek sžili.







V Rozložicích tomu bylo jinak. Jednou v noci došla za panem farářem jedna paní, komunistka, a prosila, jestli by mohl jít zaopatřit jejího manžela. Při zpovědi se mu nemocný svěřil, že nadělal mnoho zla sedlákům, že je nechával jako předseda MNV zlikvidovat a vystěhovat do pohraničí. Zpovídal se ze svých zločinů proti lidskosti a požádal, aby nad jeho hrobem pan farář poprosil všechny přítomné, aby mu odpustili, čím se proti spoluobčanům provinil. Za čtyři dny nato měl pohřeb a P. Hedvábný nad jeho rakví pronesl prosbu, kterou jej nemocný komunista pověřil, a dodal: "Takový mocipán, a teď tu leží a jeho duše stojí před Nejvyšším. Tolik zla udělal a prosí vás o odpuštění. Odpusťte mu, o to vás prosím." Když vycházel ze hřbitova, přidali se k němu dva estébáci z Brna a šli s ním na faru. Obvinili ho, že přemluvil zemřelého, aby se nechal zaopatřit, a pak že sehrál na hřbitově trapnou komedii. Církevní tajemník z Vyškova zažádal o jeho přeložení a také toho dosáhl. P. Hedvábného přeložili do Vracovic a odsoudili jej na rok do žaláře v Bohunicích. Za svého působení ve vracovicích vyučoval pater náboženství jednoho chlapce, který nebyl přihlášen, a když ho soudruh řídící udal, měl mít znovu soud, ale kapitulní vikář jej rychle přeložil na Vysočinu do Prosečnic a prosečnického dal do Vracovic, a tak P. Hedvábnému minulo další uvěznění.
Po pěti letech se P. Petr Políšenský dostal na nové místo do Heřmanova, též na Českomoravské vysočině. Tak byli od sebe vzdáleni sotva čtyřicet kilometrů a nevěděli o sobě. Petr si myslel, že Jaroslav Hedvábný je stále v Rozložicích. Když jej po létech jel navštívit, teprve se všechno dozvěděl. Dojel za ním do Prosečnic a byl překvapen, jak je sešlý. Však se neviděli skoro dvacet let. Protože si P. Petr pořídil auto, zavezl za P. Hedvábným i maminku. Žofinka ho moc litovala, jak zestárl poté, co mu umřela sestra Kateřinka. Petřík i Žofinka si poplakali nad jejím hrobem. Potom je otec Hedvábný dovedl k hrobu, na němž už bylo vytesáno i jeho jméno s datem narození, jen jen vyseknout do mramoru datum úmrtí. "Tak tady je místo mého posledního odpočinku." Když ukazoval Petrovi a Žofince kostel, zaklepala u kostelních dveří dívčinka, které říkali "Hrbatá Andulka". Nesla otci Hedvábnému oběd. Od té chvíle se každé pondělí vypravili do Prosečnice, Žofinka mu poklidila a převlékla ložní prádlo, k tomu přibrala to, co za celý týden obnosil, a vzala to domů vyprat a vyžehlit.
A tak týden co týden v pondělí přijede ten, jehož P. Hedvábný vyzdvihl z prachu a krve a povýšil jej na člověka. Jeho maminka navaří, a pozvou i Hrbatou Andulku, aby s nimi poobědvala. Píše se rok 2000 a v Prosečnicích dosud žije 88letý P. Jaroslav Hedvábný a Petříka považuje za svého syna. Oba jsou hodnými syny Otce nebeského.

---

Sdílet

Autor: Míša Klímová | Vydáno dne 20. 01. 2011 | 5990 přečtení
Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | | Zdroj: Karmelitánský kalendář 2003

---

Vyhledávání

Ubytování v České KanaděKomorníkUbytování KunžakChata rybníkaUbytování větších skupinChata KomorníkChata Jižní ČechyPenzion skupinyChata Česká KanadaPenzion Česká KanadaUbytování StrmilovRybařeníChata na Samotě

Přihlásit se (upravit nastavení)
Zapomenutí hesla
Zrušení účtu

Odhlášení

Registrace nového čtenáře